reklama

Tři příběhy: Jsem jejich babička, ale zároveň pěstoun, mám je ve výchově. Celkem čtyři...

Humans of Prague
Čtěte více: Humans of Prague | Praha | příběh | blog | ruka | rodina
  • ... na dvě další tu čekáme, až přijdou ze školy. Můj syn umřel a snacha to nezvládala...
  • Na začátku roku 1945 se začaly kopat zákopy proti Rusům a všichni ti mladí lidé, co na to byli totálně nasazení, museli jíst...
  • Mám ruce po svém otci. Stejně dlouhé a zahnuté nehty, jako měl on. Jsou to jemné ruce...
Jsem jejich babička, ale zároveň pěstoun, mám je ve výchově. Jsem jejich babička, ale zároveň pěstoun, mám je ve výchově. Foto: Tomáš Princ

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1. 

"Jsem jejich babička, ale zároveň pěstoun, mám je ve výchově. Celkem čtyři, na dvě další tu čekáme, až přijdou ze školy. Můj syn umřel a snacha to nezvládala, a tak je odevzdala do Klokánku, byly tam dva roky. Já o tom nevěděla – předtím jsem žila s nimi, piplala je od narození, ale snacha mi po smrti syna zakázala je vídat. A tak jsem hodně pracovala, abych přišla na jiné myšlenky. Často jsem myslela na syna. Odjela jsem na čas za dcerou, která se vdala v Německu a která mě k nim pozvala, když viděla, v jakém jsem byla psychickém stavu.

Jejich máma se s nimi mezitím nastěhovala ke své mámě, která z ní ale jen tahala prachy. Nakonec skončili v sociálním bytě, ona ani tak neměla na nájem a děti tam spaly na zemi – to mi všechno později řekly. Dnes má novou rodinu, nového partnera. Ten se o ně nechtěl starat, a tak skončily v Klokánku.

Když jsem se to dozvěděla, tak jsem je hned jela navštívit. Přišla jsem za ředitelkou toho zařízení a domluvily jsme se, že dorazím druhý den – aby je na to připravili. Ony si mě pamatovaly, prý říkávaly: ‚Najděte nám tu hodnou babičku, ona si nás vezme!‘ Ale nevěděly, kde mě hledat. Když jsem ten den za nimi přišla, tak mi hned skočily okolo krku: ‚Babi! Babi, zase budeme rodina!‘ Všichni jsme brečeli. Musela jsem pro nás najít byt – což pro ‚Romku se čtyřmi dětmi‘ nebylo vůbec snadné –, musela jsem si je vysoudit, ale nakonec to všechno dobře dopadlo."

"Tahle je nejmladší, takže si mě už ani nepamatovala a zpočátku mě vůbec nechtěla poslouchat. Vůbec nejedla, bez dovolení šla a brala si bonbony. Chvíli trvalo, než se rozkoukala, než jsme si na sebe zvykly. Děti musí vidět, že je má někdo rád. A že to s nimi myslí dobře, i když jim zrovna něco zakazuje. Viď?"

"… a víte, že Spider-Man byl taky fotograf?!"

2.

HOPRG 2037a

"Na začátku roku 1945 se začaly kopat zákopy proti Rusům a všichni ti mladí lidé, co na to byli totálně nasazení, museli jíst. A tak Němci vymysleli, že bude jezdit takzvaný hilfzug, pomocný vlak, který měl těm lidem na různých místech vařit. Taková polní kuchyně na kolejích. Já jsem byl vyučený cukrář, a tak když mi v sedmnácti letech přišlo předvolání na arbeitsamt, úřad práce, tak jsem v jednom takovém vlaku skončil.

Několik týdnů jsme potom objížděli po republice, kde bylo potřeba. Když se Němcům koncem dubna začala hroutit fronta, tak jsme byli v Přerově. Viděli jsme kolem projíždět obrovské, dlouhé vlaky, které jely z východu a byly narvané Němci – civilisty, kteří měli předtím osidlovat různá území. Tehdy už všude panoval obrovský chaos, a tak jsem se rozhodl, že uteču. Do jednoho z těch vlaků jsem se narval. Lidé byli všude, kam jste se podíval, stáli namačkaní jeden vedle druhého.

Já stál u okna, celou dlouhou noc, co jsme jeli. Věřte tomu nebo ne, ale dodnes si vzpomínám, jak ke mně byl Pán Bůh milostivý. Protože v jednu chvíli, když jsme nad ránem projížděli stanicí, jsem se probudil z takového polospánku a čtu: Kolín. Moje město, můj domov! Představte si to, dodnes jsem z té vzpomínky dojatý. Hned jsem se probral a zařval: ‚Já tady musím vystoupit!‘ Vlak nezastavoval, ale skrz stanici jel hodně pomalu, a tak oni otevřeli okno, já tím oknem vylezl a vyskočil. Ještě mi hodili můj raneček věcí.

