reklama

Husitská a Koněvova ulice v Praze: Devadesátky na Žižkově ještě žijí

ego!
Čtěte více: Praha 3 | Žižkov | reportáž
  • Obsluha nahoře bez, erotické videokabinky, temné bary a zastavárny.
  • A vedle nich konvenčnější živnostníci, kteří se tu pokoušejí přežít.
  • Vítejte na nejdivočejších pražských ulicích, Koněvově a Husitské.
jarvis_58f88d6d498e0baf37fba8c2.jpeg Sokolové Jan Materna, Jaroslav Civín a Petr Kubín Foto: Honza Mudra

Týna, devatenáctiletá studentka pražské střední školy, roznáší v baru Maršál pivo s odhalenými ňadry. Chlapi u stolů ale zírají upřeně na televizi, kde se odehrává fotbalový zápas Juventus−Barcelona. Mezi hosty jsou místní štamgasti, ukrajinští dělníci i ostří chlapíci se superkrátkým sestřihem. Plus dvě mlčenlivé zralé dámy s panákem na baru.

Navzdory fotbalu občas některý z mužů o dívčiny vnady jakoby nenápadně zavadí pohledem. "Dnes jsou všechny stoly obsazené, včera to byl jen jeden," hlásí výčepní Martina, jež ukazuje prsa pouze namalovaná na své černé zástěře. Kombinace Liga mistrů a pivní erotika, jež byla fenoménem lidových hospod spíše v předminulé dekádě, v Maršálovi zabrala. I když je otázka, která její složka víc.

Jsme v Koněvově ulici, která je spolu s níže položenou ulicí Husitskou nejdivočejší částí už tak dost divokého Žižkova.

Na žižkovské třídě pojmenované po maršálovi, jenž přivedl v roce 1945 Rudou armádu do Prahy, je v devět večer hodně rušno. Ostatně jako téměř 24 hodin denně. Posunují se tu proudy aut a velmi pestrá směsice chodců. Ochmelkové potácející se od baru k baru, mladíci v kapucích s neklidnou chůzí mířící do nejbližší zastavárny, korzující romské rodiny, kamsi spěchající vietnamští obchodníci, ale i rozesmátá hipstersky oděná mládež, jež míří do bister své krevní skupiny, která se i na "Koněvce" začínají objevovat.

Jiný svět za tunelem

Studentka Týna se předvádí v baru Maršál poprvé, ale očividně se nestydí. Obsluhou "nahoře bez" si přivydělává ještě v jiném baru poblíž Koněvky a pak v jednom žižkovském hotelu. V Maršálu se odhalené servírky střídají každé úterý.

"Té minulé trochu vadilo, že je sem dost vidět z ulice," podotýká barmanka Martina. Prý šlo také o studentku a mohlo jí zneklidňovat, kdyby ji viděli známí či spolužáci z "čistějších" pražských čtvrtí, kteří na Žižkov občas jezdí za zábavou. Anebo třeba potenciální zaměstnavatelé, kteří si sem chodí vyrazit z karlínských kanceláří. Ze čtvrti hipsterů a kravaťáků to mají jen pár set metrů tunelem protínajícím vrch Vítkov.

Příběh baru Maršál je pro dolní Žižkov vlastně symbolický. Tento duben je posledním měsícem jeho existence. Majitel budovy vycítil závan nových časů a rozhodl se místo nálevny vybudovat tu kancelářské prostory. Podle nedávného průzkumu v realitních kancelářích, zveřejněného Českým rozhlasem, je o nemovitosti na Žižkově největší zájem u mladých lidí do 30 let, kteří tu chtějí nejen bydlet, ale i pracovat.

Žižkov už není, co býval

Žižkovský Pepík, to byl kdysi pojem. Před sto a více lety se tak říkalo právě obyvatelům dnešních ulic Koněvova, Husitská a dalších kolem nich. Žižkovští Pepíci byli chlapíci převážně dělnických povolání, kteří se uměli dobře bavit a do rána dokázali utratit i většinu vydělaných peněz.

"Dnes už takoví lidi na Žižkově nejsou," tvrdí Lucie Sejkorová, majitelka baru Maršál. Někdejší dobře placení proletáři se proměnili na střední třídu, jež se vystěhovala do jiných čtvrtí. A ti méně solventní podle hospodské nechodí na pivo každý den jako dřív. Mnozí své úspory naházeli do hracích automatů v desítkách heren, jimiž byly Koněvova a Husitská donedávna obsypané. Od ledna 2016 se ale pražští zastupitelé rozhodli hazard vymýtit a blikající bedny se na Žižkově nyní koncentrují prakticky už jen v nedávno otevřeném Golden Casinu.

