reklama

Ze skal už tolik neskáču, říká freerider Robin Kaleta

  • "Někteří lidé stále hledají své hranice. Znám to, byl jsem taky takový," říká freerider Robin Kaleta.
  • "Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, že to k ničemu není."
jarvis_5a294738498e0896a00bc5f3.jpeg Robin Kaleta, freerider Foto: Lukáš Bíba

Být prvním, kdo sjede jakýkoli svah. To je hlavní motivace, proč se většinu života věnujete freeridingu?

Ano, přiznám se, že to je jedna z mých motivací. V posledních letech se mi však čím dál častěji daří užívat si na lyžování úplně všeho: čistého prašanu, ale i rozježděného sněhu nebo boulí. Dokonce jsem začal zkoušet branky. Přiznávám, že dlouhé roky jsem měl klapky na očích a zajímaly mě jen první linie v prašanu a skoky ze skal.

K tomu přehodnocení přispěla i vaše zranění?

Možná trochu. Nejhorší zranění, které jsem měl, byl utržený křížový vaz. Nic hrozného, ale dost dlouho trvá, než se po plastice dáte dohromady. Podobných "křížáků" jsem měl víc a vlastně skoro každou zimu jsem díky nim dolyžoval dřív než ostatní. Člověk pak stráví hodně času přemítáním, co udělal špatně, proč se to stalo zrovna jemu. Časem mi došlo, že taková varování budou přicházet, dokud se z nich nějak nepoučím, něco nezměním nebo neuberu. A když se tak nestane, jednou mě to možná semele.

Nyní provázíte stejné "adrenalinové" nadšence na freeridových kempech. Poznáte člověka, který postrádá zdravý pud sebezáchovy?

Průměrný věk účastníka našich kurzů je 40, 45, což jsou už životem poměrně prověření lidé. Jedou sice hledat adrenalin, ale už v té bezpečnější formě, tedy pod dozorem někoho zkušenějšího. Neznamená to však, že se mezi nimi občas nějaký hrotič nenajde. Na nás je pak takového člověka trochu "přenastavit", aby si neublížil.

jarvis_5a294738498e0896a00bc5f7.jpeg
Foto: Jan Tekel

Jak?

Snažíme se zaměřit na jeho motivaci a ukázat mu, že nejsilnější zážitek nemusí být jen "skočím z větší skály, sjedu prudší svah, pojedu blíž k hraně", ale že se motivace freeridera a pobytu v horách dají hledat úplně jinde. Nehledě na to, že svým pádem většinou okrádá o drahocenný čas v prašanu sebe i ostatní, byť by šlo jen o hledání ztracených lyží. Ty se v hlubokém sněhu hledají opravdu špatně, pár jsme jich už museli odepsat.

Co je hlavní motivace freeridera?

Milujeme prašan. Ale každý z nás s ním nakládá jinak. Někdo do něj padá z výšky, jiný chce jen panenský nebo ho má rád v exponovaných místech. Na kempech se především snažíme předávat lidem naše zkušenosti s jeho hledáním i posuzováním jeho bezpečnosti. Mám to štěstí, že se mi zábava stala prací. Nicméně si hlídám, aby to byla zábava i nadále. Pak z toho pramení i pozitivní energie, kterou předávám dál. Užívám si to možná ještě víc, než když jsem závodil. Navíc to nedělám jen pro sebe, ale i pro skupinku podobně naladěných lidí.

Jak poznáte, že člověk váš kemp zvládne?

Na stránkách máme definovány požadavky − dobrý lyžař, lyžařka, kteří sjedou černou sjezdovku, ideálně nemají problém v boulích, jsou fyzicky fit a už aspoň jednou zatočili v prašanu. Docela to funguje, i když každý sám sebe vnímá jinak. Řekne-li mi Američan, že je špičkový lyžař, může to také znamenat, že sotva sjede modrou, u Čechů je ta sebereflexe realističtější. Freeriding je fyzicky náročnější než lyžování na sjezdovce a my potřebujeme, aby na to byli naši "kempeři" připraveni.

Robin Kaleta (37)
Robin Kaleta

◼ Lyžař ve volném terénu, tzv. freerider. Věnuje se také horolezectví, jízdě na horském kole a v minulosti i skokům padákem ze skal – base jumpingu. Je vítězem několika mezinárodních závodů ve freeridingu.
◼ Pořádá kempy, na kterých učí zájemce bezpečnému lyžování mimo sjezdovky: www.pureheliskiing.com. Se sestrou Sabinou se v roce 1998 umístili na druhém místě na mistrovství České republiky mládeže v tanci.
◼ Absolvoval právnickou fakultu, je ženatý, má dvě děti.

