reklama

Mimochodem Davida Klimeše: Babiš poprvé jako tragédie. Pak jako fraška

Autor HN
  • Političtí oponenti zkoušejí s Babišem bojovat zbraněmi, které se již dávno ukázaly jako neúčinné.
  • Kdyby byli jen trochu schopnější a měli voličům co nabídnout, hnutí ANO má dnes 10 procent.
  • Místo toho může Babiš říkat, co se mu zachce. Znechucené voliče mu do náruče nakonec nažene neschopnost tradičních stran.
jarvis_59d3b1b3498e27acab084179.jpeg Díky vám, političtí oponenti. Andrej Babiš má důvod ke spokojenosti. Voliče mu do náruče svou neschopností vhánějí tradiční strany. Foto: HN – Lukáš Bíba

Karel Marx ironicky napsal, že historie přichází "jednou jako tragédie, podruhé jako fraška". V polovině 19. století takto krutě znectil Ludvíka Bonaparta, který se zoufale snažil dosáhnout slávy svého strýce Napoleona. Bonmot se však uchytil, protože událostí, které se v podobných kulisách neustále opakují, jen výsledek je horší a směšnější, dějiny poskytují bohužel stále dostatek.

Hodí se i do české předvolební kampaně roku 2017. A to včetně oné mrazivé ironie, se kterou si Marx ve zmiňované knížce "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta" dělal legraci ani ne tak z ústřední postavy všeho dění, "malého Napoleona", ale především z naprosté bezmocnosti a série sebevražedných kroků jeho opozice, se kterou sympatizoval.

Ano, tedy spíše ANO: tím Bonapartem dneška je současný nejúspěšnější český politik Andrej Babiš. Zatímco jeho úspěch v roce 2013 byl tragédií, kterou si tradiční strany samy sepsaly svým epickým rozkladem, jeho velmi pravděpodobný úspěch v roce 2017 je už dokonalou fraškou. Fraškou, kterou mu umožnili zcela zbytečně jeho sokové.

Kdyby byli jen trochu schopnější a měli voličům co nabídnout, hnutí ANO má dnes 10 procent a bojí se, zda obhájí ve vládě vicepremiérské křeslo.

Galimatyáš Babišových zločinů

Hned po volbách v roce 2013 byly jasné dvě věci a k tomu jedna neznámá. Že Babiš rád a rychle vstoupí do jakékoliv vlády, aby byl u moci. A že jeho voliči ho nevolí kvůli příkladné morálce. Neznámou pak bylo, zda Babiš dokáže stále surfovat na protestní vlně s takovou popularitou.

Jeho političtí konkurenti však tato pravidla hry zjevně vůbec nepochopili a dovodili, že čím více budou zpochybňovat Babišovu morálku, tím dříve se podpora ANO rozpadne.

Nebylo tomu tak po čtyři roky a není tomu tak ani ve volebním měsíci. Vždyť už během voleb 2013 mnohý volič ANO věděl o Čapím hnízdu (již v roce 2010 o možném dotačním podvodu psal týdeník Ekonom), probíralo se špinavé ovládnutí Lovochemie, pátralo se po Babišových mytických švýcarských spolužácích, kteří mu pomohli v začátcích podnikání, vědělo se o jeho členství v KSČ, spekulovalo se o jeho donášení StB. A přesto ho bývalí voliči ODS, TOP 09, Věcí veřejných a dalších stran volili.

Nikoliv tedy kvůli morálnímu profilu. Ale protože vypadal jako někdo, kdo vedle svých malých domů dokáže i racionálně spravovat stát.

Jsme o čtyři roky dál a Babišovi političtí i mediální protivníci to na něj zkouší úplně stejně: Čapí hnízdo, korunové dluhopisy, dotace. Přirovnávají ho k normalizaci, stalinismu, druhé republice i všem možným totalitám, na které si kdo zrovna vzpomene. Podobně jako v roce 2013 i nyní však tento galimatyáš Babišových zločinů působí jen na ty voliče, kteří Babiše stejně nikdy nevolili, a naopak voliči ANO vůči tomu zůstávají zcela imunní.

