reklama

Francouzi jen nadávají. Lidi v Ostravě mě ohromili nasazením a skromností, říká francouzský manažer Chilaud

ego!
Čtěte více: osobnosti | manažer | Ostrava | Francie
  • Generální ředitel továren Mölnlycke v Karviné, Havířově, Bialystoku a Toulouse má rád Ostravu.
  • A o lidech, kteří v ní žijí, mluví s takovou dávkou obdivu, že mu prostě uvěříte.
  • Říká to po ostravsku kratce.
jarvis_598c3f72498e42ee281cffd9.jpeg Generální ředitel továren Mölnlycke v Karviné, Havířově, Bialystoku a Toulouse Emmanuel Chilaud Foto: Jiří Zerzoň

Schůzku jsme si domlouvali francouzsky po e-mailech, sešli jsme se také v bistru "La petite conversation" v centru Ostravy, takže jsem usoudila, že Emmanuel Chilaud možná umí pár českých slovíček, ale při delší konverzaci dá − jako většina expatů − přece jen přednost rodnému jazyku. To byl ovšem základní omyl, který mi došel až pár minut předtím, než před bistrem zastavilo jeho auto.

"Přijede Manu! Ne, neboj, on mluví moc dobře po našem," začaly najednou šveholit servírky a navigovaly novou kolegyni, aby připravila pro milého hosta stůl před bistrem na chodníku. A pak, během dvou hodinek, které jsme si tam povídali (a též trochu ochutnávali), se u nás zastavil jeden, druhý, třetí kolemjdoucí… Aby Emmanuela pozdravili, zeptali se, co dělá o víkendu. Byl poklidný ostravský podvečer. Pátek. Nikdo už nespěchal. A já si přišla jako doma.

Jak jste se vůbec ocitl v Ostravě?

Poprvé jsem přijel, abych uvedl v Ostravě do provozu novou továrnu firem Asus a Pegatron, v které se měly kompletovat počítače pro Packard Bell, pro nějž jsem pracoval. Původně měl továrnu ve Francii, ale náklady stále stoupaly, a tak nový čínský majitel rozhodl výrobu přestěhovat na východ. Stěhovali jsme tedy 70 procent do Číny a 30 procent výroby, při níž šlo především o ty nejdražší počítače určené pro evropský trh a pro rychlé objednávky, jsme přesunuli do Ostravy. Byl jsem tehdy v Packard Bellu vedoucím výroby ve francouzském Angers a jednoho dne mi prostě šéf řekl, ať si vyberu čtyři nebo pět nejlepších manažerů a jedu do Ostravy.

To byla výzva, ne?

No. Nejdříve jsem Ostravu neuměl najít ani na mapě. A když mi po čase řekli, abych tu zůstal, rezolutně jsem odmítl.

Jak vás přesvědčili? Přeplatili vás?

Řekli mi, ať si stanovím podmínky, za kterých bych byl ochoten změnit názor. A dohodli jsme se. Stěhovali jsme se v červenci 2005 a zůstali do června 2006. Rodina se pak vrátila do Francie, ale já ještě létal do Ostravy další rok − každý měsíc − a zůstával tu tak týden, abych vedl porady, kontroloval provoz a také pracoval na nejrůznějších zlepšeních. A přesně v momentě, kdy už ostravská továrna šlapala jako hodinky a já měl zůstat doma v Angers, jsem si uvědomil, že se mi tam už nechce být.

Jak to?

Byla to paradoxní situace. Byl jsem manažerem výroby, ale v Angers už žádná výroba nebyla. Rozhodl jsem se, že u Packard Bellu skončím, a začal se poohlížet po příležitostech směrem na východ. V té situaci mi bylo vlastně jedno, jestli to bude Česko, Maďarsko, Slovensko nebo třeba Polsko.

jarvis_598c3f72498e42ee281cffdd.jpeg
Generální ředitel továren Mölnlycke v Karviné, Havířově, Bialystoku a Toulouse Emmanuel Chilaud
Foto: Jiří Zerzoň

Proč zrovna postkomunistické státy?

Protože byly v pohybu, spousta věcí se měnila, vyvíjela. Ve Francii? Stojaté vody. Nic nerostlo. Před deseti lety se to tam zdálo být úplně zabetonované. Zvláště po návratu z Ostravy mi to přišlo absurdní. Životní podmínky lidí tady a ve Francii byly stále nesrovnatelné, přesto si Francouzi stěžovali − řekl bych − s plnou pusou. Lidé v Ostravě mě naopak ohromili svým nasazením a skromností. Od revoluce už uplynulo patnáct let, ale oni stále byli nadšení, chtěli jít dál, zlepšovat, budovat.

