Invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 si v sobotu připomnělo několik desítek lidí u Českého rozhlasu v Praze. Během tragických událostí, které zastavily společenskou reformu v zemi, umírali i lidé.

Na oběti srpnových dní vzpomínali na Vinohradské třídě například předseda Senátu Přemysl Sobotka, ministr kultury Jiří Besser, zástupci rozhlasu, pamětníci a osobnosti společenského života. Počátek okupace si připománají i stovky lidí po celé zemi, jejich vzpomínky si můžete přečíst na konci tohoto článku.

Sobotka označil okupaci za ostudnou a vyzdvihl také tehdejší roli rozhlasových novinářů, kteří informovali veřejnost. "To, co se tehdy občané díky rozhlasu dozvídali, včetně vysílání mimopražských regionálních studií a vysílačů, byla na dalších 21 let poslední pravda, kterou směli veřejně slyšet," řekl Sobotka, který současně varoval před zrůdností komunistické ideologie.

Prozatímní ředitel rozhlasu Peter Duhan také zmínil význam práce zaměstnanců rozhlasu, kteří před invazí i po ní usilovali o svobodu slova. Pietního aktu, který zakončila státní hymna, se účastnili místopředsedkyně sněmovny Vlasta Parkanová, zástupci Hradu, pražské radnice, vojáci a další. Jeden z příchozích držel transparent s nápisem "Ať zhynou minulí, současní i budoucí komunisté".

Odpoledne se na Václavském náměstí koná koncert, který rovněž připomene 21. srpen 1968, kdy československé hranice překročilo pět vojsk zemí Varšavské smlouvy v čele se Sověty. Na náměstí v centru hlavního města dnes vystoupí umělci, hosté a představitelé společenského života, kteří jsou nějakým způsobem s událostmi roku 1968 spjati. Pietní akt před budovou Českého rohlasu k 42. připomenutí srpnové invaze

Vpodvečer organizátoři plánují položit květiny u pomníku studentů Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se v roce 1969 na protest proti okupaci a zastavení reforem upálili.

V Liberci, prvním velkém městě, které se srpnové agresi postavilo, bude na památku devíti tamních obětí od soboty stát stejný počet lip v parku v Budyšínské ulici. Mluvčí magistrátu Martin Korych ČTK řekl, že mezi lidmi, kteří v parku stromy vysadili, byli i tři příbuzní obětí.

Tři čtvrtě milionů vojáků

Vojska pěti zemí Varšavské smlouvy překročila státní hranice před 42 lety v noci z 20. na 21. srpna. Invaze si do konce roku 1968 vyžádala celkem 108 mrtvých, zhruba 500 těžce zraněných osob a další stovky lehce zraněných lidí. Některé oběti přinesl střet okupantů a neozbrojených demonstrujících lidí právě u rozhlasu. "Tichá vzpomínka na tyto mrtvé přežívala v myslích drtivé části lidí i v době tvrdé komunistické normalizace, kdy ponížený a zrazený národ morálně živořil v kolotoči takzvaného reálného socialismu," uvedl Sobotka.

Na území státu vpadli vojáci ze Sovětského svazu, Maďarska, Bulharska, Polska a bývalé NDR bez vědomí československých státních orgánů. V prvním sledu vstoupilo na území ČSSR zhruba 100 tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750 tisíc vojáků. Invaze armád Varšavské smlouvy tak v podstatě ukončila takzvané Pražské jaro - pokus československých komunistů o nastolení "socialismu s lidskou tváří". V Československu poté začalo dlouhé normalizační období, které ukončil až převrat v listopadu 1989.

On-line reportáž

On-line reportáž byla ukončena
12:05
Marta Purkyňová:
Tak jako všude i v Ostravě lidé diskutovali se sovětskými vojáky. Tanky a vojáci byli ve větším počtu i před ostravskou radnicí. Byla jsem v hloučku lidí, kteří vzrušeně přesvědčovali sovětského vojáka, podle uniformy důstojníka. Když to trvalo delší dobu, důstojník mávl rukou a řekl: Bolí mně už několik dní zuby, doma jsem nebyl už tři roky a za celou tu dobu jsem neviděl svého syna. A už se s námi dále nebavil.

Je to příhoda, která mi utkvěla v paměti. Není dramatická, ale svým způsobem výmluvná. Plnil rozkazy zločinného režimu. Kolik českých diskutujících tento režim také podporovalo? 