Lucie Sejkorová, rodačka z Litomyšle, která v žižkovském baru Maršál pracovala jako servírka a provozní s přestávkami 15 let a teprve od loňska jej vlastní, se hosty pokusila nalákat vybudováním pódia právě na místě, kde dříve stávaly i v jejím podniku hrací automaty. Každý pátek zde vystupovala živá kapela, ale obrat to v jejím účetnictví nepřineslo. Jako poslední pokus zvýšit tržby před dvěma měsíci zavedla jednou týdně dámskou obsluhu "nahoře bez". "To je pokaždé docela narváno, ale stejně mě to nezachránilo. Proto jsem se po dohodě s majitelem domu rozhodla bar zavřít. Žižkov už není, co býval," pokračuje Sejkorová v rezignovaném tónu.

Většina hostů baru Maršál o záměru podnik zavřít vůbec netušila. "Začali jsme chodit sem, protože skončila jiná naše oblíbená hospůdka nahoře na Koněvce. Tuhle to čeká taky?" děsí se sedmdesátník Jiří, restaurátor v penzi, jenž žije od narození v ulici souběžné s Koněvovou.

Podle místních na Koněvově třídě zavírá jedna živnost za druhou, protože tu nevidí budoucnost. Dost obchodů je skutečně zamčených a zejí prázdnotou. Nedaleko od Maršála například pečlivě zadrátovaná tmavá výloha s nápisem Zbraně či liduprázdný krámek Květiny dárky, kde za výlohou padá prach na valentýnskou výzdobu sestávající z poněkud amatérsky vystříhaných papírových srdcí.

Na stejné straně ulice se skví oranžovo­fialový vývěsní štít s nápisem Puňtova první psí cukrárna. Muž v černém svetru rovnající zákusky na pult ale říká, že dobroty nejsou určeny pro zvířata, nýbrž pro lidi. Původní majitelka psí cukrárnu přestěhovala před několika týdny jinam, on tady zakládá novou provozovnu pro dvounohé zákazníky. Ještě ale nestačil vyměnit štít.

To je důkaz toho, že Koněvova a Husitská neumírají, ale jsou stále v pohybu. Vznikají tu podniky "nové doby" jako zmíněná hipsterská bistra a kavárny, ale zkoušejí to tu i živnosti, které by se stále hodily spíše do 90. let. V Husitské si třeba před třemi měsíci otevřela minilab na vyvolávání klasických fotografických kinofilmů Božena Kostková, která přestěhovala svůj krámek z Vinohradské třídy. "Tam to už bylo takové vyhořelé, tady to žije. Je tu dost mladých lidí, kteří ještě nebo spíše už zase fotí na filmy," říká žena, která si podnik otevřela společně se svou sousedkou z Vinohrad Lenkou Štibrányiovou. Ta je původem ze Slovenska a prodává zde ezoterické minerály nebo nabízí v rámci hypnózy putování do minulých životů.

Komůrky táhnou

Podniky, které jako by vypadly z dob raného českého kapitalismu, se koncentrují především v dolní polovině Husitské ulice. Jde třeba o zastavárny nebo bary, kde se zdaleka nekouří pouze tabák. Svalovci tu na chodnících venčí pitbuly, kteří − jak jsme viděli na vlastní oči − umějí přikulovat sudy s pivem. Pár desítek metrů odsud jsme byli svědky dramatické scény, kdy z vietnamských potravin vyběhl romský mladík a naskočil do připraveného bílého audi. To se vzápětí rozjelo ještě dřív, než ho dohonil rozezlený asijský prodejce s nunčaky v obou rukou.

Průchodem z Husitské ulice či z vedlejšího obskurního baru se dá vstoupit do erotického minikina, které nabízí 25 videokabin s možností "15 volitelných programů". Šéfuje tu kysličníková blondýna s přísným kukučem pod obroučky brýlí. "To taky nechápu," odpovídá na otázku, jak si vysvětluje zájem zákazníků o videa v komůrkách v době, kdy si každý může obdobnou show pustit doma na počítači či na mobilu. Paní ale tvrdí, že kunčofti stále chodí. "Hodně homosexuálů, kteří se tu kontaktují. Někteří zákazníci v kabinkách vydrželi skoro celý den, museli jsme dát limit šest hodin. Myslím, že se sem chodili prostě vyspat," říká žena, která o zveřejnění svého jména nestojí.

