reklama

Recep paša Erdogan: Turecký prezident kolem sebe vytváří mýtus národního zachránce

  • V neděli budou Turci hlasovat o rozšíření pravomocí svého prezidenta.
  • Recep Tayyip Erdogan, jenž kolem sebe vytváří mýtus národního zachránce, otáčí kormidlo své země pryč od Evropy.
  • Zaklíná se, že chystané referendum přiblíží turecký politický systém americkému, ale ve skutečnosti by jako prezident získal rozsáhlé pravomoci, o kterých se Bílému domu ani nezdá.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan Foto: Reuters

Monstrózní formát, do něhož se dostává politická jízda Recepa Tayyipa Erdogana, svádí k paralele, že se tu klube nový sultán. Po loňském nepovedeném pokusu o státní převrat, nad nímž se stále vznáší stín podezření, že byl prezidentem vlastně tajně zinscenovaný, zachází některá přirovnání ještě dál. Třeba ve smyslu slovní hříčky Recep tálib Erdogan. To proto, jak po pučistech krutě a široce vystartoval a začal bez přílišného zájmu o zjišťování opravdové viny provádět čistky nejen v médiích a armádě, tedy svém oblíbeném terči, nýbrž i mezi státními úředníky a učiteli. Prostě jako by se učil od afghánských radikálů.

Sice svým domnělým i pravým odpůrcům neusekává jako tálibánci končetiny na stadionech, zato ale oznámil, že chce za účelem potrestání vybraných jedinců zavést trest smrti. Evropští činitelé, například předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, na tohle jeho prohlášení reagovali hrozbou, že v tom případě by se Turecko mohlo rovnou rozloučit s myšlenkou vstupu do EU.

Erdoganův postoj k takovým ultimativním výhrůžkám o vyobcování z "naší komunity" je však známý. Kvituje je se zatrpklým, pohrdavým úsměvem. Podle něj Evropa potřebuje Turecko, nikoliv Turecko Evropu. Je to myšlenka, jíž od počátku dláždí svůj mocenský vzestup.

Nadcházející víkendové referendum o předělání ústavy má jen jeden cíl. Znásilnit ji. Jeden příklad: funkce premiéra by byla zrušena, vládě by šéfoval prezident. Navrhovanou změnu se snaží kamuflovat tvrzením, že se systém jen začne podobat tomu americkému, kde je prezident také zároveň šéfem vlády. Jenže to je nesmysl. Podle nových regulí by prezident mohl sám, bez souhlasu kohokoliv jiného, třeba rozpustit parlament. Šéf Bílého domu si může jen nechat zdát o tom, že by měl podobnou páku na často velmi vzdorovitý Kongres.

Člověk zvenčí má dnes zkrátka až pocit, že by měl hodně zvážit zájezd do Turecka. Třeba aby tam neskončil ve vězení jako Deniz Yücel, reportér německého listu Die Welt. Byl obviněn ze šíření lživé propagandy a nenávisti a před zatčením ho neochránilo ani jeho německé občanství. Jenže Turecko, obrazně řečeno, je zatím jen do určité míry komunistickým Československem. Navzdory všem čistkám tam stále mohou relativně svobodně, byť skrytě, fungovat sdružení, při jejichž setkáních zaznívají na Erdoganovu adresu kritické hlasy. Veřejnost se o nich nedozví třeba klasicky pomocí médií nebo plakátů na zdech, zato se ale mohou konat třeba v kavárnách, tj. zejména v těch čtvrtích velkých měst, kde Erdoganova politická strana AKP nemá moc silné postavení. Aktivisté se zkrátka nemusí setkávat jen v bytech, jako to u nás museli dělat chartisté a jiní disidenti.

Nebo jinak. Erdoganovi lze předhazovat všechno možné, samozřejmě včetně brutálních výslechů lidí, kteří se provinili pouze tím, že ho někde nahlas kritizovali, leč k jedné věci se alespoň zatím neuchýlil. Aby falšoval výsledky voleb. Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung přinesl před pár týdny pozoruhodnou reportáž o organizaci s názvem Oy ve Ötesi, což zhruba znamená Volby a více. Je to největší turecká nezávislá organizace zabývající se dohledem nad regulérností voleb. Funguje od roku 2014 a její úkol spočívá ve vyslání speciálně vyškolených dobrovolníků do volebních místností. Také ale v práci s vlastním počítačovým systémem, který porovnává zjištěný volební výsledek s tím údajem, jejž z dané lokality dostává a pak zpracovává centrální volební komise.