12:06
Radim, Praha:
Byl jsem zrovna v Kolíně nad Rýnem. Poprvé na západě. Nechtěl jsem emigrovat, tři dny po okupaci jsem se vracel domů, chtěl jsem být s rodinou. Přejeli jsme hranice a ten pohled na šedivé chebské nádraží a ruské tanky skoro na nástupišti mi nikdy nevymizí z paměti. Je to má nejsilnější vzpomínka na ony dny. 
12:06
Marek, Praha 10:
Vrátil jsem se z pionýrského tábora, bylo dva dny po okupaci. Seděli jsme doma u večeře, rodiče se mě vyptávali, jaké to na táboře bylo, a najednou se odněkud ozvala střelba ze samopalu. Bylo to poprvé, co jsem něco takového slyšel. Všichni jsme ztichli, viděl jsem, jak jsou naši nervózní. Ráno kluci z naší ulice říkali, že prý někde u Olšanských hřbitovů Rusáci stříleli na sanitku. Já pak měl od té doby až do začátku školy prakticky domácí vězení, naši mě nechtěli pouštět ven.
12:07
Jirka, Vrané:
Bylo mi 28. Celý týden jsem měl zapnutý magnetofon a vše, co se na rádiu Stará Role objevilo, mám archivováno. Zajímavé......
12:08
Anonym:
Bylo mi 17, byla jsem sama doma (rodiče s bratrem byli v Jugoslávii, jak mi později vyprávěli, jezdili sem tam kolem hranice a rozmýšleli, vrátit se, nevrátit). Byla jsem na brigádě v nemocnici a nechápala zastupujícího primaře, že v době plánované stávky k vyjádření odporu proti vstupu vojsk mě přinutil telefonovat kvůli pacientovi. Potom jsem byla 2 týdny na chmelové brigádě na Skalce, kolem jezdily tanky a naši profesoři s námi debatovali a po roce profesorka češtiny mluvila úplně jinak, proč?

Po několika letech jsem jako lékařka ošetřovala "rusáka-důstojníka" se srdeční vadou a jeho nadřízení mi nedovolili adekvátní péči, ošetřit ho sami, zemřel ("jich mnogo"). Potom jsme se přestěhovali do Kuřivod po r.1989 Volyňské Čechy. Ti byli vděční za vše ale postupně si stěžovali, zase jsme izolovaní jako v Rusku, jsme zde sami, nemáme možnost bavit se a mluvit s Čechy a zlepšit si češtinu.

12:09
Jan Jendřejas,Frýdlant n.O.:
V době invaze jsem pracoval na NHKG v Ostravě Kunčicích jako spojový mechanik. Obrátili se na mne pracovníci Ostravského rozhlasu a televize, jestli bych se nemohl dostavit do budovy rozhlasu projednat osobně důležitý technický úkol, spojený s vysíláním svobodného československého rozhlasu z prostor závodu. Schůzka byla přísně konspirativní, protože vše bylo prolezlé různými komunistickými informátory.

Zajistil jsem tenkrát se svými přáteli propojení modulační a komunikační linky až do improvizovaného studia, které bylo součástí  svobodného vysílání československého rozhlasu. V době normalizace potom komunističtí funkcionáři běsnili, jak je možné, že se vysílalo z prostor závodu, jež nesl Gottwaldovo jméno. Nic se nedozvěděli a my zúčastnění jsme měli radost, že jsme aspoň takto mohli dát najevo svůj protest proti okupaci.

Kousek od místa, kde bylo ono studio, jsem potom jako dělník prožíval listopadové události, a když na Václavském náměstí zazpívala Marta Kubišová své REQIEM, tak jsem se před valcíři na kabině hlasitě rozbrečel a těžko jsem jim pak vysvětloval proč se to stalo, protože mezitím už uplynulo 21 let.

12:09
Hluk:

Byl to šok. Ráno 21,8.1968, jsem se probouzel, pustil si radio a nevěřil jsem vlastním uším. Zachovejte klid a rozvahu, okupační vojska překročila hranice, před naším domem spousty lidí, debatovalo se co se to jenom děje. Za chvíli začaly jezdit ruská vojska v náklaďácích, debatovat se s nima nikdo neodvážil. Jezdili směrem ven z Hluku.

