reklama

Baletka Nikola Márová: Soutěživost by mě zničila, přesto vždycky vím, za čím jdu

ego!
  • "V 95 procentech případů se sebou nejsem spokojená. Trochu závidím lidem, kteří udělají chybu a umějí si říct 'no a co'," říká baletka Nikola Márová.
  • "Role vám buď jde 'pod nohy', anebo nejde," dodává první sólistka baletu Národního divadla.
  • Na vrcholu je téměř 11 let.
jarvis_58f883db498e0baf37b26a98.jpeg První sólistka baletu Národního divadla Nikola Márová Foto: Tomáš Nosil

Takové zmatení smyslů je u charismatických tanečnic časté. Zatímco při pohybu vede divákovu pozornost tak, že není možné ji na vteřinu spustit z očí, a ovace přijímá s důstojností císařovny (usmívá se očima, hluboce se klaní, ale nezubí se − diva ví, že méně je více), v civilu působí drobně a křehce. Rozlišuje mezi životními cíli a systematickým postupem ve vybraném směru. Nikola Márová usiluje více o životní pocit než o mety mezinárodní umělecké kariéry − a možná proto se jí tolik daří.

Když nastupujete na scénu v ohromujícím třpytivém kostýmu Sněhové královny, nedostávají holčičky v hledišti záchvaty?

Při Sněhovce možná ano. Všechno se tam blýská…

Dokážete si ještě svůj kostým užít, anebo už jste po tolika rolích zvyklá?

Určitě dokážu. Nechci to přehánět, ale kostým je možná polovina úspěchu. Strašně záleží na tom, jak se v něm cítím. Když si v něm připadám deformovaná, na výkonu je to znát. Navíc všude máme obrovská zrcadla − v maskérně, v šatně, u jeviště − a musíme se pořád kontrolovat. Když je ten pohled stresující, projeví se to.

Můžete do jeho tvorby nějak zasahovat?

Nikola Márová (36)

◼ Narodila se v Praze, s baletem začala v šesti letech v přípravce Národního divadla. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř, absolvovala dvě stáže v Drážďanech.

◼ Sólovou smlouvu získala už dva roky po nástupu do baletního souboru ND, v roce 2006 se stala nejmladší první sólistkou této scény.

◼ Neminula ji prakticky žádná z hlavních rolí tradičního repertoáru: ztvárnila kritiky oceňovanou Odettu a Odilii v Labutím jezeře, Marii v Louskáčkovi či Giselle ve stejnojmenném kusu.

◼ Od roku 2008 je nositelkou Ceny Thálie za zmiňovanou dvojroli v Labutím jezeře.

◼ Jejím dlouholetým tanečním partnerem je první sólista baletu ND Michal Štípa.

Minimálně. Záleží na tom, s kým pracujete. Někteří výtvarníci mají svou představu, přes kterou nejede vlak. Několikrát se mi ale stalo, že se mi kostým nelíbil a na kompromisech jsme se domluvili. Jindy jde o detaily − na zádech třeba bývají háčky, které se jednou kvůli rychlému převleku nahradily zipem. Při premiéře se mi kostým rozjel odshora až dolů. To byl strašný průšvih, na takové věci už dáváme pozor.

Jak jste si s tím poradila? Měla jste v šatně záložní?

Neměla, to byl klasický zákon schválnosti. Absolvovala jsem v něm spoustu zkoušek, generálky, a nic se nestalo. Při premiéře se na mě šaty udržely díky jedinému háčku na krku. Po výstupu jsem běžela do zákulisí, kde na mně čekaly holky z garderoby a zachraňovaly to zavíracími špendlíky. Nestihla jsem jeden výstup, ale představení jsme dohráli.

Které to bylo?

Louskáček.

To by Sněhová královna nestrpěla. Mimochodem, tahle postava je krutá, ale zároveň nesmírně noblesní. Zdá se mi, že vám opravdu sedí − umíte šetřit na výrazu a ta odměřenost je působivá. Máte raději vážné role, nebo ty komické?

Já hrozně ráda hraju. Užívám si všechny polohy a situace. Záporné role se mi ale hrají líp. Možná proto, že taková v civilu nejsem − obyčejně jsem spíš pozitivní a spontánní −, a tak mi vyhovuje, že si můžu na jevišti vyzkoušet opak.

jarvis_58f883db498e0baf37b26a9c.jpeg

Nedá se schopnost takhle přesvědčivě zahrát přísnou dámu využít i v běžném životě?

