reklama

Sára Saudková: Chlapům nerozumím, ale je mi s nimi dobře. Jsou takový elitní klub

ego!
  • "Chlapi mě hodně baví, v jejich světě se cítím svobodně.
  • Jsou takový elitní klub," říká fotografka a nyní i spisovatelka, která dlouhá léta provázela známého umělce, ale nakonec se rozhodla žít s jeho synem Samuelem.
jarvis_59673af8498e6104b96ee14c.jpeg Fotografka a spisovatelka Sára Saudková Foto: Sára Saudková

Nestává se mi často, že by někdo snědl oběd rychleji než já. Sára Saudková to zvládla jako nic. Otřela si způsobně rty a usmála se. Překvapeně jsem jí řekl, že si mí spolustolovníci obvykle stěžují, že jím příliš rychle a hltavě. "Mají pravdu. Jen si ten řízek pěkně vychutnejte. Nemusíte nikam spěchat," řekla.

Ona v životě taky nikam nespěchá. Nebo tak aspoň působí. Vyrovnaně a klidně. Možná proto je tak půvabná. Vím, že je u žen nezdvořilé sdělovat jejich věk, ale ona ten svůj netají. Takže mohu napsat, že na to, že už jí bylo padesát, vypadá neuvěřitelně mladě.

Deset let žila se slavným fotografem Janem Saudkem, teď už 17 let žije s jeho synem Samuelem a vychovávají své čtyři děti. Sára Saudková fotografuje a v posledních letech také píše knihy. Tou první byl před dvěma lety částečně autobiografický román Ta zrzavá, vloni následovala kniha pohádek a teď nedávno vyšel román Zpocená záda. Jeho hlavní postavou je muž ve středním věku.

Nejsem literární kritik, ale jako čtenář mohu říct, že ta knížka není vůbec špatná. Ty předešlé jsem nečetl, takže když jsem začal číst tuhle, trochu jsem se bál. "Čeho?" zeptala se. "Že se mě zeptáte, co jí říkám, a já vám budu muset říct, že se mi nelíbila." Pokrčila rameny, že by to určitě nějak přežila.

O tom nepochybuji. Ale o to bylo příjemnější jí složit kompliment. Upřímný. A pustit se do rozhovoru, na jehož počátku jsem byl rozpačitý i z jiného důvodu. Totiž že jsem toho o Sáře Saudkové moc nevěděl. Jako k nečtenáři bulváru ke mně dolehly jen spíše takové pestrobarevné útržky jejího života. Jak jí ho změnilo soužití s charismatickým a výstředním fotografem, že nakonec založila rodinu s jeho synem a její osudový vztah s Janem Saudkem měl ještě před pár lety hořké veřejné finále v hraném celovečerním filmu, který prý nikdy neviděla. Já taky ne. Celou tuhle historii jsem v podvědomí zařadil do kategorie toho, co mě nezajímá a co jsem se rozhodl spíše ignorovat.

Sára Saudková (50)

◼ Narodila se v Zábřehu na Moravě, v Praze pak vystudovala obor ekonomika práce na VŠE. Krátkou dobu pracovala jako personalistka, osudové seznámení s fotografem Janem Saudkem v roce 1991, jemuž byla dlouholetou partnerkou i spolupracovnicí, však po několika letech vyústilo v její vlastní fotografickou tvorbu.

◼ Po rozchodu s Janem Saudkem začala žít s jeho synem Samuelem, s nímž má čtyři děti.

◼ V posledních letech se začala věnovat i psaní, ať už to byly vzpomínky, pohádky nebo román.

Že jsme se nakonec sešli, mělo důvod hodný 21. století. "Potkal" jsem ji na sociální síti Instagram, kde mě zaujala jako krásná žena, která navíc dělá krásné fotky, sice s nezapíranou inspirací Janem Saudkem, ale už svébytné a žijící vlastním životem. A když jsem zjistil, že navíc právě vydala dobrý román, požádal jsem ji o rozhovor.

Proč jste začala psát knihy?

Požádali mě z jednoho nakladatelství, jestli bych nepřispěla do sborníku. Různí opravdoví spisovatelé jako Michal Viewegh a další tam své příspěvky měli taky. Tématem byla "touha". To bylo už před pár lety. Pak mě požádali znovu, o pohádku. A jednoho redaktora později napadlo, že bych mohla zkusit napsat celou knihu. Líbil se mu můj styl psaní, že je neohraný, vtipný a řízný.

