reklama

Ponor do Temného Dolu: Jak se žije v drsné krkonošské osadě, která bodovala v soutěži Czech Press Photo

ego!
  • "Místní lidé jsou zvláštní a ošlehaní zdejšími tvrdými podmínkami. Jejich úsměv si musíte zasloužit a nestává se to moc často," říká fotograf Pepa Dvořáček, který se svým souborem z Temného Dolu vyhrál Czech Press Photo v kategorii Každodenní život.
  • Do drsné osady v Krkonoších jsem se vydal pár týdnů po něm.
jarvis_5a280d19498e089694018b0d.jpeg Bude fabrika v Temném Dole po rekonstrukci větší atrakcí než kolotoče, které sem občas dorazí? Foto: Pepa Dvořáček

Pošmourné počasí jako by tu bylo odjakživa a mělo zůstat už napořád. Cáry mlhy se povalují nad údolím, ostře zaříznutým mezi 1244 metrů vysokou Světlou horu a o něco nižší kopec Špičák. Hluboké dopolední ticho narušuje jen bublání říčky Úpy. A z lesů se občas ozve motorová pila. V Temném Dole, osadě s pár čísly popisnými, které se také říká Brána do hor, na turisty nenarazíte.

"Tohle místo jsem znal jen z okna auta, když jsem jako většina lidí tudy pouze projížděl dál do Krkonoš," pověděl mi fotograf Pepa Dvořáček. Ponurou atmosférou mu prý osada připomínala městečko z mysteriózního se­riálu Twin Peaks. A proto se sem jednou rozhodl přijet na víc dní a nafotil tu svůj soubor.

Alois, ten stroj nejde nahodit!

V zatáčce na konci Temného Dolu, pod zříceninou hrádku Aichelburg, ukrytou za hradbou jehličnanů, nelze přehlédnout opuštěnou továrnu. Byla to kdysi prý největší, nejmodernější a nejhezčí brusírna dřeva z celkem dvanácti, které byly v oblasti převážně v 19. století postaveny. Nesla jméno po svém zakladateli, mlynáři z Velké Úpy Ignáci Dixovi. Jako jediná ze zmíněného tuctu se zachovala do dnešní doby.

V "Dixovce" se však už přes čtvrtstoletí nepracuje, její vysoký osmiboký komín dávno vychladl a někdejší sudetský industriální skvost chátrá.

Mrtvo tady ale není absolutní, jak se ukazuje při bližším ohledání areálu. V trojkřídlém domě z šedých rulových kvádrů s okny a dveřmi obloženými červenými cihlami, který stojí hned vedle fabriky a kde měl byt i poslední továrník Hugo Dix, stále bydlí několik lidí.

"V tomhle domě jsem se narodila," vypráví Hana Maticová, která tu přišla na svět 12 let po "odsunu" německých obyvatel Temného Dolu včetně továrníka Huga Dixe. Rázná žena v zástěře a s blonďatým přelivem se opírá o pult malého obchůdku s potravinami v přízemí budovy. Polovinu domu se svým manželem vlastní a bydlí hned nad krámkem, v pětipokojovém bytě někdejšího majitele brusírny.Hana Maticová ve svém obchůdku v Temném Dole

V Temném Dole je obydlených jen několik dalších domů. Někteří jejich obyvatelé chodí do kvelbu paní Maticové na lahváče nebo na levné víno, které čepuje ze soudků zabudovaných do zdi krámu. Podle většiny štamgastů se jedná o "jedinou kulturu", která je v skomírající osadě dostupná. Občas prý bývá před obchůdkem veselo.

"Zdaleka se to ale nedá srovnat s časy, kdy fabrika ještě fungovala, byla tu sklárna a v Horním Maršově velká textilka. Tam i tady bylo několik hospod a ve všech to po směně hučelo. Teď je tu ticho," vzpomíná na doby před rokem 1989 s nostalgií Jiří Hintner. Bydlí jen asi sto metrů od továrny ve stavení za mostem přes Úpu a rozmlouvá se mnou vyložen ze svého okna. K paní Maticové si prý občas dojde nakoupit.