O tom jsem neuvažovala. Asi to nedělám. Vidíte, možná jsem o něco přišla. Ale já opravdu jednám spontánně a konflikty neřeším maskou.

V Národním divadle má balet skoro pořád vyprodáno. Zdá se mi to, anebo máte na jaře víc představení než ve zbytku roku?

To se vám zdá. Pořád opakujeme týž princip hraní. Během roku máme obvykle tři premiéry, do toho hrajeme jiné věci. Tři týdny před první a druhou premiérou se buď nehraje vůbec, anebo minimálně, aby se celý soubor připravil. V zimním období míváme po druhé premiéře týden volna, to je takové nepsané pravidlo. Lidi si trochu oddychnou a pak jedeme celé kolečko znova.

Týden se nezdá jako dlouhá doba na rekonvalescenci, stačí to?

Ne. Úplně se během něj rozložíme. Naposledy jsme měli premiéru Chvění, po něm tohle volno, a když jsme se vrátili zpátky, tak se během jednoho představení staly na jevišti tři úrazy. Myslím, že to bylo tím, že jsme si neodpočinuli. Tělo nefungovalo, jak mělo.

Nestala se drobná nehoda i během poslední "Sněhovky"?

Vidíte, stala, takže byly celkem čtyři. V prvním jednání se zranila tanečnice v roli Lišky. Natrhla si stehenní sval. Když se vám něco podobného stane, okamžitě zafunguje adrenalin a tělo nepovolí. Kolegyně ještě dokončila jednání a myslela si, že zvládne celé představení, ale jakmile se hormony začaly odplavovat, během 10 minut bylo jasné, že už se nepohne. Úplnou náhodou se na večerní představení přišla podívat tanečnice, která dělala Lišku odpoledne, takže se okamžitě nalíčila, převlékla a běžela na scénu.

Na jak dlouho je baletka mimo, když má natržený sval?

To je individuální. Tanečníci mají posunutý práh bolesti, takže to, co normální člověk řeší tím, že dva týdny leží a nedojde si ani umýt ruce, u nás nehrozí. Tančíme i s vyhřeznutými ploténkami.

jarvis_58f883dc498e0baf37b26aa0.jpeg

Neměla jste s nimi potíže i vy? Kdysi jste mluvila o operaci.

Pořád je mám. Ale už jsem si na to zvykla. Vím, jak moje tělo zareaguje. Dva měsíce je to vždycky skoro nesnesitelné a pak to začne odeznívat. Mám intenzivní rehabilitaci, a když to jde, šetřím se.

Kolik toho během dne odzkoušíte?

Naše pracovní doba je víceméně daná. Teď se připravuji na Labutí jezero, které mám 26. dubna, nic jiného nedělám, protože nevystupuji v Bayadéře, která se hraje dneska. Někdy mám tři hodiny denně, jindy tančím od rána do šesti s půlhodinovou pauzou na oběd. Každý den ráno máme trénink, který je nutný, abychom se nezranili. To je taková tanečníkova snídaně.

Nedávno jste byla se synkem u zápisu do první třídy. Jak si organizujete péči, když jste vytížená přes den a večer hrajete?

Špatně. Naštěstí mi už od Maxíkova narození pomáhá maminka. Díky ní se to dá skloubit. Ale teď už bude malému šest a dá se s ním na spoustě věcí domluvit. Třeba dneska je na zkoušce se mnou, protože jsem nevěděla, jak to zorganizovat se školkou, a tak jsme se dohodli, že mu výjimečně ulevím a budeme spolu na zkoušce.

Nepřijde za námi?

Já chtěla, ale on ne. Má v tanečním sále kolegy, kteří s ním blbnou, a v televizi mu běží Růžový panter, tak máme smůlu. Snad se tam o něco nepřerazí…

Počítám, že hlídání se ještě komplikuje o zájezdy, jezdíte do zahraničí často?

Třeba teď jsem byla týden ve Finsku. Hostovala jsem v helsinském Národním divadle jako Odetta a Odilie v Labutím jezeře.

Existuje nějaká úloha − nemusí být ani tak známá jako zmiňovaná dvojrole −, která se vám zdá výrazně náročnější než jiná?