Nedaleko od erotického kina stojí velkokapacitní herna Golden Casino, v níž brzy odpoledne sedí u hracího automatu jen dva Asijci a v recepci další rázná žena, která zdůrazňuje, že ani její podnik nemá zájem o publicitu. Otevřenější jsou v Relax Centru v budově u bývalé tržnice na začátku Kověvovy, kde funguje kuželkárna a thajská masérna. "Přijela jsem sem před dvěma lety z Petrohradu, kde jsem pracovala dva roky. Zůstanu asi ještě rok," říká lámanou angličtinou 45letá Thajka Natty, která tu masíruje šest dní v týdnu, vždy od poledne do půlnoci. Pokojíček má ve stejné budově a její nejoblíbenější činností v Česku je vaření thajských jídel ze surovin zakoupených v nedaleké vietnamské prodejně. "Hledáme české muže," směje se žena v rudém kostýmu se svou o sedm let mladší krajankou a kolegyní, jež je vyladěna do žluta.

Dobře stavění, vysocí čeští muži, jejichž pot nepříjemně štípe do nosu, se prohánějí jen několik desítek metrů odtud. V tělocvičně ve druhém patře žižkovské sokolovny právě probíhá utkání v basketbale. Sokolovna s hlavní budovou z roku 1898 a funkcionalistickou přístavbou z 30. let 20. století je bezpochyby nejzajímavější stavbou Koněvovy ulice. Šedesátník Jaroslav Civín, tajemník zdejší sokolské jednoty, sem chodil cvičit jako malý kluk už od roku 1957. "Od té doby se tu moc nezměnilo. Budova je památkově chráněná a změny se těžko prosazují," říká funkcionář ve schůzovní místnosti pod velkým plátnem zobrazujícím české šlechtice jdoucí na popravu na Staroměstském náměstí.

Ani kdybych měl víc peněz, neodstěhoval bych se odsud," říká o Koněvce žižkovský patriot Rawah Jasani.

"Hezký pocit mám, jen když vzpomínám na klukovské roky prožité na Žižkově, teď je to tu hrůzostrašné. Koněvkou se valí proudy aut, rodiče k nám nechtějí pouštět děti samotné, musíme pro ně chodit po vyučování do škol," vypráví starosta místní sokolské jednoty, padesátník Petr Kubín, jenž poté odchází zahájit mistrovství Evropy týmů v kulečníku, které se koná v sále v prvním patře sokolovny.

Pepík z Bagdádu

V přízemí potkáváme jednoho z největších současných žižkovských patriotů, snědého muže ve vyšívané čapce připomínající pokrývku hlavy hostinského Palivce ze Švejka. "Ani kdybych měl víc peněz, nepřestěhoval bych se odsud, mám to tady rád," prohlašuje Rawah Jasani, 67letý rodák z Bagdádu, který v bytě v suterénu sokolovny bydlí už 23 let. Má zde i kancelář své agentury Babylon, již začátkem 90. let provozoval na Václavském náměstí. Pan Jasani vydává několik tiskovin v arabštině a také internetové noviny informující o životě a možnostech podnikání v Česku. Před několika lety tu ještě měl tiskárnu, v níž tiskl dokonce i noviny Žižkovský Pepík, které se později přejmenovaly na Hlas Trojky a byly jakousi alternativou oficiálního plátku žižkovské radnice.

Když jsme pana Jasaniho hledali při předchozí návštěvě, byl zrovna na vepřovém guláši a pivu v jeho oblíbené hospodě za rohem. Tento Iráčan žije v Česku už od roku 1979, kdy přišel do Prahy jako komunistický novinář, dnes už prý ale není pod vlivem žádné ideologie ani náboženství a má u sebe doma vystavenou společnou fotku s Václavem Havlem i Václavem Klausem. S novou vlastí se výborně sžil. A především s Koněvovou ulicí. "Jen moje žena nadává, že sem nesvítí slunce," říká o své manželce, která s ním přišla už před téměř 40 lety z Iráku. "Ale je to tu ideální, pár minut do centra, kolem moc příjemní lidi." A se svými dvěma pudly, Bahárem (druh koření) a Filfilem (paprika), to má jen několik kroků do parku na Vítkov.