Mne to velmi sebralo. Začali jsme psát plagáty - idite damoj, počemu, atd. Obraceli jsme směrovací cedule a posílali je směrem do polí. Když se pak vraceli chtěli vědět správnou cestu, ale odvážili jsme se jich zeptat, proč jsou tady, a oni ani nevěděli, že jsou v České republice

13:35
Florian, Přerov:
20 srpna jela naše jednotka do Letního kina v Gottwaldově a po představení jsme šli ještě na pivo. Asi kolem půl jedné v noci jsme se vrátili do kasáren a šli spát. Asi ve 4 hod.ráno byl vyhlášen poplach že nás obsadili Bratrská vojska. Nastal hrozný zmatek a čekalo se na velitele co bude dál. Pak za 3 dny nás obsadili rusové.
13:35
TK, Praha:
Byli mi dva roky, tudíž si nepamatuji nic. Pouze z vyprávění vím, že v tom roce tatínek zahodil legitimaci KSČ do Vltavy a rozešel se s maminkou a zbytkem rodiny, která příjezd úhlavního přítele vítala. Prý zde byla příliš svobodná atmosféra, což nebylo dobré...
13:36
trevel , Most:

Bylo mi 7 let. Bydlel jsem v Mostě. To ráno mě maminka budila se slovy: "Dnes nemůžeš jít do družiny, musíš se mnou do práce. Všude jsou tanky, bude asi válka "

Vyšli jsme ze dvora na hlavné mosteckou třídu Budovatelů. Pamatuju se, jak jsem se jí pevně držel za ruku. Všude bylo plno lidí. Vojenská nákladní auta a tanky. Poprvé jsem byl takhle blízko. Moc rozumu jsem z toho neměl. Jen si pamatuju jak se lidi pořád překřikovali a hádali.
Po několika dnech se za naším barákem "usadili" Rusové. Postavili si velká vojenský stan. Pro nás to byla atrakce a byli jsme s kamrády snad jediní kdo jsme měli z jejich pobytu radost.
Po letech kdy člověk začal chápat už ta radost vymizela a přerostla ....

13:38
Eva Olmik:

Nechápu, proč se stále píše o 21. srpnu, invaze začala už 20. On totiž můj muž kdysi projevil přání, abych porodila přesně v 10. výročí okupace - abychom na to NIKDY nezapomněli! Stalo se, takže můj syn měl včera 32 let.

Ale ke vzpomínce - okupaci jsem zažila v Hradci Králové. Bylo mi skoro 16 a prodávala jsem zmrzku a koktejly v mléčňáku u nádraží, ten je tam dodnes. Nezapomenu, jaký rachot to byl, ráno v pět letadla nad Hradcem, lidi brečeli na ulici, všichni jsme měli strach a nechápali. Kde byla ta euforie z jara, studentské pochody a pocit svobody?

Sebrala jsem rance a jela za našimi k babičce, bylo mi úplně jedno, že mi vedoucí v mlíčňáku nadával. Nezapomenu,když jsem o pár dnů později nastupovala na průmku do Dvora a jeli jsme vlakem přes Jaroměř, všude Rusové, tanky. Od té doby je nemám ráda, zradili. A hokej na jaře 1969, kdy jsme je vypráskali, potom následně i Aeroflot, tak to byla demonstrace celého národa. Dodnes si pamatuji ty výsledky!

13:41
Vlasta Klímová, Žatec:

Od půlnoci projížděla auta Ústím (obsazena i Němci). Lidé je sledovali a diskutovali mezi sebou i s nimi. U nádraží vidím stále diskutéry, kteří se stavěli proti vojákům, kteří z oken aut mířili zbraněmi.

Já bych chtěla jen vzpomenout a ocenit všechny ty, kteří svůj názor a postoj k okupaci nezměnili a kteří také dvacet let, bez ohledu na znalostí a vzdělání, vydrželi. Mnozí již, bohužel, nežijí.

13:42
Jiří Vlk, Praha 3:

Bylo mi 13 a měli jsme časový posun 4 hodiny. Dne 20 otec konečně po 13 dnech přivezl z letiště ztracené kufry a já měl své pyžamo. Tak jsem se hezky vyspal.

