reklama

Molekulární biolog Lukáš Čermák: Poznal jsem, jak těžké je "rybařit" ve špičkové laboratoři v New Yorku

Čtěte více: věda a výzkum | osobnosti
  • Zkoumat lidské buňky je jako lovit ryby.
  • "Vezmeme bílkovinu, napíchneme ji na háček, hodíme do rybníka a čekáme, co se chytí. Může to být štika, ale taky čudla nebo starý hrnec," říká úspěšný vědec.
jarvis_59df2e58498e27ac138c3e11.jpeg Molekulární biolog Lukáš Čermák Foto: Libor Fojtík

Vizáží pořád trochu kluk, který vyrůstal na bohnickém sídlišti v Praze. V mládí trávil dny a noci sbíráním brouků nebo focením se svým kamarádem Adamem Holým. Po gymnáziu studoval na Přírodovědecké fakultě UK a u toho provozoval legendární studentskou hospodu Mrtvá ryba. Na univerzitě se i díky přednáškám profesora Václava Hořejšího stal molekulárním biologem. Laboratoř tohoto významného českého vědce byla i jeho první profesní zastávkou.

Ještě během doktorandského studia si stihl zamilovat New York. Později si vzal herečku Zuzanu Stivínovou, a když bylo jejich synům tři a šest let, odjel do města, které nikdy nespí, s celou rodinou. Na nabídku pracovat ve špičkové laboratoři na New York School of Medicine kývnul bez pragmatických úvah, šťastný, že dostal šanci. Byl to tah, jak se později ukázalo, značně riskantní. Lukáš Čermák je nicméně přesvědčen, že stoprocentně vyšel.

Lukáš Čermák (42)

◼ Narodil se v Praze, po gymnáziu vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Doktorandské studium absolvoval částečně v Ústavu molekulární genetiky AV ČR a částečně na Albert Einstein College of Medicine, kde se zabýval mechanismy hojení kůže.

◼ V roce 2008 odjel pracovat jako postdoktorand na New York School of Medicine, do laboratoře vedené Michelem Paganem, kde se věnoval problematice vzniku lymfomů. Výsledky jeho výzkumu otisknul renomovaný mezinárodní vědecký časopis Nature.

◼ V současnosti pracuje v Biotechnologickém a biomedicínském centru Akademie věd.

◼ Je ženatý, má dvě děti. Je nositelem a ambasadorem stipendia Marie Sklodowské-Curie.

Z New Yorku jste se vrátil před dvěma lety. Teď pracujete v Akademii věd. Navazuje váš současný výzkum na ten "americký"?

Navazuje tématem. V Americe jsem pracoval v laboratoři pod vedením Michela Pagana, který objevil skupinu bílkovin, která se podílí na vzniku nádorů. Zjednodušeně si můžeme představit, že máme v buňce jedny bílkoviny, které říkají "děl se", a druhé, které říkají "neděl se". No a právě Pagano objevil, že existuje jakýsi rozhodčí, jenž vybere, která z těchto dvou stran převáží. Bílkoviny, jež buňce říkají "děl se", jsou nezbytné v určitých momentech. Například když nastydneme a máme vysokou sedimentaci. To se totiž naše bílé krvinky musí mnohokrát rozdělit, abychom se vyléčili. V takových případech má "děl se" smysl. Nádory ale mutují rychleji než potvory z komiksů a některé takové mutace způsobí, že se bílkovina "děl se" stane neodstranitelnou, že se vymaní z moci rozhodčího, a buňka se dělí pořád dokola. Naopak jiné mutace jsou tak toxické, že buňky umírají napřed, což vede k neurodegenerativním onemocněním, jako jsou Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba. Mě baví ta zkratka mezi stabilitou bílkovin a patologickými stavy. Snažím se najít Achillovy paty těchto onemocnění, chyby, na nichž jsou nemoci závislé a u nichž existuje určitá šance, že se dají využít k léčbě.

V Americe jste se věnoval nádorům mízních uzlin. Dokonce jste o tom publikoval v prestižním vědeckém časopise Nature.

