reklama

Česko v bodě zlomu: Poprvé hrozí, že uspěje xenofobní strana, problematické je i Babišovo nakládání s mocí

  • Společnost je nespokojená a znepokojená, přičemž z problémů viní tradiční demokratické strany. A je zřejmě odhodlána v těchto volbách zkusit něco nového.
  • Výsledkem je bohužel stav, kdy stojíme na prahu bezprecedentního úspěchu stran, které mohou v jisté konstelaci narušit systém fungování liberální demokracie jako takový.
  • Varovat je nutné především tradičně před komunisty, nově ale i před formací SPD Tomia Okamury.
  • Problematický je z pohledu zachování kvality české liberální demokracie i Andrej Babiš.
Volební urny, plenty i stoly pro členy volebních komisí byly dovezeny a rozmístěny do tříd, budoucích volebních místností, na snímku Základní škola u svatého Štěpána v Praze. Volební urny, plenty i stoly pro členy volebních komisí byly dovezeny a rozmístěny do tříd, budoucích volebních místností, na snímku Základní škola u svatého Štěpána v Praze. Foto: ČTK

V pátek začínají volby do Poslanecké sněmovny, které určí další směřování Česka. Leckdo o nich mluví jako o nejdůležitějších od roku 1989. Pravda je, že jde minimálně o hlasování přelomové. A to hned v několika ohledech.

Poprvé v historii naší země bude vítězem někdo jiný než standardní a čitelná pravice nebo levice. Poprvé většinu získají strany, které se tak či onak vymezují proti dosavadnímu fungování liberální demokracie.

A poprvé hrozí, že se přes deset procent přehoupne otevřeně xenofobní, extremistická formace.

Česká demokracie sice není v přímém existenčním ohrožení, ale nesporně se dostala do kritického bodu.

Při pohledu na statistiky se to zdá nepochopitelné.

Česko je šestou nejbezpečnější zemí na světě. Je zde nejméně lidí ohrožených chudobou v celé Evropské unii. Nejnižší nezaměstnanost. Nemáme problémy s migrací. Průměrný příjem roste, ekonomika jako taková též. Nikdy jsme se neměli tak dobře jako nyní. Přesto zemí cloumá nespokojenost a touha po změně, ať už bude znamenat cokoli. Jak je to možné?

Důvodů je hned několik. Jednak velké množství lidí má oprávněný pocit, že se úspěchu Česka neúčastní. Až půl mi­lionu Čechů se nachází v dluhové pasti, statisíce lidí pracují za nedůstojných podmínek za nedůstojnou mzdu.

To je podhoubí politického radikalismu.

Ale i úspěšní Češi mají pocit, že si vlastně zaslouží víc. Platy jsou ve srovnání se západní Evropou stále nízké, mytické dohánění Německa se příliš nekoná. Jinak řečeno: jedni jsou nespokojení, protože jim je objektivně zle, druzí zase, protože "nikdy není tak dobře, aby nemohlo být ještě lépe".

Poptávka po změně má i vnější důvod: aktuální situaci v Evropě. Krize evropské integrace, problémy s migrací, teroristické útoky na západ od našich hranic − to vše vyvolává v Česku, které bylo v posledním století několikrát převálcováno z východu i západu, instinktivní pocit ohrožení. Obviňován je tentokrát Brusel a politické elity, které jsou s evropskou integrací spojeny.

4 SCÉNÁŘE VÝVOJE PO VOLBÁCH

Oba faktory, vnitřní a vnější, se vzájemně umocňují.

Společnost je nespokojená a znepokojená, přičemž z problémů viní tradiční demokratické strany. A je zřejmě odhodlána v těchto volbách zkusit něco nového. Výsledkem je bohužel stav, kdy stojíme na prahu bezprecedentního úspěchu stran, které mohou v jisté konstelaci narušit systém fungování liberální demokracie jako takový.

Varovat je nutné především tradičně před komunisty, nově ale i před formací SPD Tomia Okamury.

Je to strana, která parazituje na obavách z migrace, sortýruje lidi podle náboženství, je otevřeně protiromská, štve jedny proti druhým. Zpochybňuje zastupitelskou demokracii. Chce vyvést Česko z gravitačního pole Západu. A sympatizuje s Putinovým Ruskem. Podobně to mají i krajně pravicové strany na Západě, jako třeba francouzská Národní fronta Marine Le Penové, britský UKIP Nigela Farage nebo nizozemská Strana pro svobodu Geerta Wilderse.

Zdálo by se, že i když se Okamura nakonec ve volbách dostane přes deset procent, o nic vlastně nejde, protože stejně zůstane v izolaci. Jenže tak jednoduché to není.

Okamuru fakticky podporuje prezident Miloš Zeman (své "vlastní" straně SPO doporučoval, aby s ním uzavřela koalici), čímž umocňuje vliv celého uskupení, destruktivního pro českou demokracii.

A není vůbec vyloučeno, že se Okamura dostane v nějaké formě i k podílu na moci. Andrej Babiš coby prakticky jistý vítěz voleb spolupráci s ním sice oficiálně odmítá, ale změn v názorech předsedy ANO už bylo tolik, že vyloučit nelze nic.