"Brzo ráno" ve 11 hodin dne 21/8 nás vzbudili přelétávající mraky letadel, přistávající ve Kbelích v Praze. Vstali jsme pustili rádio a šli se podívat na balkon. Mně i bratrovi se to líbilo, protože od Kbel jezdily po Koněvově ulici na Praze 3 tanky a obrněné transportéry. A pořád jezdily. Pro kluky to bylo hezké. Pouze nám vadilo, že nás tam rodiče nechtějí pustit a ani nechtěli, aby jsme lezli se dívat na balkon. A nedostatek jídla a chleba nám nevadil, to vadilo rodičům.

13:51
Mgr.Vlasta Korbová, Praha:

Okupaci jsem zažila v Mladé Boleslavi. Byla jsem doma na prázdninách. V té době jsem studovala na vysoké škole v Praze. "Vlasto, vzbuď se je válka". Na to probuzení nikdy nezapomenu. Bylo asi 5 hodin a bratr mé kamarádky Evy který v noci vyrazil na služební cestu přes Německo se musel vrátit. Narazil na obrněnce, tanky atd., z toho usoudil, že je válka. Běželi jsme k rádiu, které začalo informovat o situaci.

První naše reakce s kamarádkou byla, že snad to je nějaký omyl a že se to musí vysvětlit. Naši rodiče nebyli tak optimističtí a maminky nás vyslaly pro chleba, protože tou dobou už bylo město plné tanků a nastala panika. Cestou jsme využily svou znalost ruštiny a najivně jsme se dávaly s vojáky do řeči ve snaze jim vysvětlit, že tady žádná kontrarevoluce nebyla. Když jsem se až po létech dověděla, že měli rozkaz střílet, když se jim nebude něco zdát, tak mně dodatečně naskočila husí kůže.

Odpoledne se sešla skupina bývalých spolužáků v budově gymnásia a pod vedením pana ředitele jsme vyráběli plakáty, které jsme roznášeli po městě. To jsme dělali asi týden, než bylo jasné, že tím nic nezmůžeme. V září jsem se vrátila do Prahy, udělat ještě nějakou zkoušku a tím jsem se dostala ke stávce na fakultě, ale to už je zase další kapitola.

15:23
Fila Svatoslav, Brno:

21.8.1968 jsem byl se svými kolegy ve zbrani na velkém šábním cvičení v lese u Staré Boleslavi (12. vrtulníkový pluk - vel.pplk.Slapnička) Čekali jsme přílet sovětských bratrů! Oni přiletěli, ale s jiným posláním a mohu s čistým svědomím prohlásit, že naprostá většina našich důstojníků stála za Dubčekem a spol.

Museli jsem se potom jako zloději vracet nočními ulicemi do své posádky v Olomouci - letiště Neředín. Tam už měli plochu obsazenou sovětští bratři, kteří na nás české vojáky mířili těžkými kulomety a celá plocha letiště byla pokryta jejich exkrementy, zakryté útržky z ruských novin - Pravdy! Byla to opravdu hořká pravda ve své nejparadoxnější podobě!

15:25
Anna Horvathova:

Bylo mi 10let a travili sme prazdniny na jiznim Slovensku u babicky. Ja a muj bratr jsme pozorovali z pudy, jak asi 500m od domu stojiciho v malinkate vesnicce u madarskych hranic, projizdi tanky a obrnene vozy. Byla noc a vzhuru jsme byli jen my. Rano jsme slyseli z kuchyne veliky plac a narek a nasli jsme maminku s tetou a babickou prilepene k radiu a horekujici. Domnivaly se, ze vypukla valka.

Protoze se blizil konec prazdnin a my jsme byli nuceni se vratit domu- odjizdeli jsme z Levice z nadrazi obklicenem ruskou armadou. Doma nas na nadrazi cekal tata a tak bledy a zniceny nas pak vital z prazdnin uz jen jednou - kdyz se obesil soused. Domy byly posane jmeny kolaborantu a silnice byli rozbite od tanku. To je ma vzpominka na srpen 68.

15:26
Stanislav Kroupa, Lipnice:

Jako technik jsem měl pracovní dobu od půl sedmé, ostatní pracovali od osmi. 21.srpna 1968 jsem jako obvykle vstal před šestou a pustil rádio.

"Brm brm brm, brm brm, brm brm…," ozývalo se z aparátu. Zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost, takové brnkání se při přestávkách ve vysílání ozývalo dost často. Probudil mě až hlas hlasatele, jenž oficiálním vážným hlasem oznamoval, že bez vědomí vlády na území ČSSR vstoupily armády pěti zemí Varšavské smlouvy. A zase brnkání harfy a tóny z Libuše.