Třeba zrovna Sněhová královna. Ono se to nezdá, ale tahle choreografie je pro tanečníka nepřirozená, leckdy vysloveně nepříjemná. Strašně se tam mění směry. Role vám buď "jde pod nohy", což znamená, že se dobře tancuje, anebo nejde − to je typická Sněhovka. Pořád v ní bojuju s tělem: přirozeně se mi chce jít doprava, ale musím točit doleva… Je to boj protitahů. Je tam taky strašně moc skoků, ty jsou většinou pro kluky, a jednotlivé výstupy jsou dlouhé. Ke konci už to bývá nadoraz.

Taky tam tanečníci své partnerky hodně nosí, že?

To je taky nepříjemné. Zvenku to vypadá, že mě pánové po jevišti tahají a já u toho odpočívám, ale ve skutečnosti musím mít absolutně zpevněné tělo. Kdyby jeden zabral víc a druhý méně, spadla bych.

Uměla byste mi jako laikovi dát příklad, v čem se klasický balet proměnil od dob slavných tanečnic typu Isadory Duncanové?

Myslím, že se hodně změnil důraz na přirozenost projevu, i když se tančí na velké scéně. Patos a pantomima jdou stranou, choreografové a tanečníci chtějí najít civilní polohu v herectví, v pohybech i gestech. Hlavně když se jedná o dějový part, který potřebujete odvyprávět. Už proti sobě nestojíme a neukazujeme si rukama − všechno se přesouvá do pohybu. Hodně se toho změnilo i v líčení. Ještě relativně nedávno jsme si přeličovali obočí a malovali si nové. To už se vůbec nedělá. Řasy se lepí na velké balety, na menší, neoklasické kusy už nenosíme ani ty. Pohyb a choreografie, to je samostatná kapitola, ale mezi nimi zase existují šperky, které není třeba měnit. Třeba některé části Labutího jezera jsou věčné a většina choreografů to uznává.

Mnoho tanečníků se později v kariéře věnuje choreografii, čeká vás to také?

Myslím, že ne. Já to v sobě nemám. Choreografii dělám minimálně, třeba pro děti anebo když mě někdo požádá na konkrétní akci. Ale cítím, že to není moje parketa. Naplňuje a baví mě spíš učení.

Koho učíte?

Učím soukromě profesionály nebo děvčata, která se připravují na konzervatoř. Dojíždí za mnou taky jedna holčička, která studuje v Brně. Pak se věnuji ženám, které balet vždycky obdivovaly a měly potřebu si to zkusit. Je to pro ně vášeň, kterou posunuly o krok dál − teď už vědí, jak se co dělá, a z představení mívají úplně jiný zážitek.

jarvis_58f883dc498e0baf37b26aa4.jpeg

V Národním divadle jste uspěla velmi mladá. První sólistkou jste se stala v 26 letech. To je věk, kdy ještě hodně lidí přemýšlí, oč vůbec usilovat. Co to udělalo s vaší vůlí na sobě dál pracovat?

Od chvíle, co post mám, si uvědomuji tu zodpovědnost a závazek, který může být do určité míry nepříjemný. Musím se udržet, zlepšovat se, můj výkon nesmí kolísat. Ne, že by se to nikdy nestalo, ale výkyvy nesmějí být velké. Stát se první sólistkou pro mě byl splněný sen. V životě mám vždycky něco, za čím jdu.

Nechtěla jste nikdy do zahraničního angažmá?

Ne, já to tak nikdy neměla. Nejsem cílevědomá ve smyslu "soutěživá". To už by byla meta na úkor něčeho jiného. Spousta věcí mě stresuje, během pár týdnů by mě to zničilo. Tímhle způsobem jsem se nikdy neprosazovala, protože zahraničních zájezdů a pozvánek k hostování jsem měla za celou kariéru tolik, že si nemůžu říct, že jsem si tam nebo tam nezatančila. Podívala jsem se, kam jsem chtěla, ale krátkodobě. Tak mi to vyhovuje.

Role vám buď jde "pod nohy", anebo nejde. Někdy se mi chce jít přirozeně doprava, ale musím točit doleva… Je to boj protitahů.

S baletkami se často řeší, jak jedí, jestli nepřibírají a podobně. Mě by zajímala širší souvislost té věci − neubližovalo vám někdy vědomí, že musíte být pořád krásná? I když podáváte skvělý výkon, a tak byste klidně mohla mít kilo navíc, protože do toho nikomu nic není?