Jeho děda Alois byl Němec a v chalupě, u níž si povídáme, se narodil. Jako jednomu z mála německých zaměstnanců Dixovy brusírny mu bylo po druhé světové válce povoleno v Čechách zůstat. Noví národní správci potřebovali někoho, kdo se vyzná v provozu, v němž se nejdřív brousily smrkové špalky na vlákninu do místních papíren a pak se tu vyráběl i balicí papír a lepenka.

"Za dědou přišli z fabriky třeba v noci a říkali: Alois, pojď s námi, nemůžeme ten stroj nahodit!" vypráví pan Hintner, který má se synem firmu na opravy střech. Jeho dědečkovi, který za války musel narukovat do wehrmachtu a bojoval na ruské frontě, vrátili československé občanství až v roce 1953. Pak si teprve mohl odkoupit zpět svou rodnou chalupu, již mu pár let předtím stát zabavil. Jiří Hintner si ještě vybavuje, že děda nesnášel válečné filmy. "Nikdy jsem ho do kina na žádný nedostal," říká.

"Měla jsem strach, že začala válka. Probudili mě uprostřed noci. Z fabriky šlehaly plameny, z Úpy hasiči nabírali vodu. Vzduchem lítaly hořící lepenky," popisuje Hana Maticová dubnovou noc roku 1965, kdy bývalá Dixova brusírna, v té době už lepenkárna, vyhořela. Tehdy jí bylo šest let, její rodiče, kteří přišli po válce do Krkonoš ze Šumavy, ve fabrice pracovali. Maminka jako dělnice, tatínek tam topil. Továrna zůstala po požáru tři roky zavřená. Poté ji získalo výrobní družstvo Mechanika Praha.

Novým šéfům podniku se zalíbila velká modrá kachlová kamna, která v bytě rodičů paní Maticové zbyla ještě z éry Dixových, a z domu je nechali odnést. Paní Maticová ovšem po škole dostala ve fabrice práci, zaměstnali ji v lakovně. Družstvo tu vyrábělo hity normalizačních domácností: mechanické kráječe na hranolky, nákupní kabely s kolečky, stěrky s houbičkami. "Denně jsem se máchala v ředidle. Moc zdravé to asi nebylo, dnes mám problémy s játry," říká paní Maticová, která vychovala dvě dcery a chlubí se čtyřmi vnoučaty.

Když výrobu na začátku 90. let zavřeli, nechali si ji tu noví majitelé několik let jako správcovou. Vlastníci se střídali, jeden z nich se dokonce dostal za úvěrový podvod na několik let do vězení. Objekt chátral. Výrobní hala sloužila jako sklad a později spíše jako skládka. Dodnes se tu povalují tři tuny asi 30 let starých šněrovacích lyžařských bot ze Zlína a krabice s dávno vyčpělými vitaminovými přípravky. Části kovových konstrukcí kolem turbín, které pro továrnu vyráběly elektřinu, zmizely − jsou tu zřetelné stopy po řádění nenechavců vyzbrojených autogenem.

Třípodlažní výrobní halu koupil před dvěma lety podnikatel z Prahy, jenž tu chce vybudovat restauraci a "kulturně-společenské centrum" s muzeem. Na konci září se tu dokonce konal "den otevřených dveří" s koncertem rapové kapely a loutkovým divadlem.

Nejsme na úrovni. Nevadí

Paní Maticové nový vlastník výrobní části fabriky prý navrhl, že by na místě krámku s lahváči a čepovaným vínem otevřel raději kavárnu a ona by v ní mohla pracovat. "Prý mi to tu stejně nevydělává a není to na úrovni. Ale myslíte si, že chlapi, kteří sem chodí na gothajský salám, začnou chodit na kafíčko a dortíky? Možná to není na úrovni, ale lidi to tu mají takhle rádi," je přesvědčena Hana Maticová.

Nového majitele výrobních prostor Karla Chotka pouhá zmínka o majitelce obchodu rozzlobí. "Jestli chcete psát článek o ní, tak nepište o nás," radí a pokládá telefon.

