reklama

Neurochirurg Daniel Hořínek: Mozková tkáň nebolí. A když ji operujete, je to krásná práce!

ego!
Čtěte více: neurochirurgie | lékař | osobnosti | operace
  • Jak mozek dokáže nahrazovat své odpojené části a proč je chirurgická léčba epilepsie "krásná práce"?
  • "Jak jde o mozek, existuje až nábožný iracionální přístup na obou stranách - u pacientů i u lékařů," říká neurochirurg Daniel Hořínek.
  • Moderní medicína se podle něj nevylučuje s vírou v Boha.
jarvis_591d6444498e14905c52acf8.jpeg Neurochirurg Daniel Hořínek Foto: Pepa Dvořáček

Původně jsme se měli setkat v kavárně, ale pak jsme se dohodli, že mi Daniel Hořínek ukáže Neurochirurgickou kliniku dětí a dospělých FN v Praze-Motole, kde pracuje, včetně operačního sálu. "Zrovna tady bude probíhat plastika lebeční kosti, to by pro vás mohlo být zajímavé," prohodil. Souhlasila jsem a na způsob amerického seriálu jsem si představovala, jak stojíme u okénka za sklem a pozorujeme operující lékaře.

Trochu jsem zbledla, když jsme se ocitli přímo na operačním sále a já z několika metrů pozorovala část dětské lebky vykukující zpod roušky. Pracovali na ní dva lékaři. Občas něco odvrtali, pak vzali různé kousky kosti a jako puzzle je skládali k sobě. Na sále hrálo rádio a já se nemohla zbavit pocitu, že se operační sál v určitém ohledu podobá autodílně. "Nebude vám vadit, když to tady dnes ukážeme tisku?" ptal se kolegů Daniel Hořínek a pak mi společně s anestezioložkou u detailního 3D snímku vysvětloval, jak konkrétně lékaři postupují.

Pro laika zvláštní zážitek stát takhle blízko "obnažené" hlavy. A to ani nedošlo na mozek uvnitř, ten nejsložitější orgán ve vesmíru. "Myslím si, že určitá demytizace je potřeba. Protože jak jde o mozek, existuje, řekl bych, až nábožný iracionální přístup, a to na obou stranách − u pacientů i lékařů," říká později ve své pracovně Daniel Hořínek.

O neurochirurgii dokáže mluvit se vší vážností a lehkostí zároveň. Kromě Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích pracoval na univerzitní klinice v německém Marburgu a v současnosti dojíždí i do své soukromé praxe v Sasku. Na české zdravotnictví a české lékaře se proto může podívat i s potřebným odstupem.

Náš rozhovor jsme museli přesunout na jindy, protože v původně domluvený den na oddělení zrovna probíhala celodenní operace odstranění půlky mozku. Jak často se takový zákrok provádí?

V dnešní době se už většinou tkáň fyzicky neodstraňuje, ale jenom se přeruší dráhy bílé hmoty, které obě hemisféry propojují. Dělá se to proto, aby se zabránilo šíření epileptického záchvatu, který nelze dostat pod kontrolu pomocí léků. Je to ale vzácná operace, přednosta naší kliniky docent Tichý operuje tak dvě, možná tři ročně, a to včetně pacientů ze Slovenska. V naprosté většině případů se provádí pacientům v dětském věku.

Nakolik je mozek schopen převzít funkce své odpojené části?

V tom je právě rozdíl mezi dítětem − nebo biologicky řečeno mládětem − a dospělým jedincem. Říká se tomu neuroplasticita a znamená to, že když odpojíte část mozku, zbylá polovina dokáže převzít její funkce. U dětských pacientů se po nějaké době − čím jsou mladší, tím snáze − po prvotní ochablosti končetin na jedné straně těla začne hybnost během několika dní obnovovat. A když se odstraní levá polovina mozku, kde má více než 90 procent populace umístěné řečové centrum, může se navzdory tomu po nějakém čase rozvinout normální schopnost řeči.

Daniel Hořínek (41 let)

◼ Absolvoval v roce 2000 1. lékařskou fakultu UK, během studia byl na stáži v USA v Birminghamu ve státě Alabama. Atestaci z neurochirurgie získal v roce 2010 v Ústřední vojenské nemocnici, kde pracoval pod vedením profesora Vladimíra Beneše.

◼ Další dva roky působil na univerzitní neurochirurgické klinice v německém Marburgu.

◼ V roce 2013 získal na 2. lékařské fakultě UK docenturu. V současnosti pracuje na Neurochirurgické klinice dětí a dospělých 2. lékařské fakulty v Motole a dojíždí do německého Saska, kde v soukromé praxi operuje onemocnění páteře.

