V básnickém cyklu představujeme tyto autory:

◼ Jakub Řehák
◼ Jonáš Hájek
◼ Jitka N. Srbová
◼ Adam Borzič
◼ Martin Poch
◼ Elsa Aids
◼ Kamil Bouška
◼ Miroslav Olšovský
◼ Milan Děžinský
◼ Marie Iljašenko
◼ Luboš Svoboda

Básně už nepíšu

1.

Básně už nepíšu,
básně jsou k ničemu
Jednou mi jedna žena řekla,
co my, co nepíšem,
co máme dělat
Jak to ze sebe dostat

Nechci už psát,
chci být s těmi,
co zůstali němí

To jenom v dětství
svitla mi naděje,
že básní uchopím svět
Ale nic se nestalo
Psát básně je k ničemu

Miroslav Olšovský (1970)

je básník, prozaik a také vědec se zaměřením na ruskou literaturu a kulturu. Pracuje ve Slovanském ústavu Akademie věd ČR, žije v Praze.

Jako rusista se podílel například na prvním (a velice zevrubném) výboru z básní a próz zásadní postavy ruského undergroundu Igora Cholina. Olšovský vydal dvě básnické sbírky (Záznamy prázdnot; Průvodce krajinou) a prózu Líčení. Je rovněž autorem vizuální a konkrétní poezie. Zde publikované básně pocházejí z rukopisné sbírky Nicotnosti, v níž Olšovský staví do středu zájmu samo slovo (a samu báseň, která se ze slov – pro leckoho překvapivě – skládá!). Autor totiž vyznává – společně s mnoha ruskými undergroundovými básníky, jejichž odkaz pozoruhodně rozvíjí –, že především slovo, jazyk sám, psaní samo jsou v poezii pravou skutečností. Jeho texty si často místo misky nahnilých jablek na stole nebo klapotu dívčích podpatků v mlze všímají například nedopsané básně nebo zahozeného verše a dělají to všemi smysly, stručně a vždy s drtivou melancholií.

Na otázku, zda by podepsal výrok německého básníka Güntera Eicha, který směrem k básníkům a básním řekl "Buďte pískem, ne olejem v soukolí světa!", Miroslav Olšovský odpověděl: "Ano, podepsal. Poezie je vzpoura. Každé její slovo protestuje proti běžné skutečnosti, proti převládající průměrnosti světa – poezie je roztržka s prostředností řeči. A ukazuje realitu, jakou nikdo nechce, jakou by nejraději odvrhl jako cosi nepředstavitelného a nesnesitelného, jako nějakou temnou a nesrozumitelnou tíhu."

 

7.

zastavit se
na rohu ulice
a ještě se spatřit,
jak ses zastavil
na rohu ulice,
a vidět,
že to nejsi ty,
kdo se zastavil
na rohu ulice,

zvnějšku je to člověk,
ale co je zvnějšku

Jazyk v ubývání
a meze v bolesti

 

8.

Zdál se mi sen
jako výbuch v hlavě

Báseň

Začínala veršem, který končil slovy
dlažba, kámen

Dál si to nepamatuji
Nezbylo nic,

povozy,
nože vran,

Mandelštam.

 

11.

Zbývá vám ještě 10 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se