Kladný vztah k obchůdku mají nicméně dva muži, kteří bydlí v domě jako podnájemníci paní Maticové a v krámku občas vypomáhají. Čerstvý sedmdesátník Pavel Voňka se tu prochází v modrém županu. Snaží se vypotit chřipku. V Dixovce žije bývalý šofér a správce krkonošských turistických chat už 18 let. Od té doby, co přišel o všechny své peníze: naletěl slibům 14procentního úroku u společnosti KPT Quantum. Do fondu vložil tři miliony korun, jež získal v 90. letech prodejem rodinného domu ve Velké Úpě, který stavěl 30 let. Později fond ohlásil bankrot, pan Voňka dostal zpátky jen asi osminu vložené částky a s velkou nevolí sledoval, jak bylo stíhání zakladatele společnosti Karla Takáče v roce 2013 zastaveno kvůli amnestii Václava Klause. "Naše okradení umožnil tento systém," říká naštvaně muž, který mi nechce říct, komu dal v letošních parlamentních volbách hlas.

V sousedním bytě bydlí 66letý Jaroslav Gürgel. Před 27 lety byl propuštěn z vrchlabské automobilky, kde vyráběl proslulé mikrobusy Škoda 1203. Pak měnil zaměstnání, poslední bylo na pile v Horním Maršově. Byl třikrát ženatý a má tři děti. Nestýká se s nimi, protože to podle jeho slov zakázal po rozvodech soud. "Před soudkyní jsem se pokaždé pohádal s manželkou. Třeba o to, kdo z nás dvou prochlastal víc peněz," pronese v záchvatu chraptivého smíchu.

Dřevorubec Lubomír Janas: „Na horách se žilo dobře, ale teď mi je někdy až do breku.“

Občasný azyl nachází u paní Maticové v některém z pokojů i dřevorubec Lubomír Janas. Před dvěma lety se podruhé rozvedl a musel odejít z manželčina domu na kraji Temného Dolu. Dřevařská sezona letos už skončila a rodák z Jeseníků teď hledá práci na zimní měsíce. "Dřív se na horách žilo dobře. V Temném Dole jsem už 17 let a vydělával jsem si pěkné peníze. Teď KRNAP tlačí na co nejnižší ceny a platí za práci míň. Člověku je někdy až do breku," vypráví 58letý muž. Říká, že za 25 let dřiny s motorovou pilou dostal kvůli vibracím cévní nemoc a brní ho v rukou, jež navíc v zimě omrzají.

"Svých dvou koňů Oríka a Maxy, s nimiž jsem tahal dřevo, jsem se musel zbavit," podotýká a dodává, že "šli na maso, na kabanosy".

Bez televize a počítače

Drsný kraj, říkám si, když stoupám do kopce nad Temným Dolem a za krk mi ze stromů kape před pár dny napadaný, ale už tající sníh. Tady někde na samotě má bydlet další nedávný obyvatel domu u Dixovy fabriky, kameník Michal Mitkov.

Na pasekách v příkré stráni je rozeseto několik zdánlivě opuštěných chalup. Z jedné na mě se štěkotem vylétne kříženec ovčáckého psa. "Vyrůstal jsem na ulici, byl jsem alkoholik," vypráví pak v nevytopené roubence u čaje 40letý Mitkov, muž s černým plnovousem a v normalizačním maskovacím stejnokroji zvaném "trávník".

Jeho dědeček byl Bulhar, který nejdřív bojoval po boku nacistů, pak se přidal se svou jednotkou k Sovětům a na tanku přijel až do Orlických hor, kde se usadil. Jeho vnuk Michal pochází ze Šumperka, kde prý prožil intenzivní punkové období, zplodil dvě děti a pak pobýval v různých českých horách, až před šesti lety zakotvil v Krkonoších. Jako cestář budoval stezky ve zdejším národním parku, teď se živí jako kameník. Televizi ani počítač nemá, jen mobil.„Života mezi lidmi jsem si užil dost,“ chválí svou současnou samotu kameník Michal Mitkov.