Nepotkal jste žádné skeptiky?

Také jsem jich pár potkal, ale to nemohlo nic změnit na celkovém dobrém dojmu z Česka i z Maďarska. Tam jsem jezdil jednou za dva měsíce do druhé továrny Packard Bellu. Šéfoval jsem Maďarům na dálku, byly to jiné produkty, Maďarsko také není Česko, ale atmosféra mi přišla podobná. Z toho jsem usoudil, že to tak nějak bude i v Polsku a na Slovensku.

Jste vlastně nadnárodní manažer. Studoval jste tohle řemeslo ve Francii?

Hm, otázka na tělo. A popravdě, byl jsem špatný student. Mám maturitu, ale na žádnou pořádnou vysokou školu jsem se nedostal. Šel jsem tedy na univerzitu, což je − oproti Česku − ve Francii poslední možná varianta. Taková z nouze ctnost. V mém případě to ale stejně dopadlo katastrofou. Vydržel jsem rok a pak šel pracovat. Začínal jsem v devatenácti jako technik IT, to byl rok 1989, na katolické soukromé univerzitě v Angers. Zlaté časy. Na celé univerzitě měli tehdy 25 počítačů na 15 000 studentů a já byl jediný ajťák. Za dva roky jsme už měli osmdesát počítačů a několik techniků. Když jsem po deseti letech odcházel, počítaly se počítače na tisíce a já byl členem univerzitního manažerského týmu.

Emmanuel Chilaud (47)

◼ Pochází z francouzského Angers, od roku 2005 působí na Ostravsku. Tady nejprve vybudoval ve službách Packard Bellu novou továrnu pro podniky Asus a Pegatron, od roku 2007 řídí továrnu švédské firmy Mölnlycke v Karviné.

◼ Ta čítá na 920 zaměstnanců, k nimž v nejbližší době přibudou další tři stovky v nové továrně v Havířově, jejíž stavbu Emmanuel Chilaud se svými spolupracovníky letos dokončil. Kromě toho pravidelně létá také do francouzského Toulouse a polského Bialystoku, kde má na starosti dva další provozy, ale "domů", jak říká, se vrací vždy na severní Moravu.

◼ Bydlí ve Slezské Ostravě, má syna a dceru. "Oba mluví samozřejmě česky. Bez přízvuku," říká hrdě.

To byla tedy celkem slibná kariéra.

A s dlouhodobou perspektivou. Jenže mě to už moc nebavilo. Mám radši, když se začíná, buduje, staví. Jeden kamarád tehdy rozjížděl start-up, který měl záhy dvacet lidí na rozvoj softwaru, a nabídl mi, ať mu to řídím. Rád jsem kývl, ale nešlo nám to dohromady, a tak jsem nakonec přešel k Packard Bellu a vybudoval pro ně v Angers úplně nové výrobní prostory. To byla přesně práce pro mě. Pak jsem postupoval de facto podle kariérního plánu − stal jsem se výrobním ředitelem, posléze ředitelem manufaktury, což obnášelo výrobu − kvalitu − logistiku, až došlo na to stěhování na východ.

Vzpomenete si na první den v Ostravě?

To byl šok. Poprvé jsem přijel v únoru 2005. Tu hodinu v malém letadle z Prahy do Ostravy jsem se dost bál, tím to začalo. A tady? Černý sníh. Tma. Už ve čtyři hodiny odpoledne, což jsem ve Francii snad nikdy nezažil. "Ježíš, jak tady ty lidi můžou vydržet," říkal jsem si. Vracel jsem se domů úplně vyřízený. To jsem ještě nevěděl, že se moje cesty do Ostravy nakonec protáhnou na roční pobyt.

Co na stěhování říkala rodina?

S přestěhováním jsme nakonec souhlasili i proto, že nám moji šéfové garantovali, že se v Ostravě právě otevírá nová mezinárodní škola a děti do ní mohou nastoupit. Chtěli jsme, aby se ten rok intenzivně věnovaly angličtině. Dceři tehdy bylo šest, synovi devět.

No, když si představím právě začínající mezinárodní školu v Ostravě, moc bych na ni nesázela. Děti byly spokojené?