Pracoval jsem na takových malých bílkovinných mašinkách, které jsou zodpovědné za odstraňování jiných bílkovin. Zjistili jsme, že asi u pětiny lidí s nádorem mízních uzlin je jedna taková mašinka zmutovaná. Shodou šťastných náhod jsme objevili, že tyto mutace umožňují nádorové buňce se nekontrolovaně dělit. V Nature náš objev publikovali hlavně proto, že má potenciál k dalšímu zkoumání. Že je tam šance porušenou komunikační dráhu mezi mašinkou a nechtěnou bílkovinou opravit, například farmaceuticky. Ale to je úkol pro aplikovaný výzkum. Moje práce je základní výzkum, snažím se zjistit, jak se věci mají.

Jak jste se do renomované newyorské laboratoře dostal?

Když člověk dokončí doktorát, očekává se, že půjde do světa na zkušenou. Já už doktorát dodělával napůl v Česku, v Akademii věd, a napůl v USA v Bronxu, na Albert Einstein College of Medicine, kam mě pozval jeden kamarád. Dva roky jsme spolu zkoumali mechanismus hojení kůže. Měli jsme skvělé výsledky. V Česku jsem se zase věnoval lymfomům a leukemii, a tak jsem si řekl, že bych rád tahle dvě témata spojil a zaměřil se na vznik nádorových buněk. Zároveň jsem věděl, že jinam než do New Yorku nechci. Je to verneovsky železné město, kde se pořád všechno hýbe. Díval jsem se na tamní dobré laborky a vypadly mi dvě tři, které jsem obeslal. Z jedné z nich přišla obratem odpověď s pozvánkou na pohovor.

jarvis_59df2e58498e27ac138c3d6d.jpeg
Foto: Libor Fojtík

Jak probíhal?

Ze začátku to vypadalo na horor. Odjel jsem asi o tři dny dřív a bydlel u kamaráda kousek od Central Parku. Představoval jsem si, jak tam budu posedávat s kafem a večery trávit v hospodách se známými. Hned po příjezdu jsem nicméně šéfovi laboratoře napsal, že už jsem v New Yorku a že se těším na naši schůzku. Načež mi odpověděl, že interview začíná v devět ráno mojí přednáškou a končí tak kolem sedmé večer po absolvování několika pohovorů se seniorními postdoky (postdoktorandy, pozn. red.). Z toho se mi zatmělo před očima. Hlavně proto, že jsem žádnou přednášku připravenou neměl. Takže místo posedávání v Central Parku a místních nálevnách jsem si chystal prezentaci.

A samotný pohovor?

Nejvíc jsem se zapotil na konci, během setkání s Michelem Paganem. Pochází z Neapole, ale přes Heidelberg a Boston se dostal do New Yorku. Stal se jedním z vědců sponzorovaných z pozůstalosti Howarda Hughese, protože do jisté míry způsobil revoluci ve svém oboru. Zeptal se mě, co to znamená, že jsem silná osobnost, jak se psalo v jednom z doporučujících dopisů. A já najednou vůbec nevěděl, co odpovědět. Skoro dvě minuty jsem přemýšlel. Celou tu dobu bylo naprosté ticho. Nejdelší dvě minuty na světě.

Na co jste nakonec přišel?

Na nic moc. Odpověděl jsem, že nevím, co se tím myslí, ale jestli to znamená, že když ostatní tleskají, já nezbytně netleskám, tak to sedí. Dodnes nevím, jestli to bylo správně, ale místo v laborce jsem dostal. Tenkrát mi to připadalo úžasné. Zavolal jsem manželce z budky, jestli chce být Newyorčankou, ona odpověděla, že chce, a bylo rozhodnuto. Až později jsem zjistil, že moji práci by moc Američanů nedělalo.

Proč?

