reklama

Sociální sítě Miloše Čermáka: Upozornění - Až dočtete tento článek, váš názor to nezmění

Autor HN
Čtěte více: názory
  • Politický komentátor napíše svůj názor na cokoli třeba na Facebook a ostatní ho ocení řekněme tisícovkou lajků.
  • Kolik z nich pochází od lidí, které by jeho názor přesvědčil?
  • Nevím, jak by se to dalo měřit, ale můj tip zní: nula.
Na snímku z 60. let minulého století z Technické univerzity v Západním Berlíně je vyhrocená diskuse o americké válce ve Vietnamu. Na snímku z 60. let minulého století z Technické univerzity v Západním Berlíně je vyhrocená diskuse o americké válce ve Vietnamu. Foto: ČTK

Minulý týden jsem potkal známou. Nějakou dobu jsme se neviděli, oběma nám to udělalo radost. Protože jsme měli chvíli času, zašli jsme na kávu a dali se do řeči. Ani nevím jak, jedním z témat se stala nedávná nešťastná smrt herce Jana Třísky.

Známá se na mě zkoumavě zadívala: "A co ty si myslíš, že se stalo? Byla to nehoda, nebo se chtěl zabít?"

Řekl jsem, že to přece nemůžu vědět. V novinách psali, že žádné přímé svědectví není, a já jiné informace nemám.

"Já vím, že nemáš. Ale co si MYSLÍŠ?" zeptala se teď už se zřetelnou naléhavostí v hlase.

Znovu jsem zopakoval, že nevím. Ani v nejmenším. Ale že z toho, co jsem četl, se mi zdá pravděpodobnější verze s nešťastnou náhodou.

"To nemůžeš myslet vážně!" řekla teď už podrážděně. "Byl to herec! A miloval okázalá gesta! Mně přijde úplně jasné, že to byla sebevražda."

Ještě před chvílí jsem na smrt Jana Třísky názor neměl a vlastně jsem se o ni nestaral. Tříska mě zajímal jako herec, měl za sebou fascinující příběh a tajemná smrt se stala jeho součástí.

Jenže teď jsem najednou cítil potřebu bránit svůj názor na jeho odchod. "Byl herec, ale nebyl blázen. Nikdo se nechce zabít skokem do vody z výšky patnácti metrů," namítl jsem.

"A ty jako víš, co si myslel, jo?" ptala se známá teď už vyloženě nepříjemně.

"Kromě toho byl profesionál. Měl naučenou roli a další den se začínalo točit. Nikdy by nic takového neudělal!" vzpomněl jsem si na jeden z argumentů, které uváděli hercovi přátelé.

"Prosím tě, člověk, který se chce zabít, se přece nechová racionálně!" odbyla to má známá.

A takhle jsme pokračovali dalších deset dvacet minut. Já řekl A, ona odpověděla B. Kontroval jsem C, ona poznamenala D.

Původně přátelská debata se stala napjatou a po chvíli jsme se rozloučili. Vrhla na mě pohled: "Panebože, vážně jsem netušila, že se z tebe stal takový blbec!" a já se na ni usmál s podtextem: "Takhle hysterická jsi nikdy nebyla, co se proboha stalo?"

Ani jsme se ze slušnosti neujistili, že se co nejdřív musíme vidět znovu a že je nám spolu hezky. Nebylo.

Jen proto, že jsme se neshodli na věci, která ani pro jednoho z nás nebyla nijak zvlášť důležitá a na kterou já doteď neměl názor. A nemám ho stále.

Jestli je to takhle, jak se můžeme s lidmi, které neznáme a nemáme rádi, shodnout na opravdu důležitých věcech

Třeba na přijetí eura, postoji k uprchlíkům nebo v názoru na globální oteplování? Je to vůbec možné?

Na co máme hotovou odpověď

Je vědecky prokázané, že člověk způsobuje globální oteplování?

Způsobuje očkování u dětí autismus?

Jsme kvůli členství v EU méně svobodní?

Myslí to Andrej Babiš v politice dobře?

Jsou "čáry" za letadly chemikálie, kterými utajení mocní ovládají západní civilizaci?

Existuje Bůh?

Je správný zákaz kouření v hospodách a na dalších veřejných místech?

