reklama

Pavel Baňka v Praze vystavuje portréty, které už čtyřicet let fotí v improvizovaných ateliérech

  • V pražském Domě fotografie vystavuje Pavel Baňka.
  • Autor proslulý snímky imaginativních krajin a inscenovanou fotografií představuje dosud nezveřejněný soubor portrétů.
  • Pracuje na něm už 40 let.
jarvis_59fb1afa498e089684fb0296.jpeg Markéta a holky se špekáčky, 1983 Foto: Pavel Baňka

Když člověk dlouho jí sladkosti, po čase zatouží po chlebu se sádlem a škvarky. Tak to vidí Pavel Baňka, fotograf s mezinárodní reputací, oblíbený pedagog, zakladatel někdejšího Pražského domu fotografie a také šéfredaktor časopisu Fotograf.

Šlehačkou je pro něj focení v ateliéru, inscenovaná fotka je prý sladkost. V Domu fotografie v pražské Revoluční ulici právě vystavuje "chleba": autentické portréty lidí, které náhodně potkal nebo kteří patří k jeho blízkým. Vznikaly v improvizovaných ateliérech často pod širým nebem v průběhu posledních 40 letech.

Poněkud nesourodý soubor, jenž vznikal paralelně s jinou Baňkovou tvorbou, je výjimečným dokumentem, nenápadným svědectvím o své době − a také o přátelství, lidské příchylnosti, o touze být s někým. Výstava má název Blízkost a potrvá do 7. ledna.

"Kamarádi fotili na kinofilm, dělali pouliční momentky. Na to jsem byl ale pomalý, a navíc jsem měl pocit, že kradu," přemýšlí 76letý Pavel Baňka o tom, proč se vlastně stal portrétistou. "Zachycuji život přes obličeje, přes kontakt s lidmi," dodává ještě.

Prvním snímkem, který fotografa přivedl na myšlenku sbírat portréty, se stal ten z léta 1983. Je na něm jeho tehdy 14letá dcera Markéta, nyní výtvarnice a spisovatelka, se svými třemi kamarádkami. Opírají se o dřevěná vrata, upřeně se dívají do objektivu a okolo ramen mají ovinutý věnec buřtů.

Zrodilo se téma, ke kterému se fotograf periodicky vrací a které dodatečně doplnil i staršími soukromými fotografiemi. Podmínkou bylo, že se portrétovaní dívají zpříma na fotografa, respektive diváka, a že výsledný snímek má silnou výpovědní hodnotu.

Třeba o dobových zvyklostech: dvě ženy na velké fotografii z roku 1986 jsou slavnostně oblečené. Ta mladší, v bílých šatech, koketně napíná nožku obutou do lesklého střevíčku − vůbec netuší, že o 30 let později bude vzbuzovat úsměv nepřehlédnutelný porost nad jejím kotníkem.

Soubor Blízkost tvoří snímky různých formátů, černobílé i barevné, dobové zvětšeniny i současné tisky, některé jsou na zeď přichyceny jen lepicí páskou. Zdánlivě ledabylá instalace má logiku, podtrhuje autentičnost fotografií.

Portrétované dvojice a skupinky pózují očividně bez příprav jen "tak, jak přišly" − na pozadí pověšeného igelitu nebo jiné improvizované zástěny. Třeba během zahradního blešáku, který Baňkova rodina pořádala jednou ročně na svém statku v Benicích.

Anebo při Bankově prvním pobytu ve Spojených státech, kam se pracovně dostal na konci 80. let spolu se svou ženou, výtvarnicí Jindrou Vikovou, a při kterém fotografoval rozverné černošské děti v komunitním centru.

Jak autor zdůrazňuje, portréty mu tehdy pomohly navázat kontakt s lidmi. "Byl jsem na ně hrozně zvědavý. Doma jsme žili ve velké izolaci," říká muž, který měl hodně štěstí. Nejprve v tom, že dostal ještě za socialismu víza. "Stát chtěl valuty, tak občas některé lidi, například umělce nebo vědce, na Západ pustil," vzpomíná umělec, který ve Státech přednášel studentům fotografie, ale prý se tam i sám doučil nějaké techniky. Později se do USA často vracel, stal se hostujícím učitelem na několika tamních univerzitách.

První americké pozvání mu zařídili přátelé a pomohla také skutečnost, že se jeho fotografie dostaly do několika sbírek, například chicagské nadace Baruch, která se orientovala na středoevropské umění.

Pavla Baňku si také už v 80. letech při návštěvě pražské výstavy Interkamera vyhlédl jeden z nejvýznamnějších amerických sběratelů a kurátorů fotografie Manfred Heiting, jenž zároveň zastupoval firmu Polaroid. Ta Baňkovi nabídla materiál a z toho, co nafotil, i něco odkoupila do své sbírky.

Přestože Pavel Baňka mluví o portrétech jako o dokumentu, tedy záznamu čehosi pomíjivého, neplánovaného, snímky mají kvalitu klasických ateliérových podobizen.

Většinou fotí na velkoformátové přístroje a k tomu ještě používá silný blesk − i při dobrých světelných podmínkách. 

Fotografie byla pro tohoto autora, jenž vystudoval elektrotechniku na ČVUT, původně jen koníčkem − vedle poezie. V 60. letech byl dokonce členem beatnické skupiny, spolu s Václavem Hrabětem, Inkou Machulkovou a Vladimírou Čerepkovou pořádali večery v pražské Viole. "Jenže potom Václav zemřel a holky emigrovaly a samotnému se mi v tom pokračovat nechtělo. Zůstala mi fotografie," vzpomíná Pavel Baňka.

Magdalena Čechlovská
Přeposlat
Diskuse
reklama

Zeman s Putinem se shodli na nutnosti urovnání vztahů mezi EU a Ruskem. Přicházíte o naše skvělé sýry a jogurty, řekl Zeman

Komentář Teodora Marjanoviče: Zeman se u Putina opět předvedl jako úslužný agent ruských zájmů. Vláda by se od toho měla distancovat

Turecká elektrárna, na kterou Česko půjčilo 12 miliard, stále nefunguje. Na vině nejsou Turci, ale Češi a Rakušané, ukázala studie

Libanonského obchodníka se zbraněmi Fajáda navštívil ve vězení ministr Pelikán, nechal ho volat ze svého telefonu

Policie poslala do sněmovny novou žádost o vydání Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání

reklama