◼ Publikoval více než 40 vědeckých prací převážně v zahraničním tisku. Zaměřuje se na epilepsii, hydrocefalus a zobrazovací metody mozku.

◼ S manželkou a dvěma dětmi žije v Teplicích. Byl jedním z autorů, kteří přispěli do sbírky esejů Tomáše Sedláčka s názvem Jak budeme žít za dvacet let.

Co ostatní funkce − například paměť nebo schopnost učit se?

Tam je to individuální. Operovaní pacienti vykazují v klinických studiích abnormality, ale ne že by nebyli schopni každodenního života, mezi nimi jsou dokonce i studenti vysokých škol. U některých se projevuje určitý deficit paměti nebo řeči. Pacienti do pěti let mohou být později téměř bez deficitu, ale záleží i na tom, jak velký mají nález a jaké je základní onemocnění. Nicméně je potřeba říct, že ve chvíli, kdy se operační výkon provádí, se na pozdější studijní předpoklady příliš nemyslí a jde hlavně o to, zachránit dítěti život.

Z toho, co říkáte, trochu paradoxně vyplývá, že čím menší pacient, tím lepší prognóza.

Takhle zjednodušeně to říct nelze, záleží na diagnóze a na rozsahu nemoci. Když jsem byl mladý doktor, pořád jsem studoval statistiky, abych věděl, jaké jsou u různých onemocnění a lékařských výkonů průměrné výsledky. Je dobře, pokud lékař tyto údaje zná. Později jsem ale začal vést normální život, sám měl rodinu a dnes se na to koukám jinak. Oznámit pacientovi, že podle statistik je u jeho nemoci naděje na kvalitní přežití tolik a tolik procent, pro něj může být vodítkem, ale záleží, jak se k němu postaví. Může si říct, že bude určitě patřit do skupiny, u níž to nevyjde, anebo si řekne, že to zvládne a bude v té lepší. To je iracionální faktor, který pak hraje obrovskou roli. Faktor naděje.

Operujete častěji dětské, nebo dospělé pacienty?

Na to nelze jednoznačně odpovědět, protože nejde jen o počet výkonů, ale i o obtížnost a délku operací, které se liší podle typu a závažnosti onemocnění. Některé diagnózy, jako je například epilepsie, operujeme na obou odděleních, jiné jsou výhradně záležitostí buď dětí, nebo dospělých. Motol má tradičně ve své dětské části v rámci České republiky výsadní postavení a dnes i mezinárodní renomé.

Když oznamujete nepříznivou diagnózu, musí to být strašné. Dostáváte někdy od rodičů nemocných dětí otázku, co byste dělal, jaký typ léčby byste třeba zvolil, kdyby šlo o vaše dítě?

Oznamovat špatné zprávy opravdu není nic příjemného, člověku je potom celý den těžko na duši. Pokud se mě rodiče zeptají, co bych dělal, kdyby šlo o moje dítě, upřímně jim odpovím. Ostatně snažím se tím řídit i při rozhodování, jak v léčbě pokračovat.

Setkal jste se někdy s nějakým "zázrakem", myslím naprosto nepravděpodobným uzdravením?

Přežití každého pacienta se zhoubným nádorem mimo statistické studie je zázrak. Když přijde po pár letech někdo, kdo tady už "papírově" neměl být, je to skvělé. A taky jeden z důvodů, proč člověk dělá medicínu. Že existuje tahle šance.

Jaký je rozdíl mezi operací mozku postiženého epilepsií a mozku s nádorovým onemocněním?

Při epilepsii se operuje mozková tkáň, která často na snímcích nejeví známky patologie. Ložiska, která je potřeba odstranit, se musí najít předem pomocí speciálních metod, někdy včetně použití invazivních elektrod. Umístí se pacientovi do hlavy, pak se nemocný několik dní sleduje a zaznamenávají se záchvaty. Tak se zjistí, kde jsou ložiska vyvolávající onemocnění. Z hlediska celé té přípravy je to krásná práce, nesmírně zajímavá medicína. Nutno ale zdůraznit, že přípravu a určení, kde operovat, provádějí kolegové z neurologie, týmy vedené profesory Krškem na dětské a profesorem Marusičem na dospělé části. Jim patří hlavní zásluha.

Je léčba epilepsie "krásná práce" i proto, že pacienti mají relativně velkou šanci uzdravit se?