Jako by charisma "nejhnusnější pražské ulice" (výrok 26letého žižkovského domorodce z baru Maršál) uměli ocenit především lidé pocházející odjinud. "Velice zajímavá ulice, i když je pravda, že v Praze se mi líbí všechny," usmívá se Joseph Arenda z Kolumbie, jehož potkáváme v obchodě s indickým oblečením Ganga naproti proluce, která odděluje Koněvovu ulici od nevzhledných paneláků kolem ulice Roháčovy.

Pan Arenda se zná s majitelkou obchodu Veronikou Kobesovou, samozřejmě se potkali v Indii. Teď ji přijel do české metropole navštívit z domovského Medellínu, kde má stejnojmenný obchod s indickým zbožím, obchodně propojeni ale prý nejsou. Šéfka žižkovské Gangy, štíhlá tmavovláska v sárí s červenou tečkou na čele, vlastní prodejnu na Koněvce už 13 let. "Má to tu své kouzlo, ale potřebovalo by to jen trochu vylepšit," říká paní Kobesová a ukazuje na již zmíněný nedaleký bezprizorní prostor před panelovým domem, který nyní slouží jako parkoviště.

Jiří Špála, 26letý majitel nedalekého obchodu s elektronickými obojky pro psy, dojíždí z pražských Střešovic a přistupuje k místu pragmaticky. "Nelíbí se mi to tu, ale schválně jsem hledal pronájem na co nejfrekventovanější ulici, aby si našeho vývěsního štítu všimlo co nejvíc lidí projíždějících kolem, protože fungujeme hlavně jako e­-shop," říká mladík v brýlích. "Já myslím, že to tu není tak špatné, jak říká Jiří. Dřív to tady byly samé herny a zastavárny, ale v posledních letech se to změnilo," hájí Koněvku Špálův zaměstnanec, stejně starý Lukáš Kosík, jenž od pěti let bydlí právě na nedalekém žižkovském sídlišti. "Lidi se tady znají, je to tu takové osobnější. Když se zvedly nájmy, hodně starších lidí se odstěhovalo, ale teď se sem stěhují mladí a zakládají zajímavé podniky," podotýká Kosík.

Cizí slovo revitalizace

Majitelé tanečního studia Dancers' Club, třicátníci Ľubomír Marjov a Miroslava Toušová, kteří si pronajímají horní patro nové budovy sokolovny, mají z tamní terasy pěkný výhled do okolí. "Když jsme to tu před pěti lety zakládali, bylo těžké do téhle čtvrti klienty, zvláště ženy, přilákat. Není to nebezpečné? ptaly se. Dnes už ztratily předsudky a přecházejí tunelem klidně i v noci," poznamenává Marjov. "Kamarádi architekti nám říkají: Zůstaňte tam, to bude brzy centrum," usmívá se Toušová.

Velké změny naznačila i radnice Prahy 3, jež nedávno ohlásila "revitalizaci" Koněvovy a Husitské. Nyní se však ukazuje, že půjde především o opravu silnice a chodníků, možná o vysazení stromů a osvětlení přechodů pro chodce. Nejen místní se obávají, že úpravy mohou dopravní tepnu ucpat až na dva roky.

V baru Maršál, odsouzeném na prahu nové doby k zániku, však zůstávají štamgasti ke změnám skeptičtí: "Silnici tu kopali už před několika lety. Revitalizace? To si tady nedokážu představit," shrnuje za ostatní žižkovský rodák, restaurátor Jiří. O to, že za nějakých deset let budou Koněvka i Husitská přece jen vypadat úplně jinak než dnes, se ale vsadit nechce.

Vladimír Ševela
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Kromě chaty na Lipně nic nemám, říká Zimola. Jeho rodině přitom patří rozlehlé pozemky

Nemusíte ze mě mít strach, řekla Le Penová voličům a "pozastavila" své působení v čele Národní fronty

Číňané jdou proti Audi či BMW. Tamní miliardář najal na vývoj luxusních vozů západní odborníky

ČEZ chce opustit Bulharsko, dostal nabídku od Energo-Pro a dalších sedmi firem

České kloubní výživy si oblíbili Rusové i žirafy. Rodinná firma Orling má i vlastní stádo koní

reklama