To, že mám zhubnout, jsem samozřejmě slyšela, byť docela dávno. Tehdy s tím za mnou přišel jeden choreograf. Nepřišla jsem si nijak oplácaná, i když teď jsem určitě hubenější. Zrovna jsem nastoupila do divadla a po škole jsem byla zvyklá na velkou zátěž. Ale v té době jsem dostávala jenom chodící role − pokud vůbec nějaké −, a tak se to při mé lásce k jídlu projevilo. Dá se říct, že jeho poznámka byla oprávněná. Naštěstí se všechno srovnalo, když mě začali víc obsazovat.

Máte pocit, že se dnes preferují jiné typy baletek než třeba před deseti lety?

Nemyslím, je to soubor od souboru. Třeba náš nastupující šéf má raději vyšší kluky, protože ví, že utáhnou partnerku − v souboru je hodně vysokých holek. Ale my jsme hodně namíchaní, jednu linku jsme nikdy neměli. Postava se ovšem hlídá všude. Ne sice tak, že by nás mučili, vážili a měřili, ale když vedoucí souboru vidí, že by bylo dobré trochu shodit, tak to řekne. V Mnichově se dokonce stalo, že tanečník dostal od šéfa termín, ke kterému musí zhubnout, jinak poletí, což mi přišlo dost kruté. Chápu obě strany − lidi chtějí vidět hezká těla a tanečník s tím musí počítat, když má přijít polonahý na jeviště −, ale stejně je to hrozné.

Vaše interní nároky na figuru jsou patrně ještě o něco tvrdší, než jaké máme my, diváci.

Jde prostě o vizuální stránku věci. Baletky občas mívají − jako spousta žen − problém se zadkem. Když máte balerínu čili taneční sukni, je to dobré, protože to není vidět. Ale když máte punčochy a trikot, neschováte nic. Šéf pak jedná.

jarvis_58f883dc498e0baf37b26aa8.jpeg

Otočme to − když jste takhle přísní na sebe, býváte takhle přísní i na nás, běžné lidi? Mohlo by se vám stát, že by kolem vás prošel charismatický muž, kterému by ovšem trochu rostlo břicho, a líbil by se vám?

Spousta tanečníků tuhle deformaci má, ale já to vůbec neřeším. Spíš si postavu sjedu v hlavě a řeknu si: "Tahle holka by měla hezké nohy pro balet." Jsem kritická nejvíc k sobě. A někdy ostatní přímo obdivuju − vidím třeba slečnu, která má kypřejší tvary, a stejně si vezme něco upnutého, třeba legíny a sukničku. Tak mě napadne: "Ona si to vezme, vypadá v pohodě, tak proč to řeším já?"

Čili k tomu, aby vás muž okouzlil, nemusí být vytesaný z mramoru?

To rozhodně ne!

Před lety jste zmiňovala, že váš syn si představuje, že "penízky se vydělávají tancováním". Jak se to s jeho zájmy vyvíjí, bude vás následovat?

Podle mě určitě ne. Jeho baví spíš sport, o tanec nejeví žádný zájem. Občas se doma začne vlnit, protože jim pouští písničky ve školce, ale to je tak všechno. Nemyslím ani, že by kdy řekl, že chce jít na představení − leda když se mu nechce k babičce. Tehdy prohlásí, že by šel se mnou do divadla. Ale nikdy se nejde koukat… Vždycky zůstane s děvčaty v maskérně a tam s nimi blbne.

Takže nemáte ani zkontrolované nárty?

Mám! Max je pro tanec ideálně vybavený, ale asi to nebude potřebovat. Kontrola nártů je ovšem úchylka všech tanečníků − já propnula špičku snad všem dětem ve svém okolí. Moje sousedka má stejně starou holčičku a ta má nárty opravdu přenádherné.

Zuzana Válková
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Kromě chaty na Lipně nic nemám, říká Zimola. Jeho rodině přitom patří rozlehlé pozemky

Nemusíte ze mě mít strach, řekla Le Penová voličům a "pozastavila" své působení v čele Národní fronty

Číňané jdou proti Audi či BMW. Tamní miliardář najal na vývoj luxusních vozů západní odborníky

ČEZ chce opustit Bulharsko, dostal nabídku od Energo-Pro a dalších sedmi firem

České kloubní výživy si oblíbili Rusové i žirafy. Rodinná firma Orling má i vlastní stádo koní

reklama