Určitě. Onemocnění mozku léčitelných chirurgicky, která by zároveň měla velmi dobrou prognózu, zase tolik není. Také se k jejich léčbě nakonec dostane jenom část neurochirurgů.

V naučných knížkách jsou centra mozku pěkně barevně odlišena. Při operaci ale sotva najdete barevně označeno, kde je třeba centrum řeči. Jak se v mozku vyznáte?

Existují orientační body na lebce. Víme, že například v určité vzdálenosti od ucha nebo očnice se nachází nějaký typ mozkové kůry. Podle toho operovali první neurochirurgové, kteří nemohli využívat elektrostimulaci nebo počítačovou navigaci. Proto ještě před 50 lety bylo daleko častější operovat při vědomí než dnes, kdy pomocí elektrostimulace zjišťujeme, kde v mozku jsme. Používá se to zejména u nádorů neohraničených vůči zdravé tkáni. Pohybujeme­-li se například v blízkosti centra hybnosti, stimulujeme místo sondou, a když vyvoláme odpověď ve svalu ruky, víme, že tam tkáň vytnout nesmíme. Operace při vědomí dnes děláme, jen když jsme blízko řečového centra.

Když se nádor vyndá, zůstane po něm "díra"?

Někdy ano, později se zaplní mozkomíšním mokem. Dutina v hlavě ale nepředstavuje problém. Často přicházejí pacienti s tím, že mají v mozku cystu a bolí je hlava. Těm říkám, že to nejspíš nebude kvůli cystě. Myslím si, že určitá demytizace je potřeba. Protože jak jde o mozek, existuje, řekl bych, až nábožný iracionální přístup, a to na obou stranách − u pacientů i u lékařů.

Jak to, že operování mozku nebolí?

Bolest je informace přenášená nervovými zakončeními a člověku říká, aby ucukl nebo utekl. Mozek je uzpůsoben jinak − je to centrální orgán řízení. Chrání ho lebka a příroda nepředpokládala, že by ji někdo otevřel a její vnitřek "ohrožoval".

Je to jeden z důvodů, proč se na nádory mozku přijde relativně pozdě?

Ano, mozková tkáň nebolí, takže prvním příznakem, že se něco děje, může být porucha nějaké funkce, třeba hybnosti nebo řeči. Vzpomínám si, že jeden náš pacient měl zhoubné nádorové onemocnění v čelním laloku, který ovlivňuje naše emoce. Projevovalo se to mimo jiné tím, že byl sprostý na klienty pojišťovny, v níž pracoval. Ale to je opravdu velmi ojedinělé. Mozkové obaly oproti tomu již svou inervaci mají, takže pokud jsou drážděny například růstem nádoru, tak i na bolest hlavy dojde.

Traduje se, že neurochirurgové mají poněkud zbytnělejší ego. Někdy je pro ně těžší vzdát se operace než operovat. Bojoval jste s tím někdy?

Ne, když se na něco necítím, tak to nedělám.

jarvis_591d6444498e14905c52ad08.jpeg
Foto: Pepa Dvořáček

Na druhou stranu překonáváním výzev se člověk učí.

To jistě, ale během operací, které lékař ještě zcela neovládá, mu musí asistovat zkušenější kolega a vzít to za něj, když půjde do tuhého.

Dal jste někdy práci z ruky?

Ano, mnohokrát.

Je některá fáze operace mozku nuda?

Ne, tenhle pocit jsem nikdy neměl.

Ani kdyby to byl rutinní zákrok?

Ani tehdy ne, pořád jde tak trochu o život. Pravda je, že o některých operacích lékař třeba prohlásí: "Tohle jsem dělal už tolikrát, že mě to nebaví." Ale to neznamená, že se při samotné operaci nudí.

Takže bývá na oddělení tahanice o výjimečné případy.

Obrovská. To je průvodní jev tohohle oboru, protože neurochirurgů, kteří operují zajímavé diagnózy mozku, je menšina. Většina dělá méně atraktivní výkony a ty nejhezčí věci dělají obvykle šéfové klinik.

Pokud vím, jste kritikem pracovních standardů, které lékařům nařizují povinné volno. Proč? Lékaři nemusí být odpočatí?

Víte, odpočatý chirurg mi zní podobně, pokud bych to měl otočit do vašeho oboru, jako odpočatý investigativní novinář. Takový by asi moc kauz neodhalil. Stejně bych nerad jako občan spoléhal na odpočaté prokurátory nebo odpočaté elitní policisty. Já nikomu právo na odpočinek neberu. Ale v každé lidské činnosti je třeba odlišit práci rutinní a práci špičkovou. Ta špičková si zaslouží stejnou podporu a ochranu. Mimochodem ikony českého zdravotnictví, jako jsou profesor Beneš, profesor Kolář nebo profesor Štulík, pokud vím, moc neodpočívají a tipl bych si, že ani moc odpočívat nechtějí.

