Metallica jako obvykle v Praze nezklamala. Jen málo světových kapel dokáže zcela zaplnit stadion pražské Slavie a potěšit publikum především svým hudebním výkonem. Jistěže ke konci přišla řada také na nezbytný ohňostroj, plameny a laserové efekty, ale po dvě třetiny dvouhodinového show se nezbytná zadní projekce koncentrovala jen na zaznamenávání brilantní práce čtyř muzikantů.
Praha viděla světovou premiéru nového koncertního programu ze série 2012 European Black Album Tour, jehož podstatou se stala koncertní realizace nejslavnější desky klasiků thrash metalu, takzvaného Černého alba z roku 1991. Živé rekonstrukce nejvýznamnějších alb jsou součástí aktuálního módního trendu, zvláště mezi dlouho existujícími nebo často koncertujícími kapelami, které tím obcházejí fakt, že intervaly mezi novými deskami jsou delší než intervaly mezi turné.
Cvičilo se na podzim
Rekonstruovat na pódiu jedenáctkrát platinové Black Album, pátou studiovou desku v chronologii souboru, nebylo pro Metalliku nic těžkého. Mezi dvanácti písněmi je pět jejich pravděpodobně nejznámějších skladeb, bez nichž se soubor už léta na koncertech nemůže obejít. Většinu ostatních pak skupina nacvičila už na podzim, když připravovala velké třídenní vystoupení k třicetiletému výročí své existence. Jistou zvláštnost však provedení Černého alba mělo.
Kdo po půlhodinovém úvodu, kdy se Metallica v pěti skladbách z jiných desek „rozcvičila“, očekával první akordy legendárního Enter Sandman, byl překvapen. Přišlo The Struggle Within, což je naopak závěrečná píseň pověstného 252. nejlepšího alba všech dob. Následovalo My Friend The Misery a The God That Failed… Metallica totiž hrála svou desku od konce!
Mělo to svou logiku. Zatímco na albu bývá zvykem umístit největší hity hned na začátku, protože v prodejně si zákazník taky přehrává desku od první písničky, koncert musí naopak největšími hity vrcholit.
Stovka epigonů
Koncertní rekonstrukce Černého alba má nepochybně velký význam nejen pro příznivce, ale i pro kapelu samu, protože její skladby z posledních deseti let ukazují na jistou bezcílnost vývoje.
Thrash jako styl je úplně vyčerpaný stovkami jejich epigonů a hledání nějakého zásadně nového trendu nepřichází v úvahu, to by byla – po třech desítkách let – pro přední představitele metalu umělecká sebevražda.
Lidé chtějí mít Metalliku takovou, jakou ji po celou tu dobu znají. V takových případech je návrat ke kořenům nejlepším řešením. Páté album bylo pro kapelu klíčové. Až při živém provedení celku si uvědomíme, jak velkou roli hrálo při jeho vzniku přirozené prolnutí punku s metalem, pokračování toho, co předtím ve svých nejlepších vizionářských chvílích zkoušel dělat Iggy Pop.
Na zahájení turné Metalliky k černému albu přišlo v Praze třicet tisíc lidíKoncertem v zaplněném pražském Edenu dnes americká kapela Metallica zahájila světové turné k loňskému 20. výročí svého legendárního "černého" alba. Proslulá metalová skupina přilákala podle pořadatelů na fotbalový stadion Slavie přes 30.000 lidí dvou generací.
<< první < předchozí | další > poslední >>
|
Metallica, Praha, 7. května 2012 Na počest 20 let od vydání "černého" alba kapela zahrála i tři písně z této desky, Don't Tread Me On, My Friend of Misery a Struggle Within, které na koncertech dosud nehrála.  |
|
Celkem nalezeno: 2. |
||
| Zobrazuji: 1 - 1. | Další> Konec>> |
Třídění
Metallica u nás hrála už po několikáté, takže zběhlý člověk už není jen okouzlen atmosférou a podívanou, ale začne pomalu třídit klady a zápory, které kapela naživo má. Ve třech věcech je skoro nedostižná. Především těžko nalézt čtyři tak úžasné instrumentalisty pohromadě. Lars Ulrich je geniální bubeník, služebně nejmladší člen, basista Robert Trujillo se stal nevyčerpatelným generátorem energie a Kirk Hammett s Jamesem Hetfieldem jsou jasně nejlepší kytarová dvojice na světě.
S tím souvisí i druhý nenapodobitelný rys Metalliky – pestrost. Slyšeli jsme nesčíslně jejich sól, ale snad každé bylo jinak vykonstruované a zvukově vybarvené. Třetím kladem je samozřejmě repertoár – od úvodního Hit The Lights až po přídavkové One a obligátní Seek and Destroy nenajdeme jedinou skladbu, která by vysoko netrčela nad běžné hodnoty žánru a zároveň nectila jednotu apokalypticky vyznívajícího celku.
Jestli je možné Metallice něco vytknout, tak je to zpěv. Pokud jde o typicky rockové frázování, výkřiky, skandovaný zpěv, všechno je v pořádku. Ale v okamžiku, kdy se má Hetfield pustit do klenuté baladické melodie, je to malér. Jeho letošní provedení Nothing Else Matters bylo ještě horší než minule na klání čtyř klasiků thrashe, a to je co říct! Možná právě jeho anti-zpěváckost ale dává písni rozměr, který v ní kapela nejspíš cítí.
Shrnuto a podtrženo, byl to podle očekávání dobrý koncert. A vůbec nikoho by nepřekvapilo, kdyby Metallica za dva roky znovu přijela – a znovu měla plno.