Pamatuji, jak jsem potom šel domů přes celé město a jak jsem byl šťastný, že jsem se dostal dál od té vřavy. I když Kolín si za války také zažil svoje – byly tam velké fabriky, a tak ho Američani několikrát bombardovali. Pamatuji, že jednou to hodili na nádraží a činžáky vedle měly jen rozbitá okna. Ale jednou se netrefili a skoro úplně zničili Zálabí, obytnou čtvrť. Jako dnes vidím, jak jsem se tam šel podívat. Všude byly jen zničené domy, kouř a suť. A uprostřed toho všeho šel člověk, chlap ve středních letech. Měl vytřeštěný pohled a v ruce držel jen krk od houslí. To mi v hlavě zůstalo dodnes – jak to drží a jde. Celá jeho rodina mu tam tehdy zůstala. Šel jsem okamžitě pryč. A teď taky půjdu. Protože to se ani nedá vypovědět. Kdo tohle nezažil, tak si to nepředstaví. Ale můžu vám říct, že celý život jsem pak měl heslo: ‚Všechno na světě, jen ne válku!‘"

3.

HOPRG 2038a

"Mám ruce po svém otci. Stejně dlouhé a zahnuté nehty, jako měl on. Jsou to jemné ruce. S dlouhými prsty. V mládí mi říkali, že bych měl být buď pianista, anebo gynekolog. A v pubertě, kdy na vás spolužáci hledají cokoliv, z čeho by si mohli udělat srandu, mi zas kluci říkali: ‚Ty máš ručičky jak holčička!‘ Řešili skrz to, jak velký jsem chlapák. U holek jsem naopak nikdy nevěděl, jak si to jejich ‚ty máš ale jemné ruce!‘ vyložit. Říkám si, že pokud holka řeší, že chce chlapa, který jí všechno možné postaví, tak když mi sáhne na ruce, tak si pomyslí, že se toho asi nedočká.

Každá věc má nějakou výpovědní hodnotu, ale ta není nikdy absolutní. Až v kontextu člověk zjistí, o co jde. Šaty dělají člověka, ale když vidíte, že je někdo elegantně oblečený, tak to ještě neznamená, že má úroveň. A s rukama je to stejné. Můžete mít jemné ruce a být dříč a bojovník. Já rukama dělám rád, jsem šikovný člověk. Předevčírem jsem si doma udělal poličku, teď zas přemýšlím, jak a z čeho vyrobit rám obrazu. Ale podle rukou se holt pozná, co člověk dělá nejčastěji. A já pracuji v kanceláři, s počítačem, s myší. Takže když mám mozol, tak na malíkové hraně ruky, o kterou se opírám.

Když podáte ruku nějakému chlapákovi, který rukama opravdu pracuje, tak cítíte, že má tužší prsty, že má drsnější kůži, že jeho ruce vypadají úplně jinak. Na svých rukou vidím, že jsem rozmazlený. Třeba si vzpomenu na to, že když jsem byl mladší, tak jsem měl představu, že budu mít své první dítě v roce 2000, že postavím ten dům, že zasadím ten strom. Nic z toho nevyšlo. A na těch rukou to vidím. Je v nich všechno, čím člověk prošel. Co udělal a co neudělal. A je to na nich dobře vidět i proto, že ruce jsou část našeho těla, na kterou se sami díváme nejčastěji. Pořád jsou před námi. Vidíte na nich i to, jak se měníte, jak stárnete.

Vidím, že mám zažloutlé prsty, že moc kouřím. Že se mi objevují nové pihy, že se ta kůže mění. Ruce jsou prostě zajímavé. Vždyť všechno okolo nás před námi někdo rukama postavil, vybudoval. Už v jeskynních malbách jsou otisky rukou. Je to největší a nejlepší nástroj, který máme. Proto je škoda, když se omezí jen na pár věcí, pár gest a pohybů. V poslední době jsem si všiml, že mnoho chlapů, hlavně mladších, má ještě jemnější ruce než já. Jsme zhýčkalí.

Nevyrábíme fyzicky, ale virtuálně. Technologicky. A to není dobré. Každý by měl umět svoje ruce používat. Umět si uvařit. A ne jenom vajíčka a čaj nebo těstoviny s kečupem. Víc. Jde o samostatnost, o schopnost se o sebe postarat. Protože ten virtuální život, co vedeme, je nejhorší v momentě, kdy člověk dělá na jen počítači, dostává za to peníze a všechno si kupuje. Konzumuje. Sám nic nevytváří, v podstatě si kupuje ruce druhých lidí. Nevaří, na nic nesáhne, všechno za něj doma dělají řemeslníci a dělníci. Ne každý se dnes k fyzické práci dostane v zaměstnání, ale člověk by měl mít alespoň občas nějaký mozol."

humansofprague.ihned.cz
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Rekordnímu počtu Čechů končí fixace hypoték, banky se o ně poperou. Úroky porostou pomaleji, než se čekalo

Říkejte mi Babiš. Šéf hnutí ANO po nuceném odchodu z vlády rozjel volební kampaň v regionech

V Česku se pátrá po bakterii, která na jihu Evropy ničí kilometry plantáží. Nakažené mohou být sazenice ze Španělska

Kolem zkrachovalé vagonky Legios krouží podnikatel Strnad. K jejímu získání vede ale dlouhá cesta

Sociální sítě Miloše Čermáka: Pět věcí, které bychom měli dělat, i když nám o nich tvrdili, že se dělat nemají

reklama