Kdo chce Okamuru volit jen z čistého protestu či "aby se standardní strany probraly", měl by si uvědomit, že může uvést do pohybu síly, které bude nakonec krajně obtížné zastavit.

Problematický je z pohledu zachování kvality české liberální demokracie i samotný Andrej Babiš. Nejde jen o to, že jeho střet zájmů je i přes skutečnost, že Agrofert má zaparkovaný ve svěřenském fondu, stále obludný. Ani o to, že je registrovaným agentem komunistické StB. A vlastně ani o to, že je trestně stíhán pro podezření z dotačního podvodu v kauze Čapí hnízdo. Problém je především v jeho pojetí politiky a ve způsobu nakládání s mocí.

Jeho hnutí ANO není ve skutečnosti politickou stranou, ve které fungují demokratické mechanismy, je to partaj vůdcovského typu. Masarykovské "demokracie je diskuse" pro něj nic moc neznamená. Má se hlavně "makat".

Vadí mu sněmovna, kterou nazývá "žvanírnou", vadí mu Senát, který prý vše jen zdržuje, vadí mu média veřejné služby, která ho kritizují. Odmítá pochopit, že instituce liberální demokracie jsou zřízeny ne proto, aby vládnutí usnadňovaly, ale aby ho komplikovaly a bránily zneužívání moci. Demokratické mechanismy pro něj nejsou hodnotou, ale osinou za krkem.

Babišovu představu o vládnutí lze odvodit z charakteru fungování finanční správy v
době, kdy byl ministrem financí.

Docházelo, byť třebas s dobrým záměrem zlepšit výběr daní, k likvidaci firem podle hesla "když se kácí les, létají třísky". Ne, to není dobrá perspektiva.

České demokratické instituce by samozřejmě vládu Andreje Babiše, třeba i s podporou Tomia Okamury a komunistů, nepochybně přežily, jsou v ústavě založeny velmi robustně. Jenže neexistuje záruka, že by se postupně neproměnily v pouhé kulisy.

Možností, jak vychýlit rovnováhu ve prospěch výkonné moci i bez ústavních změn, je hodně − třeba skrze "zneškodnění" médií veřejné služby, omezení nezávislosti státního zastupitelství a policie a tak dále.

Není vyloučena měkčí variace na vývoj v Maďarsku, kde je i přes formální fungování zastupitelské demokracie prakticky zabetonován mocenský monopol strany Viktora Orbána.

Babiše nelze samozřejmě podezřívat, že by chtěl liberální demokracii zničit. Není to žádný diktátor. Lze ho ale podezírat z toho, že mu je liberální demokracie zcela lhostejná. To, co hrozí, tak není nějaká revoluční změna, ale spíše postupná eroze institucí, snižování jejich autonomie a reálného vlivu, ohýbání pravidel a v důsledcích jakési vytunelování liberální demokracie.

Ruku v ruce s tím může začít postupný ústup Česka z Evropské unie. To není samozřejmě něco, co by měl Andrej Babiš aktivně v úmyslu, nakonec by to bylo i proti jeho byznysovým zájmům. Ale vzhledem k tomu, jak se postupně mění jeho elektorát a jak se vyvíjí jeho vztah k prezidentovi Miloši Zemanovi (což bude důležité, zejména pokud Zeman získá další mandát), není zaručeno, že bude chtít držet Česko v hlavním proudu evropské integrace.

Vývoj Babišova postoje k přijetí eura, kdy se posunul za čtyři roky od jasné podpory k radikálnímu odmítání evropské měny, nasvědčuje tomu, že zahraniční, především evropská politika pro něj může být jen pouhým prostředkem politiky vnitřní.

Tomu, kdo vidí jako výsostný zájem Česka být pevnou součástí unie − a pokud se EU rozdělí na dva pruhy, pak být v tom rychlejším, a ne někde na úrovni Rumunska a Bulharska −, by měla už nyní blikat červená kontrolka.

Je samozřejmě možné, že všechno, co popisujeme jako problém a riziko, většina společnosti ve skutečnosti chce. Místo diskuse autorita, místo dělby moci pevná ruka, místo svobody všudypřítomná kontrola, místo evropské spolupráce "suverenita" za každou cenu.

Pokud tomu tak je, bude těžké, ba nemožné se tomu bránit.

Jak říkal Václav Havel: "Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše."

U vědomí všech zmíněných rizik tak lze pro tyto volby doporučit jen jedno. Volbu stran, které − i když si v minulých letech nevedly zrovna hvězdně − demokracii vážně berou.

Petr Honzejk
Přeposlat
Diskuse
reklama

Na Václavském náměstí vystoupili i prezidentští kandidáti. Horáčkovi to nebylo umožněno, Hilšer mu nabídl část svého času

Tisíce lidí si připomínají události 17. listopadu. Babiš s Okamurou sklidili kritiku

V Mladé Boleslavi začne Škoda Auto vyrábět elektromobily. První vozy vstoupí na trh od roku 2020

Tesla představila elektrokamion a modernizovaný vůz Roadster. Někteří analytici firmu kritizují, že vyrábí "drahé hračky" a nedbá na zisk

Výročí 17. listopadu je poslední svátek, který lidé v Česku ještě opravdu slaví, říká historik Jiří Padevět

reklama