Ale proč tehdy o ten příspěvek požádali zrovna vás? Jako přítelkyni známého fotografa?

Nepochybně to k tomu přispělo. Asi by člověka z ulice neoslovili. A proč mě? Vážně nevím, možná z mého projevu usoudili, že bych mohla psát zajímavě. Sama od sebe bych asi psát nezačala.

Od jednoho nebo dvou krátkých textů je ke knížce ještě docela dlouhý kus. Jak jste věděla, že knížku zvládnete?

Nevěděla jsem to. Ale lákalo mě to. Tu první jsem psala poměrně dlouho. Proces psaní byl pro mě úplně nový. Nikdo mi neřekl, jak se taková kniha píše. Žádný návod jsem si nepřečetla.

On asi žádný návod ani neexistuje.

Možná ano, ale je k ničemu. Mně nejvíc pomohlo, že jsem měla zadání. Mám ráda zadání, kam mám jít. Jako když jsem na túře v horách a tam je cedulka, že mám jít po zelené a bude to 15 kilometrů. Zadání pro mou první knížku znělo, že mám psát o dětství. No a já se tak rozepsala, že jsem vplula až do dospělosti.

To byla knížka, která se jmenovala Ta zrzavá?

Ano.

Psalo se, že jste si v ní vyřizovala účty s Janem Saudkem za film, kde byl váš vztah popsaný z jeho pohledu.

To je nesmysl. Knížku jsem začala psát dřív, než film vznikl. Nehledě na to, že jsem ho neviděla. Dodnes.

Baví vás psát?

Neobyčejně. Píšu posedle. Sednu a jedu a nečtu to po sobě. Plavu v tom jak v čisté vodě. Nejvíc miluju, když se ponořím do příběhu a celou mě to pohltí. Nemusím o ději ani moc přemýšlet. Samo mi to naskakuje a věty se mi skládají dohromady.jarvis_59673afa498e6104b96ee168.jpeg

Asi byste k psaní došla, i kdyby vám tu příležitost nedali jako milence slavného fotografa?

Možná. A možná ne. Na to vám neodpovím. Protože to nevím. Nikdo to neví. Musela bych vrátit život zpátky a udělat jiná rozhodnutí. Žít znovu a jinak. Ale to nejde. Kdysi ve škole jsem dostala pětku za slohovou práci. Učitelka nechtěla věřit, že jsem to psala já. Byla přesvědčena, že jsem to opsala od nějakého skutečného spisovatele. Mě se to velmi dotklo, byla jsem bezmocná. Ten příběh jsem vymyslela od začátku do konce. A vlastně mi tehdy nechtěně potvrdila, že psát umím.

Jaké bylo v tomto smyslu to podstatné rozhodnutí? Jak jste se s Janem Saudkem seznámili?

Mně se líbily jeho fotografie.

Vy jste v té době ještě sama nefotografovala?

Ne!

Co jste dělala?

Měla jsem vystudovanou VŠE, obor ekonomika práce na Národohospodářské fakultě.

Živila jste se tím?

Asi rok a půl. Pracovala jsem v rakouské firmě, která se zabývala tím, čemu se říká headhunting. A měla jsem šťastnou ruku, protože jsem z ministerstva vnitra vytáhla Jana Mühlfeita.

"Toho" Mühlfeita? Který pak udělal velkou kariéru v Microsoftu?

Ano. Ale já ho najala na místo v české firmě. Jmenovala se… něco jako 603?

Asi myslíte Software602.

Ano! On byl velmi šikovný a skromný chlápek.

Mluvili jste spolu od té doby? Pamatuje si vás?

Viděli jsme se před pár lety v televizi. Ptala jsem se, jestli si na mě vzpomíná. Řekl, že ano. Víme o sobě.

Říkáte, že personalistiku jste dělala asi rok a půl. A pak? Jak jste se seznámila s Janem Saudkem? Pamatujete si, kdy jste viděla poprvé jeho fotografie?

V Celetné se v 80. letech prodávaly Janovy plakáty, kterými jsem si zdobila stěny na kolejích. Stávaly se na ně fronty a byly hned fuč. Fascinovaly mě. A pak jsem ve výstavní síni Fotochemy viděla Janovy portréty focené v jeho ateliéru. Snažila jsem se co nejvíc o něm dozvědět, uhranul mě zrovna tak jako jeho dílo. Tak jsem ho šla po letech navštívit.

Jen tak?

