Když jsme nespokojení se životem, máme většinou tendenci hledat vnější příčiny. Nadáváme na počasí, na práci, na šéfy, na partnery. Často ale skutečnou příčinou bývá to, že nejsme srovnaní sami se sebou. Chybí nám integrita, vnitřní síla, nevíme, k čemu bychom se měli upnout. Nyní sledujeme v Evropě nespokojenost na úrovni celých skupin obyvatel, ba celých států. Nadává se na Evropskou unii, nadává se na "elity", nadává se na migraci. Prožíváme všeobecnou nespokojenost s "poměry". Co když ale skutečný důvod šířící se nespokojenosti ani v tomto případě neleží vně, ale tkví někde uvnitř?

Nabízím hypotézu, že to, co v současné Evropě skutečně chybí, je pocit identity a smysluplné existence. Ten historicky zpravidla pramenil z napětí mezi jednotlivými entitami, ať už náboženskými, státními nebo národními. Třeba sebedefinice češství byla původně v devatenáctém století negativní: "Češi jsou ti, kteří nejsou Němci." K tomu samozřejmě patřily příslušné sváry a − ano − i boje. Teď je už dlouho klid, už dlouho se v Evropě za nic ani proti ničemu nebojovalo. Doba klidu a míru je historicky bezprecedentní. Sedmdesát dva let. Evropský projekt, což je především projekt míru, funguje, šlape, ale stejně není v jednotlivých zemích unie dvakrát populární, spíš trpěný. Proč to? Zřejmě tady existuje něco jako stesk, když ne rovnou po konfrontaci, tak aspoň po kontrastu, ze kterého vyrůstá identita, z níž zase vyrůstá pocit smysluplnosti existence. Jinak nevím.

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se