Bylo za ni málo peněz, a to v New Yorku, který je strašně drahý. Navíc existovalo značné riziko, že za pouhé tři roky, které jsem tam měl původně strávit, na nic objevného nepřijdu. A vyhlídky na další kariéru v Americe taky nebyly nijak oslnivé. Když jsem na místě postdoka končil, na jednu pozici na univerzitě připadalo 800 žádostí. Prostě téměř nulová šance dostat job. Tohle všechno lidi ze zemí, jako je Nizozemsko nebo Německo, věděli a kladli si podmínky, než práci v laboratoři vzali. Třeba si zjistili, jaké jsou ceny bytů, což mě ani nenapadlo a později se ukázalo, že to byla chyba.

jarvis_59df2e58498e27ac138c3e09.jpeg
Foto: Libor Fojtík

Jste nejspíš střelec. Jaké jste znamení?

Střelec. Neumím plánovat dopředu, protože mám pocit, že není stejně možné dohlédnout všechna pro a proti. Vzpomínám si na jeden rozhovor, který jsem vedl s kamarádem cestou autobusem krátce předtím, než jsme odjeli do New Yorku. Říkal jsem mu, že se tam chystáme se dvěma malými dětmi, a on se divil. Čekal druhé dítě a tvrdil, že by to finančně neutáhnul. Vůbec jsem nechápal, jak může k rozhodnutí, jestli využít podobnou šanci, přistupovat tak pragmaticky. Jak já vím, že v tom lese nerostou houby, když do něj nevlezu?

A rostly tam?

Ten kamarád měl absolutní pravdu v tom, že se to nedalo finančně zvládnout. Každý měsíc jsme byli v minusu. Různě jsme to flikovali pomocí kreditních karet a podobně. Žena a děti odjížděly na léto do Česka a já pronajímal luxusní lokaci našeho bytu přes Airbnb. Což mělo své výhody, neboť jsem léto strávil u kamaráda ve "španělském" Harlemu. Nakonec jsem naštěstí před návratem mohl vybrat penzijní připojištění, které mi univerzita střádala, zaplatil jsem kreditky a nula od nuly pošla. Odjížděli jsme s čistým štítem, se dvěma dětmi, které mluví anglicky jako rodilí mluvčí, a s pracovní zkušeností z centra vědeckého světa. K tomu jsem poznal neuvěřitelné množství lidí z nejrůznějších sfér. To jsou podle mě zážitky, jež se nedají ničím zaplatit. A to jsem měl tenkrát tomu kamarádovi v autobuse říct. Jenže jsem to ještě nevěděl.

Jak já vím, že v tom lese nerostou houby, když do něj nevlezu?

Mluvil jste o bytě na Manhattanu, který asi nebyl levný. Mohli jste si ho ve své situaci dovolit?

Normálně by byl mimo naše možnosti. Byl sice malý, ale ve 35. patře, s nádherným výhledem. Získali jsme ho díky univerzitě, která platila bokem půlku nájmu. To je na Manhattanu běžná věc. Univerzity, ale i jiné instituce, drží zaměstnance pod krkem. Kvůli vízům nemůžou pracovat jinde, než pracují, a kvůli bytu se nemůžou přestěhovat, protože za stejnou cenu by dojížděli denně hodinu a půl do práce. Taková novodobá forma otrokářství. Všichni jsme na tom byli v laborkách víceméně stejně. Všichni jsme byli imigranti, se mnou pracovali většinou Italové. Vzali mizerně placené místo, protože varianta zůstat doma pro ně byla horší. Když je člověk v laboratoři jednoho z nejúspěšnějších vědců na světě, hlavní výhodou není, že má k dispozici lepší vybavení, ale to, že je kolem něho deset špičkových mozků, které mu můžou v rozhodujících chvílích jeho výzkumu poradit.

Z rozhovorů s vaší ženou vím, že jste se v New Yorku setkali třeba s hudebníkem Philipem Glassem nebo s jedním z bratrů Coenů, úspěšných filmařů. Jak se člověk s takovými lidmi seznámí?