Zjistila jsem si, kde bydlí, a vydala jsem se za ním. Chtěla jsem jen za ním přijít, jako čistokrevná obdivovatelka, podat mu ruku a říct: Děkuju. Byla jsem připravená ho jen pozdravit a hned zmizet šťastná jak blecha.

Proč se to nepovedlo?

Protože mě pozval dál. Takže ne že se to nepovedlo! Povedlo se to výborně. Tehdy řekl, že "osud vstoupil do jeho dveří…".

Nelitujete toho? Ani dnes?

Nelituju. A navzdory tomu, že Jan v poslední době říká, že on ano, tak si myslím, že on toho taky nelituje. Bylo to velmi… Jak to správně říct…? Intenzivní.

Působíte jako žena, která nikdy nelituje ničeho. Nebo to aspoň nepřizná.

Já vím, ono to zní jako z psychologických pouček. Samozřejmě že když se děje něco, co se nedaří a co je bolestivé, dala bych všechno za to, aby se to nestalo. Ale s odstupem času si stále víc říkám: Jo, bylo to dobře. Každý silný zážitek, každá bolest má smysl. Váš život si pak líně neteče, ale hrne si to naplno dopředu. Díky tomu se vaše kroky vydají novým směrem, který byste jinak spolehlivě minul. Potkala jsem jiné lidi. Zažila a zkusila nové věci. Fajn!

Vídáte se s Janem Saudkem?

Sporadicky.

A váš přítel?

Samuel se s ním moc často nevídá, ale rozhodně častěji než já. Když mu třeba pomáhá něco zařídit.

Trápí vás, že to takhle dopadlo?

Že bych se kvůli tomu v noci zmítala v posteli a nemohla spát, to ne. Pro mě je to uzavřená kapitola, za kterou jsem velmi vděčná. A navzdory tomu kostrbatému konci ji považuji za nevšední a nezapomenutelný příběh. Mám k Janovi respekt a vždycky o něm budu mluvit s úctou. Mám ho ráda. Když část života prožijete s někým, koho milujete, tak to nejde jen tak škrtnout. Všechny ty vzpomínky mám v sobě bezpečně zakonzervované stejně jako všechny silné zážitky a zkušenosti.jarvis_59673afa498e6104b96ee170.jpeg

Jak se stalo, že jste od něj odešla s jeho synem? A omlouvám se, jestli jste na tuhle otázku odpovídala už tisíckrát.

Prostě se to stalo. Nemám život naplánovaný. Spíš jím pluju nebo svištím. Asi kdybych se nesblížila se Samem, byla bych stále s Janem. Byla jsem šťastná. A Janovi naše soužití náramně vyhovovalo. Měl vedle sebe mladou a reprezentativní ženskou, která pro něj navíc velmi tvrdě pracovala. Byla jsem spokojená a nemusela jsem na tom nic měnit. Ale možná jsem se dostala do stadia, kdy mi to připadalo málo. Kdy jsem měla pocit, že mi něco chybí.

Děti?

Tak jsem určitě nepřemýšlela. Vlastně jsem po dětech nikdy netoužila. Ale možná to tak podvědomě bylo. I když to, že chci mít se Samem děti, mi došlo až poté, co jsem se do něj zamilovala.

Čím vás okouzlil?

Asi mě fascinovalo, jak je oproti Janovi normální. Ne že by Jan byl blázen, je zkrátka výjimečný. Samuel je v mnohém jeho protipól. Racionálně, věcně uvažující člověk. Chodí nohama po zemi. A stalo se, že jsme se do sebe navzájem zamilovali.

Kdybych z toho rychlíku nevyskočila, asi bych neměla děti. Můj život by zůstal naplněný něčím jiným. Někým jiným. Janem.

Opět nelitujete?

Ne, bylo to v pravý čas. Jako všechno v mém životě. Kdybych z toho rychlíku nevyskočila, asi bych děti neměla. Můj život by zůstal naplněný něčím jiným. Někým jiným. Janem. On je takové velké dítě a všechno se musí točit kolem něj. Ale to je v pořádku. My spolu byli šťastní tak dlouho, protože jsem to akceptovala a nechtěla na tom a na něm nic měnit. Ono to platí obecně. Nejhorší, co ženy mohou udělat, je to, že svého partnera začnou chtít měnit.

Jak se stalo, že jste začala fotit?