Dcera ano, skutečně měla výuku v angličtině. Se synem to bylo komplikovanější. Jeho třídní učitelka neuměla žádný cizí jazyk. Prožil si tam peklo. Nejprve jsme to nechápali, až po dvou třech měsících nám došlo, že ta starší dáma, rok před penzí, na to nemá nervy a bije ho.

Fakt? Bila ho?

Řešili jsme to opakovaně s ředitelkou a nakonec se to zlepšilo. Hodně pomohlo i to, že syn je jazykově nadaný.

Když si představím, že bych takové situace musela řešit, odjela bych po roce do Francie a o Ostravě bych už nechtěla ani slyšet.

Jenže až na tu učitelku tady žijí milí lidé, víte? Kvůli nim jsem se vrátil.

To jste snad první Francouz, který mi něco takového říká. Všichni ostatní si stěžují, že se Češi neusmívají, jsou uzavření, nevlídní.

Nesmysl. Mám přesně opačné zkušenosti!

Se synem to bylo na začátku složitější. Jeho třídní učitelka v ostravské škole neuměla žádný cizí jazyk. Prožil si tam peklo. Až po dvou třech měsících nám došlo, že ta starší dáma, rok před penzí, na to nemá nervy a bije ho.

Já vám to také nevymlouvám. Užívám si tu nečekanou chválu.

Francouzi, kteří vám říkají opak, to tady neznají, nežili tu. Mám kamarádku, která tu bydlí dvacet a více let, je stejného názoru jako já. Je to tu prostě skvělé. Tedy − v Ostravě.

Já si říkala, že to bude mít háček. Ostrava je v českých a moravských poměrech výjimka?

Kde žijete vy?

Aha, teď to přijde. Nemáte rád Pražáky.

Tak bych to neformuloval. Spíš vím, že bych nechtěl žít v Praze. Lidé se tam na můj vkus málo usmívají. Každý spěchá, nehledí nalevo napravo a ohrnuje nos nad těmi, co žijí na venkově.

Pardon, ale to je už obehraná písnička. To říkají Bretoňci a Normanďané o Pařížanech také, ne?

Pařížané jsou také zvláštní případy. A nejen oni. Pětatřicet let, co jsem žil ve Francii, jsem věděl, že na jihu se na vás všichni sice usmívají, ale nemyslí to doopravdy. Je to fejk. Jak se to řekne česky? Faleš! Když byste potřebovala pomoci, neznají vás. Zapomeňte. Na severu jsou sice lidé uzavřenější, ostražitější, ale když vás konečně pozvou domů, stanou se z nich kamarádi. A v Ostravě je to jako u nás na severu.

Jak dlouho trvalo, než jste v Ostravě našel dobré přátele?

Řekl bych, že jsme se spřátelili během toho prvního roku. A to přitom byla tehdy tuhá zima, třicet stupňů pod nulou a metrové závěje, takže jsme několik měsíců skoro nevystrčili nos na ulici. Když jsme ale v červnu 2006 odjížděli, všichni jsme skoro plakali. Získali jsme přátele ve firmě, ale hlavně mezi rodiči dětí, s nimiž dcera a syn chodili do školy. Pravda, byli to nejprve lidé, kteří uměli anglicky, ale postupně se ten přátelský okruh zvětšoval. Šlo to vlastně strašně rychle. Do Francie jsem se vracel s tím, že musím změnit firmu a pokusit se vrátit. A pak přišly Velikonoce 2007, moje žena musela ten týden být v práci, a tak povídám dětem: Vezmu si dovolenou. Kam pojedeme? Nezaváhaly ani vteřinu: Do Ostravy! Zůstal jsem na ně zírat: Co blbnete, je to dovolená, můžeme jet k moři! Ale ne, tati, pojedeme do Ostravy. Nedaly si to vymluvit, a tak jsme letěli do Ostravy.

A co jste tam v dubnu dělali?

Děti se nastěhovaly ke kamarádům, já obešel přátele, zašel do továrny. A také jsem se stavil u Graftonů a nechal u ředitelky své curriculum vitae. Co kdyby se naskytla nějaká práce? Omlouvala se, že je malá naděje, ale pak mi za tři týdny zavolala do Francie, že má o mě zájem nějaká švédská firma. Jel jsem na konkurz a dnes řídím továrny Mölnlycke − jednu v Karviné, druhou v Havířově, v polském Bialystoku a ve francouzském Toulouse.

V továrnách Mölnlycke kompletujete chirurgické sety. To byl pro vás nový obor.