"Na podzim poslouchám jeleny, pozoruju lišky a v noci hvězdy. Tady není žádný světelný smog. Života mezi lidmi jsem si užil dost. Když chci, jedu za kamarády do Dvora Králové. Nebo zajdu dolů do obchodu ve fabrice. A čtyři roky tu se mnou žila jedna ženská, sám se divím, že to tak dlouho vydržela," podotýká v nepříliš uklizené chalupě, kterou mu za pár stovek měsíčně pronajímá jedna ekologická neziskovka.

Pak vypráví o dalších pozoruhodných obyvatelích Temného Dolu, s nimiž se tu setkal. Třeba o Šedém vlkovi, který prý vypadal jako Krakonoš, nebo o cestářovi zvaném Šejn, který umrzl na hřebenech.

"Hory prostě stahujou zajímavý osudy," prohodí.

Konec jedné éry

Jeho slova svým způsobem potvrdí i telefonát, který proběhne ve chvíli, kdy mám článek už takřka hotový, a dodá mu neplánovanou pointu. Volá mi Vladimír Sitta, muž, který vyrůstal v domě u Dixovy fabriky od narození společně s majitelkou obchůdku paní Maticovou. Jeho otec byl v lepenkárně vedoucím výroby. Vladimír Sitta ale už v domě dávno nežije, i když jeho půlku stále vlastní.

Jeho příběh se vyvíjel zcela jinak než u většiny sousedů. V 80. letech se dal k StB a pak se dokonce stal rozvědčíkem v USA, získal titul JUDr. Po převratu začal podnikat − s dalšími kolegy z StB založil ve Štětí vlastní papírnu Neograph a získával státní zakázky, například na výrobu pasů… Na rozdíl od ostatních obyvatel Dixova domu je vlastně vítěz epochy. O svůj podnik se nicméně v mediálně známé kauze nyní musí soudit s lidmi kolem lobbisty Ivo Rittiga, kterého před několika lety syn Vladimíra Sitty coby manažer papírny obvinil z tunelování pražského dopravního podniku, a rittigovci se pokusili Sittovy z firmy vystrnadit.

JUDr. Sitta říká, že volá na žádost nového majitele továrny Chotka, s nímž prý chtějí areál Dixovky společně zvelebit. Vyptává se, jestli paní Maticová o nich neříkala "něco kontroverzního". "Pokud ano, za pár dní už tam svůj krám nemusí mít," přitvrzuje pan Sitta a na vysvětlenou dodává, že do něj mohou na kontrolu "poslat třeba hygieniky". Netají se tím, že obchod v současné podobě se do "revitalizačních" plánů příliš nehodí a podle jeho slov "neladí s architekturou" industriální památky. Jemu i Chotkovi vadí, že prý před krámkem občas postávají pijáci a ti pak mohou odrazovat hosty zamýšlené restaurace.

Ubezpečím pana Sittu, že paní Maticová neřekla "kontroverzního" vůbec nic, pokud za to nepovažuje vyjádření, že krámek má ráda takový, jaký je. Dodám, že věřím, že se s ní budovatelé nové podoby fabriky dohodnou ke spokojenosti všech zúčastněných.

Přesto se nemohu zbavit dojmu, že jedna éra Temného Dolu pomalu končí. Nebo se nový svět dokáže domluvit s tím starým?

Vladimír Ševela
Přeposlat
Diskuse
reklama

Unikátní volební model Univerzity Karlovy: Prezidentskou volbu vyhraje na 90 procent Zeman, nebo Drahoš

Vejce na českém trhu jsou kvůli obchodníkům a drůbežářům už dražší než v zemích, kde vypukl skandál s insekticidem

Čeští podnikatelé vydělávají na boomu bitcoinů. Sami si ale myslí, že se trh s kryptoměnou přehřívá

Levnější byty v Praze nebudou, říká ředitel Geosanu Beneš. Se svým týmem se chce zaměřit na energetickou náročnost budov

Praha bude hostit summit prestižní Singularity University. Do Česka se tak sjede vizionářská elita

reklama