Máte praxi v německém Sasku. Nakolik je tamní zdravotní péče srovnatelná s naší?

To je složitější. Čeští politici vytvořili mýtus, že u nás je zdravotnictví stejně dobré jako na západ od našich hranic. Že máme sice na hlavu dvakrát nižší hrubý domácí produkt, nižší produktivitu práce, mnohonásobně vyšší míru korupce, a přesto máme stejně skvělé zdravotnictví, jako mají Němci. To je přece lež.

Jsme ale schopni dělat stejně náročné výkony jako oni.

To ano, česká nemocnice, zvlášť univerzitní, je schopná poskytnout stejnou péči jako německá, protože je stejně vybavená a lékaři umí plus minus totéž. Jenže pacienti v těžkém stavu potřebují i náročnou následnou péči, například dlouhodobou rehabilitaci v době, kdy jsou ještě na dýchacím přístroji, nebo léčbu v léčebnách dlouhodobě nemocných, a ta je u nás na daleko nižší úrovni. Ona se totiž v televizi a novinách krásně srovnává univerzitní nemocnice v pražském Motole nebo ve Střešovicích s univerzitní klinikou v Drážďanech. Ale to, co je potřeba srovnávat, jsou menší nemocnice a léčebny dlouhodobě nemocných třeba v českém a saském pohraničí. Ty německé mají lepší přístrojové vybavení, mají více personálu, o návaznosti sociální péče ani nemluvě.

Pomohlo by nastavit jinak systém financování, posunout ho od paušálních plateb nemocničním zařízením k platbám za standardní výkony?

Nejenom to. Naše zdravotnictví odpovídá tomu, jak vysokou máme míru korupce a jak vyspělou občanskou společnost. Jestli je u nás dohromady okolo 25 fakultních a krajských nemocnic, dva bývalí ředitelé těchto institucí jsou buď ve vězení, nebo pod probačním dohledem a dva další jsou obviněni a vyšetřováni policií, lze to už považovat za selhání celého systému. Nedávno jsem zaznamenal pokus s tím alespoň částečně něco udělat v podobě návrhu zákona o univerzitních nemocnicích. V nastalé politické situaci se ale zákon těžko schválí. To v Německu za posledních 15 let proběhly tři reformy zdravotnictví. Byl tam třeba přijat zákon o podpoře konkurence mezi lékaři a ve spolkovém sněmu zrovna čeká na schválení balíček zákonů proti korupci ve zdravotnictví.

Jak souvisí se zdravotnictvím občanská společnost?

Zásadně. U nás si lékaři stěžují na poměry, ale nejsou občansky aktivní. Přetrvává názor, že lékař má léčit, a ne se věnovat politice. To výborně vyhovuje nejrůznějším oligarchům, kteří si na peníze ve zdravotnictví brousí zuby a nechtějí, aby se jim přitom někdo díval přes prsty. Němečtí lékaři se mnohem více snaží ovlivnit vlastní pracovní prostředí. Kromě členství v komoře je každý ambulantní lékař členem hospodářských institucí, které jednají se zdravotními pokladnami a řídí v podstatě financování ambulantního sektoru. Čeští lékaři se ozývají většinou jen tehdy, když jde o výši platů. Přitom jejich průměrný plat odpovídá výši našeho HDP, dokonce v Německu je plat lékařů vůči HDP méně příznivý než v Česku. Ano, platy českých lékařů jsou nízké, a proto nám nadějní absolventi odcházejí. Ale odpovídá to úrovni našeho hospodaření s veřejnými penězi. A aktivnější by měli být také pacienti. I ten nejprostší německý pacient chce vědět, co mu bude lékař dělat a s jakým rizikem. Na to se Češi ptají mnohem méně, a že by doktora za pochybení dokonce zažalovali, to je pořád velmi vzácné.

Mozková tkáň nebolí, takže prvním příznakem, že se něco děje, může být porucha nějaké funkce, třeba hybnosti nebo řeči.

Musím k tomu podotknout, že jako pa­cientka jsem se několikrát na léčbu zeptala, ale neměla jsem pocit, že by z toho měli lékaři radost. Sice mi to vysvětlili, ale především v nemocnicích bylo znát, že je to zdržuje.

Šla jste jinam?

Jednou ano, ale většinou spíš zůstanu.