Babiš se navíc ve svém střetu zájmů tak dokonale ztratil, až to většině voličů přestalo vadit. Ucelený obrázek toho, proč by dotační byznysmen / politik / mediální mogul neměl spravovat republiku jako premiér, tak nakonec nenajdeme v českém tisku, ale v zářijovém Economistu, který přehledně a jasně popsal ty opravdu největší střety zájmů předsedy ANO.

Podobně jako Marx se svou osobitou škodolibostí popisoval sváry socialistů, republikánů, orleánistů či bourbonistů, na kterých vydělával nakonec jen jejich společný nepřítel Ludvík Bonaparte, tak stejně lze přistoupit i k Babišově konkurenci.

Čím vypjatější je kampaň proti Babišovi, tím více si on může dělat, co chce. V roce 2013 ho volili především zklamaní příznivci pravice. V krajských volbách minulého roku je vyměnil za zklamané příznivce levice. Postupně si dokázal vybudovat síť velvyslanců do všech politických směrů.

Místopředseda europarlamentu Pavel Telička či ministr obrany Martin Stropnický tu jsou pro liberální měšťanskou pravici. Ministryně Karla Šlechtová zas miluje prezidenta Miloše Zemana a tvrdí národně-konzervativní linii. Jaroslav Faltýnek je tu pro utečence od ČSSD. A ministři Richard Brabec či Robert Pelikán jsou pak prototypy schopných manažerů, kteří naplňují heslo řídit stát jako firmu.

A nad tím vším trůní Babiš, který je tu pro všechny a loví procenta podpory, odkud se zrovna dá, aby to dohromady vždy dalo něco kolem 30 procent.

Úpadek ČSSD a těch dalších

Tuto síť ambasadorů do dalších stran samozřejmě mohla Babišova konkurence docela snadno rozbít. Měla na to čtyři roky. Nelze být přece dlouhodobě zároveň pravicový i levicový, individualistický i sociální, tržní i etatistický. Babiš ale může, nikdo mu nebrání.

Přitom po volbách v roce 2013 se zdálo, že Babiš bude muset být více pravicový, protože nalákal příliš mnoho voličů ODS a TOP 09. Ale nakonec nemusel. ČSSD nezvládla svou roli jediné další velké strany vedle ANO, a přestože měla premié­rský post, nedokázala s ANO držet krok.

Zoufalost Lidového domu nejprve ukázal rok 2016, kdy premiér Bohuslav Sobotka nebyl schopen vyhodit Babiše z vlády po lži o vlastnictví Čapího hnízda (aby ho potom vyhodil při mnohem méně srozumitelné zámince). Naprostou bezradnost ČSSD pak ukázaly krajské volby, kdy po porážce Babišem nejprve Sobotka básnil o tom, jak vykrade liberální témata pirátů, aby nakonec skončil u kopírování programu komunistů.

Podobně tristní je už letité kóma pravice.

Nyní se proti sobě ODS a TOP 09 vymezily v evropské otázce (tedy architekti přijetí Lisabonské smlouvy stojí proti Miroslavu Kalouskovi, který zařídil znovuzvolení extrémního euroskeptika Václava Klause na Hrad a jeho nejvýraznější proevropský politik Luděk Niedermayer mu stále nechce ani vstoupit do strany).

Jejich úlohou však nepochybně měla být úzká volební spolupráce, která by neklesala pod 20 procent podpory a soupeřila by s ANO a ČSSD o premiérství.

A ani čeští centristé svoji úlohu nezvládli. Velmi dobře vymyšlené spojenectví lidovců a Starostů ztroskotalo na špatně zvolené formě spolupráce. Místo jediné logické kandidátky KDU s podporou Starostů, která by se snadno dostala přes 10 procent, vše skončilo rozmíškou a rezignací na roli kingmakera po volbách.