I když jste výše položené otázky četli jen letmo, zřejmě jste u každé "detekovali" své stanovisko či názor. Automaticky nebo možná podvědomě. Nestojí nás to žádnou energii navíc, protože jde o otázky, na něž většinou máme hotovou odpověď. Není to tak, že bychom se u některé zastavili a zamysleli: "Zajímavé! Jaká jsou pro a proti?"

Co by naopak energii stálo, a to nemalou, je názor změnit. Dostat se do bodu, kdy si v duchu řeknete: "Vždy jsem si myslel X, ale jak o tom přemýšlím a zvažuju všechna fakta, asi bude pravda spíš Y!"

Jsou to momenty výjimečné, řeklo by se vzácné. Z pohledu mnohých navíc poměrně nežádoucí.

Dnes jako přednost vyzdvihujeme "pevné postoje". A když už se uchýlíme ke rčení, že "jen blbec nemění názory", neříkáme ho zcela upřímně.

Na svých názorech až podivuhodně lpíme. "Bylo správné zrušit vojnu" či "maturita z matematiky by měla být povinná" nejsou nijak zvlášť důležitá témata, samozřejmě pokud už obojí máte za sebou. Ale o to nejde. Názory jsou jakési opěrné body naší totožnosti. Nejsou obrazem okolního světa, nýbrž naším pečlivě kresleným autoportrétem. Když měníme názor, jako bychom po té kresbě začali čárat. Ale stává se to.

Já například změnil názor na zákaz kouření v restauracích. Ještě někdy kolem roku 2000 jsem byl jasně a nesmlouvavě proti, že bych od minuty mohl žádat o stipendium v Institutu Václava Klause. Ale někdy před pěti lety jsem obrátil. Dnes zákaz stoprocentně podporuji. Od Klause nic nedostanu.

Zajímavější je, když se zpětně snažím dobrat toho, co mě ke změně postoje přimělo. Nebylo to proto, že bych se dozvěděl nová, mně do té doby neznámá fakta − třeba průzkum rizik pasivního kouření či studii řešící vliv regulací na podnikání.

Nehrály v tom roli emoce, nikdo v mém okolí nezemřel na rakovinu. A do značné míry mě nepřesvědčily ani názory okolí, vždyť mnoho mých kamarádů je dodnes proti zákazu.

Co mě tedy ovlivnilo? Asi zkušenost, hlavně z cest do Británie, kde zákaz kouření začal platit a bylo to příjemné. Ale nejspíš vůbec hlavní důvod zněl, že jsem téma postupem času "vyřadil" ze seznamu těch, která jsou pro mě podstatná.

Bít se za to, aby hospodští měli právo rozhodovat o svém majetku, zapadalo do mého "pravicového" pohledu na svět, který mě formoval v devadesátých letech.

Kdo nesouhlasil, byl u mě socialista nebo málem komunista.

Ale postupem času mi došlo, že smrdící sako po večeru v hospodě není ani pravicové, ani levicové. A že spousta běžných věcí souvisí s politikou méně, než si myslíme. Osvobozující zjištění.

Přesvědčování přesvědčených

Důležitá otázka zní: Je vůbec možné měnit názory ostatních? Případně jak? A má to smysl?

Když se vás zeptám, zda byste byli ochotni změnit na něco názor, vsadím se, že odpovíte: "Dostanu-li k dispozici důvěryhodná, nejlépe vědecky ověřená fakta, která podpoří opak, pak samozřejmě!"

Ale to je lež. Existuje na to řada studií, jednu z posledních provedl politolog Brendan Nyhan. Ten skupině dvou tisíc rodičů, z nichž každý měl aspoň jedno dítě do 17 let, předložil čtyři dokumenty. Všechny podporovaly tezi, podle níž neexistují žádné vědecké důkazy, že očkování může způsobovat autismus.

Šlo o zprávu národního Centra pro kontrolu a prevenci nemocí, odborný text o komplikacích způsobovaných dětskými nemocemi, fotky dětí, které jimi onemocněly, a novinový článek o chlapci, jenž málem zemřel na příušnice.

Výsledek? Z rodičů, kteří na počátku experimentu tvrdili, že očkování může být nebezpečné, nezměnil názor nikdo. Naopak se utvrdili ve svých pozicích a podle vyplněného dotazníku bylo poté jejich přesvědčení ještě pevnější.

