Patrik Ouředník, který tuto neděli 23. dubna oslaví šedesátiny, je jednou z nejoriginálnějších postav české literatury.

Píše básně, romány, eseje a je uznávaným překladatelem. Literát a držitel mnoha cen, který v 80. letech emigroval do Francie, se stejně lehce vyjadřuje v češtině i francouzštině.

Začátkem letošního roku mu u pařížského nakladatelství Allia vyšla první próza, kterou napsal ve francouzštině – jmenuje se La fin du monde n'aurait pas eu lieu (Konec světa se prý nekonal).

„Jsem člověk jednak velmi pomalý, jednak texty dlouho nepouštím. Nechávám to vysmrádat, pracuji na řadě verzí, zpravidla z původního materiálu přežije řekněme třetina,“ uvedl Ouředník, když vloni v prosinci o své nové knize hovořil ve vzducholodi Gulliver na střeše pražského Centra současného umění Dox.

„Jestli se chystá překlad do češtiny, záleží na agentovi. Dříve nebo později bude k mání. O co v té knize jde, nikdy přesně nevím. Čekám, až vyjdou první recenze a řeknou mi, oč tam běží. Z toho pak vyberu ty nejsympatičtější věty a opakuji je v první osobě,“ dodal.

Když prý Ouředník začíná psát, vždy přemýšlí, zda lze téma zpracovat netradičním či nekonvenčním způsobem. „To znamená, že hledám způsob, jak to téma ozvláštnit,“ dodal a svoji novinku následně označil za „něco mezi Kurtem Vonnegutem a Georgesem Perecem“.

Během diskuse Ouředník krátce hovořil také o tom, jaký význam má literatura pro svobodné myšlení.

„Literatura je nepochybně prostor, v němž lze usilovat a dosáhnout jistého stupně či formy té svobody. V mém pojetí literatura de facto splývá s jazykem, s čímž mívají literární kritici problém. Já ale vycházím z toho, že literatura je uvedení jazyka do pohybu, do akce,“ uvedl.

„Jazyk je velmi delikátní záležitost. Na jednu stranu ta první a privilegovaná zbraň každé ideologie či institucionální moci. Zároveň je to patrně jediný, každopádně nejsolidnější prostor, z něhož lze těm ideologiím čelit,“ dodal.

Patrik Ouředník se narodil v Praze v rodině lékaře a středoškolské profesorky francouzštiny. V 70. letech se podílel na činnosti Jazzové sekce, v roce 1979 podepsal petici za propuštění politických vězňů v Československu a kvůli tomu nemohl studovat.

Živil se jako knihovník, archivář, skladník nebo sanitář. V roce 1984 emigroval do Francie, kde učil šachy, byl knihovníkem, studoval, přednášel a psal.

Patrik Ouředník je autorem básnických sbírek Anebo (1992), Neřkuli (1996) a Dům bosého (2004), utopických dějin devatenáctého století Příhodná chvíle, 1855 (2006) či ceněného slovníku nekonvenční češtiny Šmírbuch jazyka českého (1988).

Jeho zřejmě nejslavnější knihou je Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku (2001), která byla publikována ve dvaatřiceti jazycích a stala se nejpřekládanější českou knihou po roce 1989.

Právě ze Šmírbuchu a Europeany také Ouředník často předčítá, když v Česku poslední roky mívá autorské čtení.

Dlouhý je seznam cen, které Ouředník obdržel. V roce 2014 dostal Státní cenu za literaturu za dílo, "které v českém kontextu mimořádným způsobem artikuluje tradici, hodnoty i rizika evropské kultury".

Předseda oborové poroty Josef Chuchma tehdy napsal, že Ouředník je "rozkročený mezi českou a francouzskou kulturu a svou francouzskou kulturou nasáklou vzdělanost přenáší originálním způsobem na české území".

O rok dříve Ouředník za knihu Svobodný prostor jazyka obdržel Cenu Toma Stopparda, která se uděluje za významné, převážně esejistické dílo, inspirující zejména svým myšlenkovým přínosem.

Na diskusi v Doxu Ouředník řekl, že Státní cenu za literaturu docenil až díky částce 300 tisíc korun, která je s ní spjatá. „K literárním cenám mám jinak vztah lhostejný, až mírně negativní. Dostal jsem několik různých cen v různých zemích a dosud se mi daří neúčastnit se jediného převzetí. Vždy za mě jede nakladatel,“ poznamenal.

Ouředník proslul též překlady jazykově a stylisticky náročných děl moderní francouzské literatury. Také překládá českou literaturu do francouzštiny, zejména básnickou tvorbu.

„Jazyk se mění z principu. Změna ovšem není nutně synonymem něčeho lepší. Přinejmenším od 18. století je vždy konotována pozitivně, ale změny mohou být i negativní. Máme však takový jazyk, jaký si zasluhujeme,“ odpověděl Ouředník v Doxu na dotaz, zda při svých návratech z Francie do Česka slýchává češtinu, na níž není zvyklý.

„Do uší vás praští spousta věcí, i ve francouzštině. Slyšíte-li dokonale vyprázdněný jazyk, nějak vás to zasáhne. Dřív to v českém kontextu bývalo jednodušší, protože idiotský jazyk byl jazykem moci, režimu, instituce. Nemusel se tedy ani analyzovat, byl daný a dokonale dřevní. Pokud ho lidé citovali, pak zpravidla v ironických intencích,“ řekl.

Pokud však tentýž „idiotský jazyk“ dnes papouškují například média, lidé podle Ouředníka již nemají stejné obranné buňky, kterými kdysi vzdorovali režimnímu jazyku, doplnil.

Ouředník se v diskusích sám nejraději označuje za překladatele. „Stal jsem se spisovatelem nedopatřením, takže vím předem, které pasáže budou při překladech mých knih překladatelským oříškem,“ řekl v Doxu.

„Čeština je svoji podstatnou jazyk bordelický, to je její podstata. Lexikálně vzato je nesmírně bohatá a to nás, kteří máme češtinu rádi, nesmírně baví. Přehršle synonym a možností vedou k tomu, že dát dohromady racionálně konstitutovanou větu je náročné,“ dodal.