Babiš přitom mohl v říjnu 2017 čelit silnému pravicovému bloku, dále sociální demokracii, která chce obhájit vítězství ve volbách, a sjednocenému středu. Nic z toho není.

Pravice žádného tuzemského reformního Mikuláše Dzurindu nenabízí, ČSSD se stala s novým lídrem Lubomírem Zaorálkem zábavnou vložkou voleb a lidovci jsou zase jen lidovci.

Jedinými, kteří v ten pravý čas chytili "drive", jsou různé další netradiční síly, jež v lepším či horším můžeme označit za "malé Babiše". V tom lepším piráty, v tom horším Tomia Okamuru.

Babiš je spokojen a jistě se už těší, jak se malé a ještě menší strany porvou o vicepremiérství v jeho vládě.

Hrůzný konec s Babišem

Ale není se vlastně čemu divit, že to takto dopadlo. Stačí se podívat na lídry a jejich odhodlání být předsedou vlády této země. Jen si zkuste malý test: ještě dříve než v Česku budou volby v sousedním Rakousku, kde tamní lidovci zkouší být moderní a místo své značky propagují jen lídra. Takže tam volíte Kurze 2017 podle jejich šéfa Sebastiana Kurze.

Zkuste si to představit v Česku: je představitelná kandidátka Babiš 2017? Určitě ano. Ale Fiala 2017? Zaorálek 2017? Bělobrádek 2017? Nebo snad Kalousek 2017? To zní s těmito lídry dost nepředstavitelně, až směšně.

Marx v polovině 19. století nelítostně popsal, jak opory republikánského systému nejprve nezvládly zabránit tomu, aby byl Ludvík Bonaparte zvolen prezidentem. A pak se jím nechaly uchlácholit, že po zvolení odhodil své napoleonské snění a je odteď poslušný republikán a demokrat. Výsledkem byl státní převrat a 2. prosince 1852 prohlášení druhého napoleonského císařství.

V českých podmínkách snad vyhlášení císařství Agrofertu nehrozí. Ale je docela dobře možné, že po volbách bude Babiš nejprve vládnout s demokratickými stranami, aby o rok dva později již vládl sám opřený o podporu komunistů a okamurovců.

A národ možná nebude proti. Po všem tom zmaru a neschopnosti Babišových odpůrců může volič snadno uvažovat jako republikánský Francouz, který byl nakonec svolný s Bonapartovým císařstvím a vyměnil republikánskou demokracii za relativní ekonomickou prosperitu v autoritářském režimu.

Výsměšně a přesně popsal Marx, co se dělo ve zmatených hlavách tehdejších Francouzů:

"Buržoa v tom nepopsatelném hlučném zmatku fúze, revize, prorogace, konstituce, konspirace, koalice, emigrace, usurpace a revoluce, funě vztekem, křičí nakonec na svou parlamentní republiku: Raději hrůzný konec než hrůzy bez konce!"

A tak se také stalo…

jarvis_59d3b1b3498e27acab08417d.jpeg
Díky vám, političtí oponenti. Andrej Babiš má důvod ke spokojenosti. Voliče mu do náruče svou neschopností vhánějí tradiční strany.
Foto: HN – Lukáš Bíba
David Klimeš
Přeposlat
Diskuse
reklama

Lídr ČSSD Zaorálek připustil, že by Česko mohlo brzy přijmout euro. Společného evropského ministra financí si ale představit nedokáže

Konec boomu hypoték? Poprvé za pět let jich po prázdninách ubylo, přesto může být letošek nadále rekordní

Volební deník Petra Honzejka, díl 17.: Jak Kalousek zavelel k útoku na ODS a piráty a proč se mu to může vymstít

Silný muž Číny a jeho sjezd: Komunistická strana zřejmě postaví Si Ťin­-pchinga vedle Marxe a Mao Ce-tunga

Sloupek Martina Malého: Volič mezi svobodou a jistotou

reklama