Kosmopolita George Soros je české veřejnosti znám především jako protřelý investor, před kterým se již chvěla nejedna měna. Vedle britské libry či thajského bahtu to možná brzy bude i měna, s níž stojí i padá projekt „společného evropského domu“. Soros stojí před nelehkou volbou – má si jaksepatří zašortovat na euru a tím ohrozit budoucnost Eurosvazu, nebo má dát přednost politické utopii před očekávanou kapitalizací svého investičního fondu Quantum?

Jak se můžeme dočíst v deníku Die Zeit, toto není jediné dilema, jež Soros řeší. Neustoupí-li Německo od své restriktivní politiky, pak by bylo lepší, tvrdí Soros, aby eurozónu opustilo. Jinak obětí nebude jen euro, ale se vznikem sociálních nepokojů a xenofobie i demokracie a koncept „otevřené společnosti“.

Otevřená společnost – tak zní ostatně název nadace, jejíž pobočky tento židovsko-maďarsko-americký filantrop rozmístil po celém postkomunistickém teritoriu. A co si vlastně G. Soros pod pojmem otevřená společnost představuje? Ještě než si tuto otázku zodpovíme, je dobré se zamyslet nad vlastním obsahem tohoto pojmu. Otevřenost i její opak jsou pojmy relativní, tj. vztažené k jinému. Smysluplnost otevřenosti (uzavřenosti) se tudíž odvíjí od hodnoty druhého subjektu této relace. To platí jak pro život jednotlivce, tak i pro život společnosti. Pojem „otevřená společnost“ je tedy bezobsažný, jakkoli je bystřejšímu intelektu brzy zřejmé, co je jím myšleno a v čem spočívá jeho "užitečnost". Soros volá po takové společnosti, jež není nábožensky, hodnotově a kulturně ukotvená. Proto se nemylme – Soros nebojoval a ani dnes nebojuje, jak se nám jeho lokální výsadkáři snaží namluvit, primárně proti ideologii a politice komunismu či orientálním postsovětským despociím, ale proti návratu evropských národů ke svým křesťanským kořenům a takovému společenskému uspořádání, jež by je náležitě zohledňovalo.

Právě proto Sorosova nadace financuje v masovém měřítku projekty, které případný posun evropských národů k hodnotovému konzervatismu znesnadňují – podpora homosexualismu, liberalizace drog, eutanázie, potratů, feminismu či nikým nekontrolovaných hranic a multikulturalismu. Už je tedy zřejmé, vůči čemu má být naše současná společnost „otevřená“?  Sorosův spojenec Petr Pithart kdysi úspěšně - z úřadu premiéra - loboval za vznik magnátem financované Středoevropské univerzity v Praze a nebýt Václava Klause, Aleny Hromádkové a dalších odpůrců tohoto projektu, asi by tu byla dodnes.

Sorosův odpor vůči pevnému hodnotovému řádu, jenž by kladl mravní a institucionální překážky i jeho finančnímu pirátství, má zřejmě hluboké kořeny, sahající do doby jeho mládí. V roce 1944, kdy docházelo k deportaci maďarských Židů, se Györgyho otec rozhodl svoji rodinu rozdělit, získat falešné doklady a čtrnáctiletého mladíka svěřit do péče státního úředníka, jenž se vydával za chlapcova křestního kmotra. Vzhledem k tomu, že povoláním tohoto fiktivního kmotra byla arizace, účastnil se mladý Soros zabavování majetku příslušníků svého vlastního etnika. V rozhovoru pro televizní pořad 60 minutes v 1998 byl Soros dotázán, zda mu vadilo, že se těchto akcí účastní. „Nikoli“, prohlásil Soros, „kdybych to nečinil já, konal by to někdo jiný. To je jako na finančním trhu, co nepatří mně, patří někomu jinému…“ A na přímý dotaz, zda necítí vinu, rezolutně odpověděl: „Ne“.

V podobném duchu odpovídal i na otázky, týkající se společenských důsledků svých finančních operací. „Jsem na trhu, abych vydělal peníze, a ne abych se ohlížel na to, co to přinese druhým“, zněla Sorosova obhajoba.

Sorosova „otevřenost“ se zdá být poněkud uzavřená elementární mravnosti. Společnost, jež se nebrání Sorosovi a jeho vizi, je tak odsouzena ke svému zániku.