reklama

Česko, puberťák Evropské unie

  • Česko se ve vztahu k EU chová jako pubescent bouřící se proti autoritě.
  • Ať Brusel činí, co činí, v našich europubertálních očích vždy špatně činí.
  • Chyba je ale i u starých zemí, které se chovají jako empatie neschopní rodiče.
Komentátor HN Petr Honzejk. Komentátor HN Petr Honzejk. Foto: HN - Matej Slávik

V Česku sílí pocit, že si na nás Evropská unie zasedla a chová se k nám autoritativně. Staré země unie zase soudí, že Česko (a další země Visegrádu) nectí společné hodnoty a chová se nesolidárně. Poštěkávání je z obou stran stále hlasitější. Je jistě možné popisovat tento jev v termínech mezinárodní politiky, ale rostoucí míra iracionality dává možnost podívat se na něj i jinak. Třeba pohledem vývojové psychologie.

Referendum o unii je nesmysl, Česko patří na Západ, ujistil Zaorálek na Colours

Příběh má totiž veškeré rysy bouřlivé, oboustranně nezvládnuté puberty. Česko v něm vystupuje jako pubescent a EU jako empatie neschopný rodič.

Česko vstoupilo do unie před třinácti lety, takže dospělo v rámci evropské "rodiny" do věku, kdy už se nechce jen učit, poslouchat. Má pocit, že už toho ví dost, chce být slyšet, chce, aby ho ostatní brali vážně. A když to nefunguje, dokáže si dupnout. Zkrátka se chová jako pubescent bouřící se proti autoritě.

Je to vidět třeba na uprchlické krizi, kdy Česko (společně se Slovenskem, Polskem a Maďarskem) tvrdošíjně odmítá většinový postoj. Podobně jako je pubescent upřímně přesvědčen, že jeho otec či matka dělají všechno špatně, a že tedy on sám bude dělat vše pokud možno obráceně, i Česko se chce chovat úplně opačně než Německo či Francie.

Výsledkem je radikalismus ve stylu "vůbec žádné uprchlíky tady nechceme". Je nám jedno, že tím popíráme mezinárodní závazky i vlastní ústavu, třeba právo na azyl zakotvené v Listině práv a svobod, je nám jedno, že si zaděláváme na xenofobní projevy, kterých přibývá a kterými nakonec můžeme ublížit sami sobě.

Primární je − podobně jako v individuální pubertě − samotný protest, kterým se vymezujeme proti okolí a získáváme tak sebeúctu, takže se formou a důsledky protestu moc nezabýváme. Patří k tomu samozřejmě i vyhraněná sebejistota.

Takže ač nemáme s migrací valné zkušenosti, žádní uprchlíci u nás nejsou, cítíme oprávnění ostatním vysvětlovat, co a jak mají správně dělat.

To samozřejmě neznamená, že chyba je jen u nás a z druhé strany je všechno v pořádku.

K vlastnosti puberty patří, že vidí některé věci ostře a nebojí se pojmenovat reálné problémy. Pokud si puberťák o svém otci či učiteli myslí, že se chová hloupě, a říká to o něm nahlas, může to být docela přesný postřeh.

To platí i pro některé české poznámky směrem na Západ. Staré země unie to bohužel většinou nevnímají a chovají se stejně nerozumně jako rodiče, kteří, místo aby se pubescenta snažili pochopit a třeba se od něj i něco naučili, volí poučování a nátlak. Tím logicky dosáhnou jediného − dalšího vzdoru.

Pubescent mívá obecně pocit, že autorita je nejen nedovtipná, zpozdilá a hloupá, ale především že dělá vše, aby mu házela klacky pod nohy.

Autorita tak nemůže udělat prakticky nic, aby to nevyhodnotil jako osobní útok.

Tenhle jev se zcela univerzálně projevuje ve zdejším hodnocení všeho, co přichází "z Bruselu". A někdy to má věru paradoxní povahu.

Když například unijní regule stanovila, že se rostlinný tuk nemá nazývat hrdě "máslo", usoudili jsme, že je to bruselský útok na nás. "Výrobci přece mají právo prodávat, co chtějí, jak chtějí!" říkalo se. Když se ale v jiném případě ukázalo, že potraviny prodávané u nás nemají úplně stejnou kvalitu jako na Západě, též jsme to vyhodnotili jako selhání Bruselu, a to s přesně opačným argumentem: "Výrobci přece nesmí mít právo prodávat, co chtějí, jak chtějí!"

Česko se oficiálně přihlásilo o finančníky z Londýna. Ti by si však po přesunu do Prahy vydělali o 60 procent méně

Inu, ať Brusel činí, co činí, v našich europubertálních očích vždy špatně činí…

Doplňme ještě, že k pubertě přirozeně patří houfování s vrstevníky. Nehledí se přitom příliš na to, co ostatní členové party provádějí. Podstatné je, že jsou také proti autoritě. Tak se dá vysvětlit, že se málokdo v Česku ozývá proti postupnému ohlodávání demokracie v Polsku a je spíš tendence polskou vládu hájit, zvlášť když se ozve kritika z Bruselu. Zkrátka: Hlavně že jsme v protestní partě, je jedno s kým.

Celé je to nadsázka, ale přesto: Evropskému projektu by prospělo, kdyby si Česko a spol. položily otázku, zda se k unii skutečně nechovají jako vzdorovití pubescenti. Ale také, kdyby se staré země unie začaly chovat empatičtěji. Je nakonec pochopitelné, že se střední Evropa dožaduje, aby ji zbytek unie bral jako rovnocenného partnera. Hrubě nezvládnutou pubertu nemusí sebelepší rodina ve zdraví přežít.

Petr Honzejk
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Inkluze pomáhá i nadaným dětem. Nemusí čekat na pedagogicko-psychologickou poradnu, učitelé je odhalí díky testům

Americké trhy mají za sebou rekordní sérii. Finančníci očekávají "soudný den"

Desítky politických stran porušují zákon, odhalil nový úřad. Nedodávají například informace k transparentním účtům

Musíme najít způsob, jak se s umělou inteligencí spojit, říká její vývojář Marek Rosa

Drahoš se stal třetím oficiálním kandidátem na prezidenta, nasbíral již více než 78 tisíc podpisů

reklama