Nežijí v izolovaných bublinách. Děti Philipa Glasse chodily s našimi do hudební školy, kterou provozoval Boys Club v East Village. Geniální klub založený mecenáši kdysi dávno pro děti z nízkopříjmových, většinou portorikánských nebo černošských rodin. Ale chodily tam všechny děti z okolí včetně našich a synů Philipa Glasse. Nebo Ethana Coena jsme poznali přes našeho souseda, průkopníka nezávislého filmu Bena Barenholtze. Těsně po válce utekl z Ukrajiny a v New Yorku založil později kino, kde se hrály o půlnoci nezávislé filmy. Proslavil tam třeba Eraserhead od Davida Lynche, a otevřel mu tak kariéru. Zajímavých lidí s nejrůznějšími osudy je v New Yorku strašně moc. Je to město příběhů.

jarvis_59df2e58498e27ac138c3e0d.jpeg
Foto: Libor Fojtík

Kam chodili kluci do školy? Byli jste s ní spokojeni?

Byla to veřejná škola na Manhattanu a musím říct, že byla dobrá. Americký způsob vychovává k individualitě a zároveň ke kooperaci, což se nevylučuje. Klade obrovský důraz na prezentaci. Znamená to, že se děti neustále zabývaly jazykem, v psané i mluvené formě. Moji kluci byli schopní ve třetí a šesté třídě psát v angličtině lepší eseje než já. Šlo to ale na úkor znalostí. Věděl jsem, že je budu muset doučovat třeba evropskou historii, to ve škole vůbec nebrali. Úplně jinak vykládají i matematiku. Často se čekalo, až se to naučí i ten poslední ve třídě, což někdy ostatní brzdilo. Každý systém má své. Ten americký, zdálo se mi, vychovával k úspěchu, český je spíše konzervativně orientovaný na memorování a nevyčnívání. Naštěstí chodí kluci v Praze do školy, kde se těmto zaběhlým móresům snaží vyhnout.

Nebyli kluci naštvaní, když jste jim oznámili, že se vracíte do Česka?

Byli a pořád trochu jsou. Už tu zakusili rasismus. U nás v rodině jsme tmavší. Občas kluci dostávají v centru Prahy stejnou sodu, jakou jsem dostával před 30 lety na periferii já. Myslel jsem si, že už se to změnilo, ale český rasismus má asi hluboké kořeny. Na druhou stranu jsme v Americe byli přece jenom trochu vykořenění, v Česku jsme víc ukotvení díky velké rodině, která tady žije po generace, i díky velkému okruhu letitých známých.

Vrátili jste se po sedmi letech. Nelákalo vás tam ještě zůstat?

Ani ne. Kluci už byli tamním vzdělávacím systémem dost nahlodaní, což mělo svoje výhody i nevýhody. Já byl kariérně ve stadiu, kdy mi skončila "učňovská" léta a měl jsem se začít poohlížet po vlastní laboratoři. V New Yorku se očekává, že člověk bude svoje místo hledat nejdříve někde jinde a pak se do něj s parádou vrátí. Jenže New York bylo to jediné, co mě v Americe zajímalo. A západní Evropa mi připadala příliš nacionalistická. Můžete v ní žít v akademických a uměleckých bublinách, ale kořeny zapustí až děti. Někdy. V té době mě oslovil Vladimír Kořínek, šéf Oddělení nádorové biologie, a nabídl mi práci v Biocevu. Pomohl mi do začátku, takže jsem si mohl postavit malou vědecky nezávislou skupinku a začít hledat prostředky na vybudování laboratoře. Takže granty, granty, granty.

Zabýváme se teď důležitou molekulou regulující stárnutí buněk. To je strašně zajímavé, protože rakovina je právě nemocí stáří.

Kolikrát jste o ně žádal?

Furt, zatím neúspěšně, ale bojuji. Pro mladé vědce, kteří si teprve budují svůj tým, je to těžké. Strašně záleží, kdo jejich grant hodnotí. Férovější by podle mě byla nějaká loterie, v níž by měl každý šanci vyhrát. Ti, kteří by dosáhli nadstandardních výsledků, by byli zvýhodněni nějakým koeficientem. Situace není ale vůbec tragická. Zdá se mi, že je to mnohem lepší než v minulosti. Na druhou stranu vytvářet férovou a seriózní soutěž v tak malém prostoru, jako je Česká republika, je možná nad lidské síly.

V Česku jste jako žadatel zatím neuspěl, dostal jste ale evropské stipendium.