Před půl sedmou se ozval roztřesený hlas prezidenta Svobody, že jednání spřátelených armád nechápe. Dvě nebo tři větičky a konec. Zase harfa. Vyběhl jsem ven a hledal otce, který už byl venku a sekal na zahradě trávu, abych ho informoval. "To se dalo čekat," řekl při broušení kosy, "to jsou Rusáci. Kdyby byl tvůj děda živ, ten by ti řek, jakej je to ksindl. Ten byl mezi nima šest let. Ti se třesou na to, aby mohli střílet a zabíjet."

"Pojď na pivo, než nám to vyžerou" hulákala na mě asi dvacetičlenná parta melioračních dělníků, která se za školou vynořila na silnici a směřovala k hostinci. Bylo půl sedmé ráno, hospodská otevřela, ale žádné dlouhé popíjení se nekonalo. Převážil strach o rodiny. Všichni spěchali domů. Jednalo se hlavně o zajištění zásob potravin. Bylo třiadvacet let po válce a větší část lidí ještě pamatovala, co je to nedostatek potravin a hlad. Lidé jako křečci se nejdříve vrhli na zásoby v obchodech a u benzinových pump. Během krátké doby skoupili zásoby, už předtím mizerné, v regálech mimo alkoholu a cukrovinek žádné potraviny prakticky nezbyly. Potom se poslouchalo rádio a televize, diskutovalo, večer se dopíjely zbývající zásoby piva v hospodách.

15:29
Pamětnice:

Ano, byl to šok. V roce 1968 mi bylo 18 a pracovala jsem ve spojích, konkrétně tiskárně známek v Holešovicích. V předvečer invaze jsem nic netušíc poslouchala "Zahraniční houpačku" (bylo to vysílání "povolených" zahraničních hitů; vzpomínám, že byla uváděna ve slovenštině). Do dnes mi v uších zní ty melodie doprovázené podivným hukotem letadel. Bylo to neobvyklé, protože nad Karlínem a v tuto pozdní dobu obvykle žádný letecký provoz nebyl.

Asi kolem půlnoci jsem šla spát. Vstávala jsem kolem 5. hod., jako obyčejně jsem se vypravila do práce. Cestou na tramvaj jsem toho zamračeného a vlhkého rána viděla nezvyklou frontu před místní samoškou a v tramvaji směr Palmovka zachmuřelé a zamlklé postavy, většinou s tranzistoráky u uší…. Teprve až směrem přes Libeňský most, jdouc pěšky, mně i všem ostatním začal běhat mráz po zádech. Most plný tanků a na nich podivné tváře ve vojenských celtách s nabitými samopaly.… Prý to byli polské jednotky, nahrazené pak sovětskými - "bdělejšími"…. Náhle mi došlo, co by se stalo, kdyby někdo z kolemjdoucím Pražanů odplivl nebo hodil dlažební kostkou….

V práci jsme byli všichni zamlklí a napjatě poslouchali rozhlas po drátě. Potom, při hymně, která byla tím posledním, co jsme slyšeli, plakali i muži…. Ta beznaděj, ten smutek smíšený s hořkostí a nenávistí nad těmi, kteří nám měli být tzv. vzorem…, ne to asi dnešní generace nepochopí.

Dokonce i tehdejší "partajníci" veřejně pálili na protest členské knížky. Náš závod patřící spojům byl obklopen tanky. Jeden z kolegů, původem syn ruského tzv. bílého, se sbalil a okamžitě s rodinou odjel na chatu. Následně jedna moje kolegyně využila nabídky našeho zahraničního technika a s rodinou emigrovala. Pak byly hranice uzavřené.

15:31
Štěpánková, Praha:

Bydlela jsem na Vinohradské ulici nad křižovatkou Italské s Vinohradskou. Po po půlnoci mě vzbudil hluk letadel. Vzbudila jsem bratra, který byl na vojně tankistou a hned věděl, že jsou to letadla, která mají na polubě tanky a že je nějaký průšvih. Až do rána jsme byli v okně a sledovali oblohu. Někdy kolem 4 hod. ráno obcházel náš dům soused, který byl  člen ÚV KSČ, že se nic neděje, že je to jen bratrská země, což jsme si my nemysleli.