Dobrovolníci − celkem už takhle pro Volby a více pracovalo na 150 tisíc lidí − dosud žádné zásadní pochybení během patera sledovaných celonárodních a lokálních voleb nezjistili. Tedy ani ve volbách z listopadu 2015, v nichž Erdoganova AKP získala 49,5 procenta hlasů, a zajistila si tak v parlamentu absolutní většinu.

Jenže tím příběh nekončí. Jak v důsledku čistek po loňském pokusu o puč přituhlo, má organizace nyní potíže sehnat dobrovolníky, zjevně prostě proto, že se všichni bojí, aby si pro ně pak režim nepřišel. Vedení organizace tak přišlo s řešením, aby na regulérnost referenda dohlíželi sami politici, tedy zástupci jednotlivých stran. Což je ale problém zejména v jihovýchodních kurdských oblastech. Tam jsou nejsilnější kurdské strany. Jejich personál ale byl v poslední době ve velké míře pozatýkán. "Bude to sice lepší než nic," říká německý list k fungování Oy ve Ötesi při nedělním referendu, leč dodává: "Také to ale bude mnohem méně než dříve."

Takže sultán? Tálibán? Erdogan paradoxně v některých ohledech jeví značnou podobnost spíš s mužem, jehož dědictví přeoral − Kemalem pašou Atatürkem, zakladatelem Turecka coby sekulárního národního státu západního typu. Tedy státu, který kladl důraz na emancipaci žen a v němž byl den volna posunut z pátku na neděli, jako písmo byla zavedena latinka a ze školského systému bylo vypuzeno náboženství, zároveň ale státu provinivšího se ještě před svým formálním vznikem genocidou Arménů v roce 1915 a brutálním vyhnáním Řeků ze Smyrny o sedm let později.

Oba pocházejí z provinčních středostavovských poměrů, nevyznačují se zrovna vybraným chováním, zato ale nedůvěrou ke všem v okolí, ba samotářstvím. A oba v mládí nepůsobili zrovna dojmem, že by byli předurčeni k historickým rolím. Mustafa Kemal se dal na dráhu vojenského důstojníka v Osmanské říši, Erdogan, jenž v mládí prodával na ulici oříšky, si vydělával jako poloprofesionální fotbalista v jednom istanbulském klubu.

Leč oba spojuje rozčarování z poměrů, v nichž žili. Mustafu Kemala frustrovaly zkostnatělé, zaostalé poměry v upadající říši, Erdogana zase štvala korupce a neschopnost turecké vlády pružně reagovat na potřeby obyvatel. Přičítal to celospolečenskému sevření ze strany armády, tedy instituce, která od Atatürkových dob funguje jako strážce sekulárního charakteru státu. A taky se Erdoganovi nezamlouvalo neustálé dožadování členství v EU: pořád zaznívaly jen sliby, jen aby pak Evropa vždy zabouchla před Turky dveře, zatímco některým jiným zemím je rychle otevřela, byť na tom byly s korupcí a reformami podobně bídně. Tedy Bulharsku a Rumunsku.

Zatímco Mustafa Kemal proslul jako vzácný příklad schopného osmanského vojevůdce, třeba se vyznamenal ve slavné bitvě s Brity u Gallipoli v roce 1915, Erdogan se do národního povědomí katapultoval jako starosta Istanbulu, jenž zařídil fungující systém odvozu smetí, vyřešil dopravní zácpy a obstaral spolehlivou dodávku pitné vody.

Oba byli rozhněvanými radikálními reformátory, jenže zatímco Atatürk ženy odhalil, Erdogan jim zase dal na hlavu šátek. A zatímco ten první se dokázal vyvarovat toho, aby svou představu prosazoval bezduchou brutalitou jako jeho současníci Lenin a Stalin, zhlíží se ten druhý takřka každým dnem patrněji ve svém současníkovi Vladimiru Putinovi, tedy zejména v jeho nacionalistickém protizápadním revanšismu. Erdogan i Atatürk stojí vedle sebe, a přitom proti sobě.

jarvis_58ee6391498eee2f903f9204.jpeg Teodor Marjanovič
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Okolní země přecházejí na digitální dálniční známky. Česko si počká ještě nejméně tři roky

Do tří let Češi začnou platit mobilem. Platební terminály postupně vymizí, říká český šéf MasterCard

Zemanova návštěva v USA se odkládá kvůli krizi s KLDR. Trump ale poděkoval Česku za diplomatickou pomoc s Sýrii

Rostoucí ceny bytů v městech vyhání lidi na venkov. Bydlení už je na ně příliš drahé

ECB bude pokračovat ve výrazně uvolněné měnové politice. Na změny je ještě brzy, myslí si ekonomové

reklama