Němec by šel jinam. Řekl by, že si to ještě rozmyslí, a za pár dní by byl v jiné praxi u jiného doktora. Já jako cizinec se musím v Sasku daleko víc snažit, abych si získal a udržel pacienty, protože jsou tam mnohem sebevědomější. Na druhou stranu je potřeba říct, že roli hrají i peníze. Třeba pro lidi ze severu Čech, kde teď žiji, je finančně náročná už jenom cesta do krajského města. Ti si potom rozmyslí, jestli pojedou za jiným lékařem do jiného kraje. Ostatní nepůjdou, protože si budou myslet, že to beztak bude všude stejné. Pak se ale situace těžko zlepší a tvrdit, že za to mohou jenom politici, není fér.

V čem má německé zdravotnictví slabiny?

V Německu se stává, že někteří ziskuchtiví lékaři pacienta přesvědčí o finančně náročnější léčbě, která mu sice neuškodí, ale není třeba tak nutná, jak se lékař tváří. Je to nevýhoda systému, kde jsou zdravotníci placeni od výkonu. Ideální systém financování zdravotní péče bohužel neexistuje. Pokud se posune více ke konkurenci mezi zařízeními i samotnými lékaři, což by bylo žádoucí u nás, omezí se tím korupce, ale zase vznikne riziko, že lékaři začnou léčit podle finančního prospěchu. Vždy je třeba myslet na nastavení kontrolních mechanismů.

Překvapilo mě, že jste věřící. To bych u neurochirurga nečekala. Myslíte si, že je mozek Božím dílem?

Kdybych byl americký nebo italský neurochirurg, překvapovalo by vás to stejně? Charles Darwin byl hluboce věřící člověk a neviděl rozpor mezi vírou v Boha a svou teorií, kterou také uznávám, a popírače evoluce považuji za sektáře. Víra nejde proti vědě, to byl výmysl komunistů. Zrovna tak víra není o tom, jestli někde jakýsi hodný stařík uplácal človíčka z hlíny a vdechl mu život. Víra v Boha je podle mě přesvědčení, že se věci nedějí náhodou a že se nedějí ze zlé vůle. Bůh je kamarád, který to s námi myslí dobře.

Kdybych měla nádor mozku se špatnou prognózou, měla bych co dělat, abych se takové víry přidržela.

To je jasné. Já si myslím, a stojí to tak i v Bibli, že Kristus s tím měl taky problém, když věděl, že jde na kříž a že na něm zemře za strašných bolestí. A přesto věřil, že to tak má být a že to není ze zlé vůle.

Jste v nějaké církvi? Chodíte do kostela?

Jsem katolík. Měli jsme jako rodina štěstí na faráře, kterým je Jan Houkal z Nejsvětějšího srdce páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Má neformální, lidský přístup, křtil obě naše děti. A mimo kostel a duchovní péči je to náš kamarád. Ale kdybych tvrdil, že chodím do kostela často, to bych neříkal pravdu, to by mě jako svého farníka asi nepochválil.

Když jsem hledala, jestli nejste z nějaké slavné lékařské rodiny, nenarazila jsem na předky doktory, ale na jednoho skladatele trampských písní, kterým byl váš otec. Přeskočilo něco z jeho genů na vás?

Vy ze mě asi chcete vypáčit nějaké životní trauma? Vzpomínám si, že když jsem jako dítě chodil na sešlosti, trampové se zdravili takovým dvojím zaklesnutím při podání rukou, a tomu jsem se vždycky snažil ucuknout. Ale vážně… Řekněme, že trampské písně jsou hudbou generace mého otce. Já jsem ovšem také muzicíroval, hraji na piano a na vysoké škole jsme měli bigbítovou kapelu. Teď na to nemám čas, protože aby to k něčemu vypadalo, chtělo by to aspoň jednou týdně zkoušet. Ale plánuji, že se k hraní jednou vrátím.

Tereza Hromádková
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Tady je Faltýnkovo. Bývalý sociální demokrat a dnešní místopředseda hnutí ANO umí řídit stát jako firmu

Soud zrušil miliardovou pokutu za kartel stavebních firem. Antimonopolní úřad prý získával informace k případu nezákonně

Hrad trápí Zemanova únava, omezuje proto jeho program. Potřeboval by až dva týdny volna, říká prezidentův lékař

CVVM: Důvěra v Zemana po krizi spadla pod 50 procent, vládě se za měsíc propadla skoro na polovinu

SPECIÁL: Ještě den a cigareta v restauraci vás může přijít na pět tisíc korun. Někteří hospodští chystají "klubový" odboj

reklama