Ráno mezi 7 - 8 hod. po Vinohradské přijela ruská motospojka a zastavila pod našimi okny, lidé se s rusy bavili a ti se obrátili a odjeli zpět, dokonce brečeli. Avšak za cca půl hodiny přijeli znova a za nimi hromada tanků, které zastavily zase pod okny. Po nějaké době velitelé křičeli povely, vojáci seskákali z tanků namířili zbraně na náš barák a po chvíli začali pálit, přičemž jim nikdo nic nedělal, to bylo kolem 8 hodiny, jen tak tak jsme stačili uskočit od okna, kulky lítaly 10 cm od nás. Vysypaly se nám všechny okna, náboje jsme sbírali z podlahy, jednu nábojnici jsem měla v dětské postílce, schovala jsem se se 4 měsíčním chlapcem za komínovou zeď a vše přežili.

Pak následovala to, co je známo z televize, na naší křižovatce stavěli lidé barikády z autobusu, aut atd. aby je nepustili dál k rozhlasu, vyhořely domy naproti sobě od muničního náklaďáku. Několik našich známých přišlo o život, jeden dokonce nešťastně na WC v přízemním bytě, kde ho zasáhla kulka z kulometu, když ostřelovali domy.

15:33
petr kirchenlamitz, deutchland:

V roce 1968 mi byly tri roky .Takze si nepamatuju nic. Muj tata utek do anglie a ja uz ho nikdy nevidel.

My zustali s mamou a prarodicema v cechach.Nikdy se nerozvedla a nikdy o tom nechtela se mnou mluvit.ani jsem se ji na to neptal protoze jsem videl jak je ji to neprijemny.Myslim ale ze mela strach odejit. A taky deda byl nemocnej a nechtela ho tady asi nechat samotnyho.muselo to bejt pro ni ale myslim i pro tatu hrozne tezky.

17:29
Mirka Pantlíková, Zlín:

V tyto smutné srpnové dny jsem byla doma  s dcerkou, která měla anginu. Brzy zrána 21. srpna 1968 mě probudil silný hluk a hukot.  Vyšla jsem před dům a tam, po silnici od Vizovic, se valila kolona obrněných transportérů s ruskými vojáky. Na blízké křižovatce jim jejich regulovčík udával směr. Nahoře přes silnici byl připevněn veliký  transparent s černým nápisem azbuku "Idítě domoj". Vyroben musel být pohotově, někdy v noci...

Na zlínském náměstí, kam jsem musela dopoledne zajít do lékárny, stála před městskou knihovnou skupina ruských vojáků, s kterými vzrušeně diskutovali občané Zlína. Oslovila jsem jednoho z nich a školskou ruštinou  jsem se ho zeptala, jestli považuje za správné, aby velký národ napadl národ malý. Odpověděl mi, že "zděs kontrarevoljůci".

Na moji další otázku, jestli zná jméno L.N. Tolstoj, odpověděl, že zná, že "éto balšój russkij pisátěl." A na můj dotaz, jestli si myslí, že by on, pokud by žil, souhlasil se vstupem vojsk na naše území, odvětil, že "Lev Nikojájevč Tolstoj nět revoljucioněr". A bylo po diskuzi... A co se dělo s dál s ruskými vojsky, to už znáte. Jejich dočasnost na našem území znamenala věčnost... (Naštěstí jen po dobu 21 let).

17:31
MUDr.Tomáš Rozsíval, Opava:

Bylo mi tehdy 17 let. Ráno nás s bratrem probudila matka, ať si jdeme poslechnout rozhlas po drátě. To byl tehdy jediný rozhlas, který Rusové nemohli vypnout, protože asi nikdo nevěděl, že taková vymoženost existuje. Chvíli jsme to poslouchali celí zkoprnělí a potom mi došlo, že je to okupace. Jinak nefungovalo nic, televize zrnila, tak jsem sebral staré kolo a jel jsem obhlédnout situaci kolem Olomouce, kde jsme tehdy bydleli.

Když jsem přijel na výpadovku směrem na Prostějov, za tzv. Tabulákem, tak jsem viděl podél cesty za každým stromem kulometné hnízdo ruských vojáků. Celkem si mne nevšímali a já jsem to objel zpět do Neředína k naší garáži. Odtud jsem vzal krabici bílé barvy, štětec a jel jsem do města. Tam už bylo srocení lidí, házely se letáky a v jednu chvíli byla slyšet z náměstí i střelba. Všude se říkalo, že Olomouc je vyhlášen mrtvým městem a nikdo nemá pomáhat okupantům. Současně jsme byli vyzváni, abychom strhávali dopravní značky a zamazávali názvy ulic.