A to mě také právě zajímalo. Kompletujeme chirurgické sety, tedy nakoupíme gázy, injekční stříkačky, skalpely, pláště pro lékaře, rukavice, přidáme dalších 50 procent produktů z naší vlastní výroby a vše to poskládáme do setu, který je připraven k okamžitému použití. Šetříme tak nemocnicím spoustu času. Je totiž spočítané, že když si ty jednotlivé komponenty nakoupí zdravotníci sami a uloží někde ve skladu, potřebují minimálně 40 minut na to, aby je pak vyhledali a připravili novou sadu pro další operaci. A čas je v tomhle prostředí velmi drahý.

Kolik řídíte lidí?

V Toulouse je jich 50, v Bialistoku 80 a 920 v Karviné. Teď začínáme také v Havířově, kde je cíl mít na konci roku 2018 přibližně 300 zaměstnanců. To je velký projekt, nová továrna a investice za 1,8 miliardy korun.

Prý nemůžete sehnat ale pracovníky. A když jste se nechal slyšet, že budete tedy hledat mezi Ukrajinci, odboráři vás hned napadli, že máte tak nízké mzdy, že není divu, že do havířovské továrny nikdo nechce jít.

Takto to opravdu nebylo! Realita se liší od mediálního obrazu, který v tomto případě vznikl zejména v on-line prostředí.

Cituji ze seriózních serverů.

A z Facebooku. Tam se to zvláště uměle nafouklo. Pravda je taková, že jsem měl schůzku s paní primátorkou a ta se mě ptala, jestli už máme plný stav. Já jen poznamenal, že ještě ne a že v téhle době zrovna není jednoduché lidi v Havířově najít, když je nezaměstnanost tak nízká. O Ukrajině nepadlo ani slovo. Zde došlo ke klíčovému nepochopení. Paní primátorka v dobré vůli napsala, že máme nedostatek zaměstnanců. Dále už to byl efekt sněhové koule. Některé zprávy na internetu pracovaly i s více než pět let starými údaji. Je namístě dodat, že představitelé odborů u nás v Mölnlycke věc chápali a měli jsme jejich podporu.

Takže si u vás zaměstnankyně vydělají více než 13 000 Kč, o nichž se psalo?

Samozřejmě že si vydělají více. Výše platu je závislá na kvalifikaci, ale neliší se od průměrného platu na obdobné pozici v regionu.

Tak proč nemůžete sehnat nové zaměstnance?

Spousta podniků má dnes volná místa. Náš problém je, že těch několik stovek zaměstnanců potřebujeme hned. A ono to takto rychle samozřejmě nefunguje. Hodně dělá i nižší míra zaměstnanosti. Vzpomínám si, že jsme v roce 2013 potřebovali deset nových lidí a přede dveřmi stál desetinásobek. Dnes je to naopak.

Jsou lidé z Moravskoslezského kraje dobří spolupracovníci?

Jsou špičkoví! V tomhle byznysu je Mölnlycke nejlepší v Evropě a lidé, kteří tomu nejvíce rozumí, žijí dnes buď přímo ve Švédsku, nebo v Moravskoslezském kraji.

Máte stabilní management?

Ano. Jedná se o velmi kvalitní manažery a techniky. S většinou pracuji po celou dobu, co tu jsem. Mimochodem, třeba naši továrnu v Toulouse teď řídí Češka, o které si myslím, že by v budoucnu mohla jít v mých kariérních šlépějích.

Baví vás to ještě po deseti letech?

Moc. Za prvé − protože Mölnlycke je švédská firma, která má vysokou firemní kulturu. Dává prostor mladým lidem, podporuje talenty a motivuje lidi, protože ví, že motivovaní lidé dělají lepší práci. Všechny tyhle řeči jsem slyšel i v jiných podnicích, ale tady je to skutečně pravda. Mám k tomu sám dost nástrojů. Za druhé − naše práce má smysl. Co důležitějšího může být než připravovat náčiní pro chirurgy, kteří zachraňují lidské životy? A za třetí − nový projekt v Havířově mě znovu nastartoval. Bylo to strašně zajímavé, tvůrčí. Jednání o koupi pozemků, schůzky s primátorkou, hejtmanem, přijel i pan premiér.

Takže se vám tady prostě žije a pracuje lépe než v Angers?

Nechci to poměřovat podle nějakých kvalit života. To by skončilo u toho, že tu není moře, nejsou ty čerstvé ryby a ústřice, slávky a chobotnice, co mám tak rád… Ano, to mi chybí. Ale s lidmi se mi tu žije a spolupracuje skvěle. Nenadávají od rána do večera na to, že je tu korupce, vláda není perfektní a politici nás někdy pořádně štvou. U večeře si o tom chvíli povídáme, ale pak to prostě přestane všechny bavit a mluvíme o věcech, které jsou zajímavější.