Pomáhala jsem Janovi při práci. Byla jsem učedník, v tom pravém smyslu slova. Myla jsem mu skla, uklízela, byla s ním v ateliéru i ve foto­komoře, pomáhala mu ostřit. A pracovat s modely. Pak jsem pomáhala také s kompozicí. Někdy se stalo, že se mě zeptal: Sáro, nenapadá vás něco? A já si sedla, a než přišla modelka, nakreslila jsem nějaké motivy. V jeho stylu, samozřejmě. A měla radost, když se mu něco z toho líbilo a použil to.

Takže vás napadlo, že to zkusíte sama?

Lákalo mě to.

Vadilo mu, když jste mu to řekla?

Ne, jeho potěšilo, že mu roste pokračovatel. Hned mi nastavil fotoaparát a světla. A byl natolik rozumný, že věděl, že má zmizet a nechat mě v tom opravdu samotnou. Byla jsem strašně nervózní. První fotky byly zcela v Janově stylu. Ale na tom není nic divného, byla jsem pod jeho vlivem. Nepřemýšlela jsem o stylu, ale o technice. Abych fotku neměla nakřivo, aby to bylo správně zacloněné a ostré. Až později, velmi zvolna a pomalu, jsem se začala vzdalovat Janovu rukopisu. Třeba jsem udělala fotografii inspirovanou Balthusem, moderním malířem ze Švýcarska. On maloval trochu zvrhlé motivy, byl obviňován i z pedofilie, každopádně jsou jeho obrazy hodně sexuální. Obskurní, ale krásné. Je to přirozené, na začátku cesty jste jak houba a nasáváte všechno, co se vám líbí. A pak už jsem se od všeho odpoutala a vydala se vlastní cestou.

Ty fotky jste už ukazovala na veřejnosti jako svoje?

Někdy v roce 2000 jsem jednu vydražila za 14 tisíc v dobročinné aukci. To bylo tehdy na fotku hodně peněz. Pamatuju se, že to v Lidových novinách nějaký novinář celkem nenávistně komentoval slovy, jak Saudková, která nic neumí, mohla za takovou sumu vydražit svou fotku, zatímco jiní skuteční umělci nic neprodali! Přitom ty peníze šly na dobrou věc.

Co tomu říkal Jan Saudek?

Byl na mě pyšný. Některé mé fotografie zkoušel přefotit. Nebo ho aspoň zdravě naštvalo, že na to či ono téma nepřišel sám. Začal mé focení brát vážně. Asi ho to i částečně znepokojilo, protože přišel s nápadem, že vytvoříme tým a budeme fotit oba. Ale fotky bude podepisovat jen on.

Mám ráda fotografování i psaní. Jsou to dvě lodičky, každá pluje po jinak neklidné vodě a obě mě lákají. Vlastně jen vyprávím příběhy a je mi jedno, jestli slovy anebo obrazy.

Měly by tak asi automaticky mnohem větší cenu.

Samozřejmě, cenu i proslulost. Ale já nechtěla. Řekla jsem mu, že mu budu ráda pomáhat, ale že chci dělat svoje věci. Po svém.

Inspiraci Saudkem stejně nezapřete.

Ani to nešlo, moje první fotky vznikaly před typickou "saudkovskou" zdí. Než jsem aspoň jednu zeď v ateliéru nepřemalovala na neutrální šedou. Ale beru to jako nezbytnou etapu, a jak říkáte, tu inspiraci nepopírám. Ani to nejde. Je to přirozený vývoj.

Vyčítají vám to lidé?

Vždycky budou takoví, kteří na mě budou hledět s despektem a pro které budu "ta, která kopíruje Saudka". Nerozmlouvám jim to. Buď časem ten názor změní, když budou sledovat mé nové fotografie, nebo ne. V Česku je to častější. Ostatně to prozrazuju i jménem. Když vystavuju v cizině, tam paralela se Saudkem nikoho ani nenapadne. "Saudek" a "Saudková" zní cizincům odlišně. Tam jim je jméno fuk, tam vidí výrazně ženskou fotografii, poetickou, hravou, živočišnou.

Jak rozumět v tomhle kontextu vašemu psaní? Chtěla jste ukázat, že se umíte vyjádřit i jinak než fotografií?

Psaní pro mě představovalo nový svět. A mám ráda obojí. Jsou to dvě lodičky, kdy každá pluje po jinak neklidné vodě a obě mě lákají. Ani u jedné nevím, jaká to bude cesta a kam doplují. Když začnu psát nějaký text, tak netuším, jestli se mi to povede a jestli se někomu bude líbit. To samé s fotkou. A to mě baví. To napětí. Vlastně jen vyprávím příběhy a je mi jedno, jestli slovy, nebo obrazy.

Psaní je pro vás asi pracnější, ne?

