Výstavní síň jako místo kolektivní potěchy

Čtyřicet let jedné pražské galerie

* Výstavní program pražské síně Fronta byl vždy veden snahou o prezentaci profesionální umělecké tvorby. A to především té současné, z domácí výtvarné scény. Včetně ukázek z ateliérů autorů začínajících.
(RR, ma)
V samém srdci Prahy, v místech, kde Spálená ulice již již ústí do Národní třídy, se v přízemí domu č. 53, nachází výstavní síň či galerie zvaná Fronta. Je tomu tak již čtyři desetiletí. Vůbec první výstava zde byla otevřena v pondělí 4. března 1957. Její název - Původní grafika v nové české knize - předznamenával jednu z hlavních dramaturgických linií, které výstavní síň spojená s nakladatelstvím Mladá fronta po celá ta dlouhá léta pečlivě sleduje. Zpočátku v tomtéž domě ve Spálené ulici sídlilo i celé nakladatelství Mladá fronta; poté, co se na pokyn shůry muselo přestěhovat do Panské ulice, zůstalo ve Spálené jen firemní knihkupectví a galerie, a ty tam, díky vstřícnému chování obecního úřadu, setrvávají dodnes. (Projekt pasáže, která měla koncem 30. let právě v místech galerie propojit Spálenou ulici s Národní třídou, v místě Reduty, se nikdy nerealizoval.)
Jako jedna z mála pražských výstavních prostor, nepodléhajících přímému vlivu někdejšího Svazu čs. výtvarných umělců, se Fronta měla možnost výrazněji odlišit od charakteru většiny síní ostatních. Dostávali tu příležitost i umělci, pro které nebyly tzv. svazové síně po léta k dispozici. Galerie vznikla na místě starších výstavních prostor (původně Kabinet grafického umění, Mazačova síň či Elán). Jejím zakladatelem byl tehdejší vedoucí výtvarný redaktor nakladatelství Mladá fronta, grafik, ilustrátor a typograf Václav Sivko. Provoz a výstavní program od počátku zabezpečuje výtvarná redakce nakladatelství, jejíž vedoucí je zároveň uměleckým vedoucím, jakýmsi hlavním dramaturgem galerie. Jako poradní orgán jsou mu ku pomoci vybraní výtvarníci a výtvarní teoretici.
Značku galerie, dodnes používanou, vytvořil grafik Jaroslav Šváb. Na výzdobě interiéru síně se podílel svou keramickou světelnou plastikou a nástěnnou keramickou mozaikou keramik Pravoslav Rada. Z této původní výzdoby bohužel zbylo už jen torzo. Bílá mramorová podlaha menšího sálu a tmavé dřevěné obložení všech stěn byly pro galerii typické: obložení však už dlouho potřebuje zásadněji zrekonstruovat, a proto je v poslední době zakryto bílou tapetou. Změnu, s ohledem na přizpůsobení se dnešním možnostem a požadavkům, by si rozhodně zasloužilo také celé osvětlení. Zatím se, vzhledem k předpokládané finanční náročnosti a zároveň určité přetrvávající nejistotě, co se týče provozu galerie do budoucna, k větším opravám a úpravám interiéru nepřistupuje - věřme však, že tento trochu provizorní stav už dlouho nepotrvá.
Nabídka galerie byla vždy pestrá. Vedle knižní ilustrace a grafiky se tu opakovaně objevuje grafika a kresba volná, malba, plastika a skulptura, keramika a porcelán, sklo, smalt, fotografie, grafika užitá, včetně plakátů, kreslený humor, textil, móda, autorský šperk, loutka a hračka, scénografie, architektonické návrhy, nábytek a design, instalace a další fenomény umělecké tvorby. Od roku 1992 se síň stala rovněž galerií prodejní: Kromě možnosti nákupu exponátů během jednotlivých výstav nabízí trvale zákazníkům volné grafické listy současných českých umělců.
V průběhu jednoho roku se koná přibližně jedenáct až patnáct výstav, ať už individuálních či skupinových. Zájem o termín ze strany potenciálních vystavujících je dlouhodobě tak velký, že v poslední době, kdy též - jako téměř všude - vzrostly finanční náklady, je snahou provozovatelů pořádat větší počet expozic v kratších termínech. Přesto mnozí zůstávají neuspokojeni - útěchou budiž fakt, že dnes už existuje a stále vzniká tolik galerií i dalších výstavních možností, ať už v kavárnách, klubech či bankách, že snad každý zájemce má příležitost se veřejnosti předvést.
Vedle výstav se v galerii příležitostně konají i autogramiády, každoroční udílení výročních cen nakladatelství Mladá fronta, několikrát tu byla slavnostně předána mladým prozaikům a básníkům Ortenova cena. Fronta se nevyhýbá ani prezentaci solidních firem, zejména těch, které chtějí a mohou nějak podpořit provozování její vlastní galerijní a výstavní činnosti.
Celkem se za těch čtyřicet let ve Frontě uskutečnilo přes 400 výstav, které navštívilo víc jak 750 tisíc diváků. Pravděpodobně nejvěhlasnějším umělcem, který tu dosud vystavoval, byl Max Ernst: Přehlídkou jeho koláží a grafik, jako jubilejní 100. výstavou, začal galerijní rok 1967. Mnoho českých umělců si Frontu zvolilo za svou "domovskou" galerii, ve které opakovaně předváděli a předvádějí svou tvorbu. Celkem sedmkrát tu vystavoval Karel Chaba i Kamil Lhoták, šestkrát Adolf Born, čtyřikrát František Muzika, třikrát Jan Zrzavý, nejednou pak i Karel Teissig, Jiří Šlitr, Karel Hruška, Jaroslav Hořánek, Josef Vyleťal, Jiří Šalamoun, Eva Bednářová, Karel Vaca, František Burant, Vladimír Tesař, Libor Fára, Jitka Kolínská, Pavel Sivko, Vladimír Novák, Ctirad Stehlík, Ota Janeček, Karel Laštovka, Tomáš Bím, Zdeněk Hajný, Vladimír Jiránek, Jaroslava Pešicová a František Štorek, a to zdaleka nejsou všichni. Zvláště v posledních letech se tu prezentovala i řada významných fotografů - Gus Foster, Irena Stehli, Pavel Štecha, Jan Saudek, Milan Pitlach, Pavel Brunclík...
Unikátní byla na podzim roku 1993 výstava jediné knihy uvádějící v podobě sítotiskových zvětšenin bibliofilskou podobu textu proslovu Václava Havla Slovo o slově s ilustracemi Jiřího Koláře, kterou rok předtím vydal The Cooper Union for the Advancement of Science and Art v New Yorku. Z nedávné doby zaujal výběr z převážně české užité tvorby, věnovaný firemnímu stylu, podnikové značce a propagaci, uvedený pod názvem Fenomén logo.
Kolik bylo těch vernisáží, při kterých vystupovali naši přední umělečtí teoretici, herci, recitátoři, hudebníci, zpěváci, mimové, tanečníci a komici, kterých se účastnily známé osobnosti domácí i zahraniční... Přejme galerii, aby jich přibývalo, ať se máme dál kde scházet a společně se těšit z toho, co se komu podařilo nového.