Bavilo mě, když se před necelými dvěma týdny objevily na billboardech u českých dálnic a silnic české vlajky. Teda zpočátku mě to bavilo. Nejdřív moment překvapení ("Co dělá na reklamní ploše státní vlajka?"), pak samozřejmě přemýšlení o tom, o jakou kampaň jde. Na nějaký nový prací prášek? Nebo je to legrace od některého z mobilních operátorů, kteří sice odmítají zlevnit data, ale na humoru v reklamě nešetří? Anebo je viníkem politika? Hrome, vždyť je přece před volbami a ochrana národních zájmů je jedním z témat!

Jak říkám, bavilo mě to chvilku. Asi tak deset minut. To když jsem cestou na nedělní výlet do Českého ráje najel na dálnici D10. Ale jak billboardů s vlajkami přibývalo, a místy se zdálo, že žádné jiné už v Česku snad ani nejsou, a chvílemi se ve výhledu objevilo třeba i pět vlajek, dostavily se další pocity. Například rozpaky, přece jen jsem z generace, pro kterou bylo mávání státními symboly spojeno spíše se svátky, které se v minulém režimu slavily z povinnosti, ne s nadšením. Pak obavy. Náhlé vzedmutí národního uvědomění bývá spojeno spíše s dobami nejistoty a ohrožení.

A třetí pocit? Údiv nad tím, kolik těch vlajek v krajině kolem vozovky je. Když byl na jednom billboardu vysavač, na druhém nanuk a na třetím Tomio Okamura, bylo jednodušší je ignorovat. Možná to je takový akt sebeobrany, kterým mozek reaguje na vizuální smog. Ale jakmile jsou všechny billboardy stejné, a ještě obsahují státní vlajku, jako by je najednou někdo z pozadí "vystrčil" zpátky na oči. Nejde je nevidět.

Rozuzlení přišlo hned druhý den a vy ho samozřejmě znáte. Vlajkami polepily své billboardy firmy, které je vlastní, a to na protest proti zákonu, který je od 1. září nařizuje od dálnic a silnic 1. třídy odstranit. Jak řekl tiskový mluvčí Svazu provozovatelů venkovní reklamy, státní symbol si vybrali proto, že ho respektují a že je nezaměnitelný s jiným obsahem. Neoficiálně se objevilo vysvětlení, že majitelé billboardů spoléhali na to, že stát se bude zdráhat nelegální billboardy s vylepenou vlajkou odstranit. Vždyť by tím zneuctil státní symbol!

To je úsměvné, jak celkem správně komentoval ministr dopravy. Kdyby to tak bylo, obratem si místo červené metalízy nechám na auto nastříkat trikoloru, protože auto s lakem ve státních barvách přece nemůže policie odtáhnout. Nesmysl, zjevný. Ale celá akce byla kontraproduktivní z důvodu, který jsem už zmínil. Spousta lidí si až díky záplavě státních vlajek uvědomila, kolik billboardů v krajině máme. A že politici mají pravdu, když rozhodli, že by se měly odstranit. Takže to byl hloupý nápad od začátku do konce.

Osobně mám pro billboardy slabost, takže mi možná budou chybět. Počátkem devadesátých let pro mě byly, jakkoliv to skoro po čtvrtstoletí zní divně, určitým symbolem svobody. A mnohé billboardové kampaně mě bavily, zvlášť když jejich tvůrci uměli pracovat s momentem překvapení a s humorem. Byly doby, kdy jsem se těšil na konec či začátek měsíce, kdy se kampaně střídaly a billboar­dy přelepovaly. Možná jsem jednoduchý konzumní typ, ale dlouhou cestu po dálnicích mi billboardy spíš zpříjemňovaly, než že by mě rozptylovaly nebo ohrožovaly.

Tento argument je podle mě zavádějící a studie, které venkovní reklamu viní z rozptylování řidičů a z podílu na dopravních nehodách, považuju za nepřesvědčivé. Myslím, že nechuť většiny lidí k billboardům pramení prostě z toho, že pro ně reprezentují konzumní přístup k životu, vítězství byznysu nad přírodou atd. Rozumím tomu, že pro většinu lidí je výhled na les nebo na pole příjemnější než fotka sekačky na trávu nebo politický slogan.

Většina lidí billboardy nechce, to je fakt. A země s vyspělou politickou i jinou kulturou mají kolem silnic billboardů rovněž spíše méně než více. To je taky fakt. Ano, počátkem devadesátých let billboardy mohly být symbolem svobody. Dnes naši svobodu potvrzuje, že se s nimi s respektem k většinovému názoru rozloučíme. Je to dobrá zpráva.

Související