Právě že ne. Já fotím stále analogovým foto­aparátem na černobílé filmy. Nádhera i úskalí téhle práce jsou v tom, že je to celé v podstatě ruční proces a že se tam nedá nic urychlit ani přeskočit. A k některým negativům se dostanu třeba až rok poté, co jsou vyfocené. Mám je zatříděné a čekají.jarvis_59673afa498e6104b96ee164.jpeg

Až budete mít čas?

Nejen to. Až budu mít i náladu. Když bych se do toho pustila a nechtělo by se mi do toho, tak to na výsledku bude vidět. Musím se těšit a musím vědět, že mám aspoň dvě hodiny, abych se mohla zavřít do komory a nemusela spěchat.

Digitální nefotíte?

Jen telefonem. Digitální fotoaparát ani nemám. Když mi ho dá někdo do ruky, tak se ho ptám, kde se to mačká.

Neláká vás, že by focení bylo rychlejší? Že byste udělanou fotku viděla hned?

Spíš mě lákají ostatní. Že bych si ulehčila práci, a i když to udělám digitálně, že se to pak dá vytisknout na fotografický papír. Já tyto výhody nepopírám. Jsem si jich vědoma a dokážu je ocenit. Ne že bych byla zabedněná. Ale zatvrzele jsem se vydala tou klasickou cestou a chci se jí držet.

Jste tvrdohlavá!

No jéje! Tu cestu jsem si vybrala možná i proto, že je krkolomná a zdlouhavá. Nedávno se mě někdo zeptal, jak dlouho trvá, než vznikne jedna fotka. Tak jsem začala počítat. Práce v ateliéru. Tam jsem poměrně rychlá. Pak práce v komoře, kde filmy vyvolávám a čekám, až se vyperou a uschnou. Stříhám je a zvětšuju, dělám kontakty, projdou vývojkou a ustalovačem. Vyperu, vysuším a prohlížím. Vybírám obrázky. Dělám zkoušky. Jdu znovu do komory, zaostřuji a zvětšuji už konečné fotografie. Pak je tónuji a lepím na skla. A když mám to štěstí a neodlepí se, musím je ještě štětečkem retušovat. Pak je odříznu ze skla a konečně mám hotovo.

Takže jak dlouho to trvá?

Dva až tři dny. Jedna fotka! A když to z nějakého důvodu nevyjde, tak je to jen a jen moje chyba. Ten proces je naprosto spolehlivý, nemám se na co vymlouvat. Když něco zkoním, musím znovu. Přesto na to nedám dopustit a nechci se připravit o kouzlo ruční práce.

Zvolila jste klasickou techniku, protože se takto udělané fotky cení víc?

Dneska převládá digitální fotografie. Takže když používáte tradiční, někdo říká "starou" techniku, tak jste automaticky už trochu výjimeční. A klasická fotka má výhodu v tom, že při zvětšování děláte opravdový originál, který je neopakovatelný. Pokaždé když jeden negativ exponujete, vytvoříte trochu jinou fotku. Nikdy ne stejnou. A především − tato klasická fotografie tak bude vypadat i za sto let. Přežije vás i vaše vnuky. Vidíme to na fotkách našich praprababiček a prapradědečků. Neztratí totiž pigment (sulfid stříbra) na rozdíl od barev, kterými se tisknou digitální printy. Ověřeno už téměř 200 lety! U digitálních fotografií vám nikdo nezaručí, že se na ně za dvacet let ještě podíváte. Vyblednou. Zmizí.

Sledujete další fotografy? Máte nějaké nové vzory?

Nemám. Dovedu ocenit, když někdo umí fotit. Řeknu: "Jo, to se mi líbí." Žádného fotografa soustavně nesleduji. Možná je to proto, že se bojím, že kdyby se mi jeho fotky hodně líbily, mohlo by to ovlivnit moje focení.

Nechcete poznat dalšího "Jana Saudka", který by vás ovlivnil?

To jsem začínala a myslím si, že to není tak neobvyklé. I staří malířští mistři měli žáky, kteří jeli podle nich. A jen někteří z nich se postupně dostali k tomu, že si vytvořili svůj rukopis a drželi se ho. Teď už spíš jiní kopírují mě.

Je to podobně i s vaším psaním? Máte vzory nebo oblíbené autory?