V čem je lyžování mimo sjezdovku náročnější?

Samotný prašan je na širokých lyžích pohoda. Fyzicky náročné je však občasné stoupání do kopce, časté traverzy. Když hledáme prašan ve středisku, skoro vždy to předpokládá, že budeme muset někde projet kousek boulemi, rozbitým sněhem, a to lidi vyčerpá. Aby si pak prašan užili, měli by tyto věci zvládnout v pohodě. To je asi zásadní rozdíl mezi freeridingem ve středisku a heliskiingem − tedy lyžováním s použitím helikoptéry −, kdy vystoupíte z vrtulníku na nějaké hoře a prašanem jedete celou cestu dolů. Pak zase nastoupíte do vrtulníku, který vás vyveze nahoru. Heliskiing v komerčním pojetí je vlastně to nejhezčí a nejsnazší z celého freeridu. Nejkrásnější heliskiing je v Kanadě, na Aljašce, za vrchol však považujeme Švédsko, kde trávíme každý rok celý měsíc. Nic lepšího si představit ani neumím.

Poznáte při heliskiingu bezpečný svah, k němuž přilétáte?

Právě díky tomu si mohu ten kopec prohlédnout a na základě zkušeností rychle odhadnout, jak je prudký, kudy jím projet nejbezpečněji, rozeznat, co je ufoukané a co led. Ve Švédsku, kde jezdíme nejčastěji, už většinu svahů známe.

Poznáte lavinový svah?

Skoro každý svah může být za určitých podmínek lavinový. Ty nejbezpečnější možnosti vybíráme na základě znalostí místa, lavinové předpovědi a testů stability sněhu. Na kempech jsme vždy dvě tři skupiny a vysílačkami se informujeme o tom, kde je jaký sníh.

Jak komunikujete s ochranáři?

V Krkonoších je pár povolených tras, v Alpách na mapce skiareálu jsou naopak vyznačená místa, kde se lyžovat nesmí, zejména kvůli rušení zvěře. Přes to nejede vlak. Můžete vyplašit zvířata, která se úprkem vyčerpají a následkem toho uhynou. Další výraznější omezení v Alpách nejsou, takže jde především o naši bezpečnost.

jarvis_5a294738498e0896a00bc5fb.jpeg
Foto: Martin Grobař

Co vás zastaví?

Přiznám se, že od tragédie před dvěma lety na Lizumer Hütte dávám čím dál víc na špatný pocit. Snažím se naslouchat i věcem, které jsou možná ve škatulce paranormální jevy. Párkrát jsem se už z nevysvětlitelného důvodu otočil a vykašlal se na něco, co jsem měl v plánu. Možná jsem v tu chvíli působil jako blázen, ale jsem přesvědčen, že to nikdy nebylo na škodu.

Naučily vás hory ještě něco jiného?

Pobytem v nich se snažím poznávat sebe sama. Stane se mi, že udělám nějakou chybu, třeba vyberu horší sníh, a pak si uvědomím, že to je v důsledku toho, že jsem se fixoval na nějaký plán a přestal vnímat, co se kolem změnilo. Zpětně mi to pomáhá nezabejčit se a nechtít sjet za každou cenu vybranou trasu. Pochopil jsem, že v okamžiku, kdy své ego nechám vystrčit růžky, ihned přes ně dostanu.

Máte nějaká doporučení pro "adrenalinové blázny"?

Každý si musí dojít k harmonickému lyžování nebo pobytu v přírodě sám. Někdo se bude muset mockrát potlouct, jiný zestárnout, někdo zase mít děti nebo se nějak jinak zamyslet nad životem. Obecné doporučení asi neexistuje.

Jarmila Jelínková
Přeposlat
Diskuse
reklama

Concord byl citlivý a bylo nutné myslet napřed, říká jediný Čech, který jej pilotoval. K novým nadzvukovým projektům je skeptický

Firmy hýří optimismem. Lidé nejsou, zaměstnavatelé přesto chtějí nabírat jako nikdy v historii

Ve Velké Chuchli se začíná přepřahat. Rodina developera Radovana Vítka patrně ovládne firmu, která v Praze organizuje dostihy

Jsem eurofederalista, ale šéf německé SPD Schulz mě nepotěšil. Uškodil myšlence evropské federace jako nikdo jiný, řekl Zeman

V Rakousku explodoval plynový terminál, výbuch zabil jednoho člověka. Itálie se chystá na stav nouze, cena plynu stoupá

reklama