Francouzi nadávají i při večeři?

Vždycky. A na všechno. A nic proti tomu, co je štve, nedělají. V Ostravě jsem zažil krizi, od roku 2008 se lecjaký podnik otřásal v základech, propouštěl. Nás se to sice nedotklo, ale spousta našich známých přišla o práci. Nečekali, jak to dopadne, ale hned si něco našli. Někdo začal z nouze podnikat, někdo vzal práci načerno, přechodně, ale ustáli to.

Kde tady bydlíte?

Na Slezské Ostravě, vedle Bazal.

Se synem to bylo na začátku složitější. Jeho třídní učitelka v ostravské škole neuměla žádný cizí jazyk. Prožil si tam peklo. Až po dvou třech měsících nám došlo, že ta starší dáma, rok před penzí, na to nemá nervy a bije ho.

Co máte ve městě nejradši?

Zvláště mám rád Vítkovice. Ta dolní oblast je úžasný prostor − historie i současnost, nádherný mix. Miluju tu novou architekturu a Gong. A vůbec Colours of Ostrava. Každý rok tam jsem. Nádhera. Za ty roky se ale celé město hodně proměnilo. Třeba v centru, na Masarykově náměstí, které před deseti lety zelo prázdnotou, se teď v létě hraje beachvolejbal, koná se spousta akcí. Ostrava fakt žije. Mám to město rád.

Jak se má vaše manželka?

Odešla už před několika lety. Vrátila se domů do Francie.

Kvůli Česku, nebo kvůli vám?

Nebylo to kvůli Česku, ale chyběla jí rodina. Je z dvojčat, vážou je silné vztahy.

Diplomatická odpověď. Děti odjely s ní?

Zůstaly se mnou. Chtěly zůstat. Synovi chyběl rok do maturity, tak to tady dokončil a dnes studuje ve Francii byznys. Dcera je tady, příští školní rok bude maturovat na First International School. To je ten mezinárodní projekt, původně státní, dnes privátní a už na dobré úrovni. Po maturitě chce pokračovat buď na Karlově univerzitě, nebo někde na severu, ve Švédsku, Dánsku či Holandsku. Zajímá se o historii a politické vědy. Neví, co bude pak dělat, ale já jí to nevymlouvám.

jarvis_598c3f73498e42ee281cffe1.jpeg
Generální ředitel továren Mölnlycke v Karviné, Havířově, Bialystoku a Toulouse Emmanuel Chilaud
Foto: Jiří Zerzoň

A co vy? Jaké máte další plány?

Žít a pracovat v Ostravě, Karviné a Havířově. Tak to alespoň vidím já.

A co další kariérní růst?

Tento rok jsme v Havířově postavili novou výrobní halu. Jednalo se o nejnákladnější projekt ve více než stopadesátileté historii naší společnosti. O nějakém dalším růstu mimo Českou republiku tedy nepřemýšlím. Navíc jsem takový typ, který potřebuje být ve výrobě. Potřebuji kontakt s lidmi v továrně, chci vidět kamiony, které navážejí nové komponenty, a pak vidět i ty, co naše produkty rozvážejí do světa.

Co děláte ve volném čase?

Co je to volný čas?

Zapomněla jsem, pardon. Stále pracujete.

Havířovský projekt mě hodně zaměstnal. Na nic jiného nebylo moc prostoru. Ale nebojte, dovedu i žít, občas zajdu na dobrou večeři, vyjedeme si na výlet, na kolech. Prostě tak normálně. Jako ostatní Ostravaci.

Irena Jirků
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Investoři sázejí na růst trhů v rozvíjejících se zemích jako je Mexiko, Brazílie či Česko. Vývoj ohrožuje situace okolo KLDR

Nejvíc bytů k pronájmu je na severu Moravy, bydlení je tam přitom dvakrát levnější než v Praze. Podívejte se na mapu nájmů v Česku

Policie zastřelila řidiče dodávky z Barcelony. Všichni členové teroristické buňky jsou tak ve vazbě, nebo po smrti

Poslední úsek dálnice D11 je otevřen. Řidiči po ní bez omezení dojedou až do Hradce Králové

Daimler zvažuje stavbu logistického centra u Prahy. Bylo by největším svého druhu v republice

reklama