Rusové vtrhli do města kolem 9. hodiny a já jsem začal různě po zdech psát ta hesla, která všichni notoricky známe. Jedno jsem napsal také zboku na budovu tehdejší banky, kolem které již chodily vojenské hlídky. Samozřejmě mě chytli a postavili ke zdi. Zřejmě jsem měl štěstí, napsal jsem jim totiž heslo jejich samotného báťušky Brežněva : "Éto nět tvojo dělo". Povídali, zamaži! Já jsem to přetřel a oni mmne pustili. Ani jsem si neuvědomil, že jsem mohl už být po smrti.

Psal jsem dál všude možně, až mi došla barva. Pak už jsem jen seděl a hleděl jsem na tu sebranku, jak kolem projídí na tancích. V hlavě jsem měl úplně prázdno. Nechápu, proč jsem se tehdy hned nevydal do Rakouska. Asi to bylo tím vysíláním radia po drátě, které lidi uklidňovalo a my jsme pořád čekali, až se ten Dubček a Svoboda vrátí z Moskvy, že se něco stane. No, nestalo se nic, jen na 20 let jsme se stali Ruskou gubernií.

17:33
Jan Divišek, bývalý Liberečák:

Já jsem ji zažil bylo mi 15 a měl jsem jet ten den na chmel, ráno mě probudil hukot letadel a už jsem tušil že je něco v nepořádku, jen podotknu že den před tím jsme jeli s bratrem od babičky z Luštěnic kolem Boleslavskýho letiště a tam už stály ruský letadla, mysleli jsme že se vrací z toho cvičení ale, došli sme jen na most do města a lidi tam házeli kameny na tanky dolů z mostu, máma mi řekla jen dem odsud pryč tady bude zle, došli jsme jen do pražský a už to začlo dodnes vim jen že jsme byli schováni v tý bývalý fotografii v pravo co byla na začátku pražský.

Na chmel k autobusu sem se ani nedostal jako jiní ostatní. jen nás pak horko těžko scháněli kdo je kdo není. Dál už není co vyprávět přežil jsem. Celý dny sem proseděl doma a nahrával jsem rádio na magnetak dokud šlo pásky sme pak někde ale achovali trak že se radši nenašly.

18:37
Milan, Liptov-SK:

Bol som 7.r chlapčisko a bol to druhý zážitok s ruskými vojakmi v tom roku. Prvý bol niekedy v máji-júni, keď konečne odišli z cvičenia, ktoré si tu svojvoľne predĺžili. Vozidlá boli obhádzané kvetmi, ľudia sa na nich usmievali, nadšene mávali-boli radi, že idú konečne domov. Jedna pekná mladá Ruska mi k nohám hodila kvety z auta. Kaťuše, BVP, rádiovozy no podívaná pre chlapčiska...

20.8. moje narodeniny, boli u nás na prázdninách sesternica s bratrancom, teplé dni, paráda. Ráno 21. nás zobudila ich plačúca mama, že ich otec- vtedy kapitán musel v noci do kasární, prišli Rusi a nik nevie čo z toho bude...

Lietadlá, z hlavnej cesty hukot techniky, ktorá prúdila opačným smerom ako prednedávnom a tí istí ľudia sa už neusmievali, ale hrozili, nadávali. Tí istí vojaci a nik im už nehádzal kvety. Kvety sa objavili už iba na mieste kde niekoho prešli tankom. Tie pásy tam boli otlačené na chodníku ešte roky a cestou do školy mi roky pripomínali ruskú okupáciu.

21:10
Jaroslav, Oldřichovice u Třince
Byl jsem v te době poddustojnikem lidove armady v Bruntale sloužil jsem z 20 na 21 jako pomocnik devetaka a ve dvě hodiny rano dojely prvni polske tanky ktere prolomily st.hranici v Krnově a pak jely kolony tanku do 8hod rana na Svitavy a pak pokraččovaly dalši kolony vojsk.Po polacich přišlli rusove a nas vahnali do Olomouce Ziškovy kasarny kde jem dokončil zakladni službu.Misto česke armady se nastěhovali rušti okupante a zustali tam do konce.To jenom v kostce.