Dostal jsem grant v rámci stipendijního programu Marie Skłodowské-Curie. Jeho prostřednictvím uděluje Evropská komise granty už asi 40 let, aby podpořila mobilitu evropských vědců. Dodalo mi to sebevědomí. Umístil jsem se se svým projektem mezi žadateli celkem vysoko, proto mě vybrali i jako ambasadora stipendia a jel jsem na slavnostní předávání do Evropského parlamentu. Peníze z grantu pokryjí můj plat na dva roky, na samotný výzkum bohužel moc nezbude, ale zase díky tomu, že budu dostávat mzdu z unie, můžu na výzkum použít jiné prostředky. Snad se mi podaří zabodovat, abych mohl v budoucnosti žádat o velké evropské granty.

jarvis_59df2e58498e27ac138c3e15.jpeg
Foto: Libor Fojtík

Pořád se zabýváte příčinou vzniku lymfomů?

Ne, můj výzkum je do jisté míry slepý, asi jako spravedlnost. Podobných bílkovinných mašinek, které slouží k odstraňování jiných bílkovin, máme okolo 700 druhů. A každá odstraňuje něco jiného. Já si z těch 700 druhů vyberu podle určitých kritérií jenom pár, které jsem schopen já a mí dva studenti zvládnout. Pak děláme to samé, co dělají lidi, když loví ryby. Vezmeme si jednu bílkovinu, o které ještě nic nevíme, napíchneme ji na háček, hodíme do rybníka a čekáme, co chytíme. Může to být štika nebo sumec, ale taky čudla nebo starý hrnec.

Co myslíte tím "hodíme do rybníka"?

Vložíme bílkoviny do buněk, a když je vytáhneme, podíváme se, co se na ně nalepilo. Pokud uvidíme "žraloka" − a tím žralokem myslíme jinou bílkovinu, o níž je známo, že způsobuje třeba nádory−, zbystříme a začneme ho studovat do detailu.

Můj výzkum je do jisté míry slepý, asi jako spravedlnost.

Jak dlouho takové "rybaření" trvá?

Měsíc až tři roky. Protože někdy si člověk myslí, že vytáhnul žraloka a po několika měsících nebo i letech zjistí, že má starou belu. A teď záleží na tom, co s ní udělá. Dneska jsou všichni tlačeni k tomu, aby publikovali, jinak nedostanou granty. Takže když vytáhnou starou belu a stráví s ní třeba rok a půl života, je jim líto celý výzkum vyhodit. Tak ho trochu opentlí a publikují. Takových "výzkumů" je ve vědeckých časopisech strašně moc a není lehké tyhle plevy poznat, zvlášť jestliže vědec nemá zkušenosti.

Jaké úlovky máte poslední dobou?

Jde to. Myslím, že máme pár žraloků, ale není ještě jasné, jestli je vytáhneme na pevninu. Zabýváme se teď důležitou molekulou regulující stárnutí buněk. To je strašně zajímavé, protože rakovina je nemocí stáří a bílkoviny, které mají na starosti stárnutí buněk, jsou právě Achillovy paty téhle choroby. Mám skvělý tým a lidi, co mi fandí, to je pozitivní. Snad budu úspěšný i kvůli nim. Zatím jsem překvapený, že je mi přes 40 a pořád mě baví, co dělám, i přes ty frustrace a neúspěchy, kterými jsem prošel. To je můj největší úspěch.

Tereza Hromádková
Přeposlat
Diskuse
reklama

Lídr ČSSD Zaorálek připustil, že by Česko mohlo brzy přijmout euro. Společného evropského ministra financí si ale představit nedokáže

Konec boomu hypoték? Poprvé za pět let jich po prázdninách ubylo, přesto může být letošek nadále rekordní

Volební deník Petra Honzejka, díl 17.: Jak Kalousek zavelel k útoku na ODS a piráty a proč se mu to může vymstít

Silný muž Číny a jeho sjezd: Komunistická strana zřejmě postaví Si Ťin­-pchinga vedle Marxe a Mao Ce-tunga

Sloupek Martina Malého: Volič mezi svobodou a jistotou

reklama