Měla jsem poměrně dlouhou etapu nečtení, za kterou jsem se styděla. Naopak jako holka jsem četla všechno. Vyrostla jsem například na Vonnegutovi. Ale v podstatě jsem přečetla celou knihovnu rodičů. Dobré i špatné knížky.

jarvis_59673afa498e6104b96ee16c.jpeg

Nepíšete "žensky" a hrdinou vaší druhé knížky je muž. Ženy vás nebaví?

Ženské jsou fajn. Mám kamarádky a jsou v mém životě důležité, zvlášť v situacích, kdy potřebujete někoho, kdo ví, jak se cítíte. A kdo soucítí. Ale chlapi mě hodně baví. Připadají mi zábavnější. Někteří dovedou být svině, stejně jako to dovedou i některé ženské…, ale řekla bych, že jsou víc na férovku. Jsou víc prolhaní a zbabělí, ať vám zas tolik nefandím. Jsou míň zákeřní. Ne snad, že byste byli čitelní a průhlední. To chraň bůh. I když byste asi koukal, jak vám vidíme i pod košili. Dodneška si myslím, že vám chlapům nerozumím, ale je mi s vámi dobře. Jste takový elitní klub. Když ženská přijde mezi chlapy a oni ji přijmou, aniž by se začali víc kontrolovat a předstírat, tak je to úžasné. Nejsem jejich konkurent. A hlavně nejsem jejich manželka, majitelka ani milenka, což je podstatné, protože se pak se mnou cítí volně. Nejsou u výslechu ani na lovu. A navíc si nepoměřujeme pindíky, protože já i oni chodíme na záchod někam jinam. A já logicky nemám co poměřovat. Takže k vaší otázce. Píšu o mužích, protože se v jejich světě cítím svobodně a protože mě baví. Mám chuť vám mužům aspoň zprostředkovaně, přes své psaní, nahlédnout do hlavy a vidět svět vaší optikou.

Jaké jsou ve vašem životě momenty, kdy jste šťastná?

Správně jste řekl, že jsou to momenty. Nevěřím lidem, kteří působí, jako by byli šťastní neustále. A všem to zdůrazňují. To je, jako když vám někdo stále opakuje, že ho vůbec nebolí stolička vlevo dole. To si automaticky řeknete: Hm, tak tebe ten zub asi opravdu bolí.

A ty momenty štěstí?

Cokoliv pěkného. Když se dobře najím. Nebo napiju. Hudba mě dovede přivést do ráje i do pekla, umí mě nakopnout. Miluju, když je po dešti. Nebo když jdu v přírodě a otevře se mi pohled do údolí. Nebo když se probudím v posteli vedle dětí a ony ještě spí. Když se pro něco nadchnu. A někdy jsem naopak smutná. A smutek je taky docela podstatná emoce. Ne že bych se ve smutku chtěla utápět, ale je dobré si někdy uvědomit, že jsou věci, kterých nikdy nedosáhnete nebo které se vám nikdy nepovedou. A na chvíli vás to zaplaví splínem nebo nostalgií. A pak to ze sebe setřesete a derete se za dalším kouskem štěstí. Protože štěstí není samozřejmost ani status quo. A tak je to dobře.

Zeptám se teď trochu jako personalista. Kde byste sama sebe viděla ráda za pět let?

Co se týče psaní, tak už mám na kontě vzpomínky, pohádky a román. Tak si říkám, že bych si docela ráda napsala thriller. Kriminálku. Temnou a barvitou, jako píšou seveřani. Co se týče fotografie? Chtěla bych fotit co nejvíc venku, mimo stěny ateliéru. A pořád s lidmi, které mám ráda. A vůbec bych chtěla hodně cestovat. Poznávat nové přátele. Chytnu toulavou a vydám se někam na dlouhou štreku. A třeba skončím někde v Irsku a budu si tam vykračovat v dešti do kopců, protože kopce a déšť miluji. A budu "happy jak dva grepy", jak říká moje Sárinka.

Miloš Čermák
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Uprchlíky přijměte do měsíce, nebo vás pošleme k soudu. Brusel dal Česku ultimátum

Ekonomice se daří nad očekávání dobře, letošní růst bude rychlejší, než se předpokládalo. Podpoří ho hlavně spotřeba domácností a export

Evropská komise dala Polsku měsíc na nápravu reformy soudnictví. Jinak zemi hrozí odejmutí hlasovacích práv

Británie od roku 2040 zakáže prodej benzinových a naftových motorů. Opatření se budou týkat i hybridů

Liglass, který získal obří zakázku v Kyrgyzstánu, nekomunikuje s tamními novináři. Místo tiskové konference jen zveřejnil video

reklama