Říkáme sice "ukaž důkazy a dám ti za pravdu", ale když se tak stane, zpochybníme důvěryhodnost fakt, případně předložíme svá vlastní.

To je asi největší zádrhel informačního věku. "Důkazy" jsou dnes na všechno a nikdo nevěří ničemu.

Veřejné prezentování názorů a postojů je "přesvědčováním přesvědčených". Když politický komentátor napíše svůj názor na cokoli třeba na Facebook a ostatní ho ocení řekněme tisícovkou lajků, kolik z nich pochází od lidí, které by jeho názor přesvědčil?

Nevím, jak by se to dalo měřit, ale můj tip zní: nula.

Znamená to, že debaty a diskuse nemají smysl? Do určité míry ne. Problém není v tom, že by lidé neměli schopnost chytře a třeba i přesvědčivě prezentovat své názory. Spousta jich to dokáže. Problém je, že ti samí lidé často neumějí poslouchat.

Když někdo říká A a vy B, nemusí to znamenat, že je méně vzdělaný nebo chytrý ani že je horší člověk a třeba úmyslně lže. Zvlášť když jde o někoho, koho znáte, nebo vám je dokonce blízký.

Většinou to znamená, že je to člověk s jinými zkušenostmi a prožitky, že mu v životě pomáhají jiné dovednosti a schopnosti, že má jiné touhy a plány. A najednou z téhle perspektivy vidí pro názor A pozitiva, která vy nevidíte. Ani nemůžete.

Názor nezměníme, když nám ten druhý předloží fakta (co jsou dnes fakta?), tím méně své názory, jakkoli logicky vyargumentované. Má to vlastně až brutálně jednoduchý důvod. To podstatné ve skutečnosti není, CO si lidé myslí, nýbrž PROČ si to myslí.

Názor je jeden ("V hospodách se má zakázat kouření"), avšak cest, po nichž lidé k tomuto názoru dospějí, jsou tisíce nebo miliony. Stejné je to namátkou s volením Babiše, odporem k uprchlíkům nebo sympatiemi k Miloši Zemanovi. Nikoho nepřesvědčíte tím, když mu řeknete, že je vedle. Vlastně vůbec nemusíte chtít někoho přesvědčit. Stačí toho člověka pochopit.

Když jsem loni učil americké studenty, uspořádali jsme debatu o Trumpovi, tehdy ještě prezidentském kandidátovi. Akademická debata je v USA svébytný žánr, má přesná pravidla. Pokud je dodržujete, diskuse funguje jako svého druhu sport. A na konci má své vítěze i poražené.

Trik je v tom, že nejde o debatované názory, ale o debatu samotnou. Diskutující se rozdělí do dvou týmů a pak si vylosují, jaký mají hájit názor. Bez ohledu na to, co si skutečně myslí.

Ve skupině mých asi třiceti studentů byl pouze jeden, který si přál Trumpa za prezidenta. A tento muž paradoxně skončil v týmu, jenž byl protitrumpovský.

Pointa? Nikoli to, kdo a s pomocí jakých argumentů debatu vyhrál. Ale tři studenti z týmu, který "vyfasoval" Trumpa, mi později napsali, že debata byla zajímavá, že si při ní spoustu věcí uvědomili a že přemýšlejí o tom, zda Trumpa nakonec nevolit.

Netvrdím, že to udělali, vlastně spíš doufám, že ne. Ale je to ohromný úspěch, naučit se takto přemýšlet a mluvit. Banální pointa, já vím. Poslouchat a snažit se pochopit ostatní? Kolikrát jsme to slyšeli. A vždycky na to zapomněli.

Miloš Čermák
Přeposlat
Diskuse
reklama

Češka je mezi nejvlivnějšími Evropany. Europoslankyně Sehnalová už šest let bojuje proti dvojí kvalitě potravin

Díky chybě v programu by mobily mohly mít dvojnásobně delší výdrž baterie než nyní, tvrdí student z Brna. Vyhrál soutěž IT diplomek

Téma lithium otevřela dezinformační média, na sociálních sítích s ním bodovali Babiš a Okamura. Po volbách utichlo

Jízda bitcoinu má znaky bubliny. Investoři mu ale věří a cenu žene vzhůru i přebytek hotovosti, který nemají kam umístit

Severní Korea se bojí námořní blokády ze strany USA. Považovali bychom ji za vyhlášení války, prohlásil vládní list

reklama