Zatímco na Západě je běžné hodnotit zaměstnance podle splněných úkolů, firmy v Česku své pracovníky stále často posuzují na základě toho, jestli dorazili v daný čas na pracoviště a ve stanovenou dobu jej zase opustili. "Na docházku se klade mnohdy větší důraz než na skutečnou produktivitu," říká konzultant Roman Urban z poradenské firmy Déhora, která se zabývá plánováním a optimalizací lidských zdrojů.

Čeští zaměstnavatelé se podle Urbana teprve učí přemýšlet o tom, jaký dopad má délka a rozložení pracovní doby na produktivitu a zdraví jejich zaměstnanců. "V Česku jsou na rozdíl od zahraničí stále běžné dvanáctihodinové směny. A to i přesto, že oproti těm osmihodinovým je u nich o 30 procent vyšší riziko nemocnosti, nepozornosti a chybovosti," uvádí Urban.

HN: Proč jsou v Česku stále tak oblíbené "píchačky" a jiné obdobné formy kontroly docházky?

Je to dáno historicky. Neseme si s sebou zátěž z období totalitního režimu, kdy se pracovní doba vymezovala nikoliv s ohledem na produktivitu, ale na základě sociálního aspektu. Tehdy bylo zásadní, aby všichni pracovali, ale už nebylo podstatné jak. Stačilo, že přišli a pípli si při příchodu a na odchodu. Paradoxní přitom je, že už dávno předtím s produktivitou pracovali třeba středověcí panovníci. Jedním z prvních písemných záznamů o pracovní době na našem území je takzvané "právo horního regálu", které stanovuje pro horníky šestihodinové směny. Nebylo to dáno tím, že by král Václav II. byl lidumil, ale že vypozoroval, že po tuto dobu jsou horníci nejvýkonnější.

Roman Urban

Konzultant ze společnosti Déhora. Zabývá se přípravou řešení a podporou klientů v oblasti plánování pracovních sil a dalších optimalizačních řešení firemních procesů. Zároveň zastupuje jednatele této holandské společnosti v otázkách dalšího rozvoje české pobočky.

HN: Je možné, že se i my dočkáme šestihodinové pracovní doby?

Pracovní doba se neustále zkracuje. Ještě v 60. letech se u nás pracovalo šest dní, teď je to pět a nevidím důvod, proč by se tento trend měl zastavit. Aby to ale bylo možné, tak je potřeba udržet nebo zvýšit produktivitu za současného snížení odpracovaných hodin. Dále musíme mít technologie, které by nám umožnily zrychlit naši práci a zlepšit výkonnost. A v neposlední řadě je to i o nějakém mentálním nastavení, že stejnou práci zvládneme efektivně udělat za šest místo osmi hodin.

HN: Když tyto podmínky splníme, můžeme se třeba už za deset let těšit na čtyřdenní pracovní týden?

To je velmi nepravděpodobné. Znamenalo by to ubrat z pracovního týdne osm hodin, a to je opravdu hodně. Spíš si dovedu představit, že se naše pracovní doba ze současných 40 hodin změní třeba na 38. Její zkracování ale neznamená jen snižování počtu hodin, které musíme trávit v práci. Děje se i přidáváním volna v rámci roku. V budoucnu tak budeme pracovat méně například díky tomu, že přibude svátků nebo že se sváteční volno posune na pondělí, pokud vyjde na víkend. Firmy už dnes přidávají zaměstnancům dovolenou navíc, nabízejí jim sick days a další formy volna a tento trend bude i nadále pokračovat.

HN: Ve kterých zemích už dnes lidé pracují méně a proč?

Pokud se bavíme o zákonem stanovené pracovní době, tak například ve Francii je to 35 hodin, v Dánsku 37 a v Belgii 38. Je to dáno těmi faktory, které jsem zmiňoval, tedy že jde o vysoce produktivní země, které zároveň umí velmi dobře využívat technologie a lidé jsou tam zvyklí pracovat efektivněji v kratší době. V případě Francie pak jde o vliv odborů. Méně se pracuje ale třeba i v Nizozemsku, kde je běžné, že žena po mateřské zůstává doma a živitelem rodiny je muž. Ženy proto častěji pracují na zkrácené úvazky, což v důsledku snižuje množství odpracovaných hodin.

HN: Čím se můžeme s ohledem na pracovní dobu v zahraničí inspirovat?

V západních zemích například existuje pozice plánovače pracovních sil. V Česku mají plánování směn nebo rozmístění lidí na starosti buď lidé z HR oddělení, nebo manažeři výroby, kteří ale nemají tak velkou kapacitu se tomuto úkolu věnovat. V zahraničí se mnohem víc zabývají i tím, co ovlivňuje lidský výkon, jaký dopad má pracovní prostředí na zdraví a snaží se tomu přizpůsobit množství a charakter práce.

HN: Jak to vypadá v praxi?

Třeba tak, že v Německu, Velké Británii nebo Nizozemsku se téměř nesetkáte s dvanáctihodinovými směnami, které jsou v Česku naprosto běžné. Na Západě preferují osmihodinové směny, u kterých je o 30 procent nižší riziko, že budete nemocná, méně produktivní a budete dělat chyby. Stejně tak je tohle riziko nejnižší u ranních směn, o něco vyšší u odpoledních a nejvyšší u nočních. Osvícené firmy se proto snaží plánovat jejich rozložení s ohledem na tyto znalosti. Pokud podniky chtějí skloubit lidský biorytmus a směny, neměly by své zaměstnance nechat pracovat déle než devět hodin.

HN: Po jak dlouhou dobu dokážou být lidé skutečně produktivní?

Největší efektivita se skrývá v šesti hodinách práce. Od sedmé hodiny se začíná zvyšovat subjektivní únava a nad deset hodin už je velmi vysoká. Zajímavé je, že se člověk obvykle cítí unavený i první hodinu práce, než se rozjede. Jinak je většina lidí nejvýkonnější ráno a pak zase večer.

HN: Jak rychle dohánějí tuzemské firmy v trendech Západ?

K obrovskému posunu došlo především za poslední dva roky. Zaměstnavatele ke změnám tlačí krize na trhu práce, na kterém je kvůli nízké nezaměstnanosti nedostatek kvalitních pracovníků. Firmy se stále více snaží uspokojit přání a potřeby zaměstnanců. V této souvislosti také ve větší míře začínají plánovat pracovní dobu a směny tak, aby to neohrožovalo zdraví zaměstnanců a aby mohli trávit dostatek času s rodinou, naplánovat si dovolenou a lépe skloubit práci s osobním životem. Stále více se také objevuje koncept takzvaného samoplánování směn, kdy firmy přenechávají zodpovědnost samotným pracovníkům a umožňují jim rozvrhnout si směny tak, jak potřebují.