Evropa v izolaci aneb Svět jako zadání pro svět

Okřídlený vtip hovoří o jistém nadpisu z padesátých let, který se měl objevit v londýnském vydání Timesů: Nad (Lamanšským) kanálem hustá mlha, (evropský) kontinent se ocitl v izolaci. Ať už se jedná o mýtus, nebo ne, paradoxně vystihuje současnou situaci. Nad světem mlha, Evropa se ocitá v izolaci. Po brexitu se od Evropy odvrací Londýn a vypadá to na tvrdý exit, Moskva nikdy velkým fandou nebyla (naopak se šušká, že svými aktivitami se snaží EU rozklížit) a v posledních dnech nám Donald Trump, už jako prezident USA, zopakoval, že si nedělal předvolební srandu a že Evropa ztratila dalšího významného fanouška: Washington. Evropa se tak ocitla v izolaci, aniž by se jakkoli pohnula. Během několika pár let se objevily tři významné entity (Moskva, Londýn, Washington), které jsou vůči Evropské unii škodolibé. Na podobné myšlenkové lodi jako Evropa se ocitá už jen Kanada, Nový Zéland, Austrálie a snad Japonsko.

Petr Pithart se ve svém památném rudolfínském projevu ptá, zda ona myšlenka Evropy (otevřenosti, tolerance, neurážení, slušnosti vůči odlišnému, spolupráce mezi národy a volnost pohybu a obchodu, důležitost vědy a faktů atd.) na nás Čechy nakonec nebylo příliš velké sousto. Nyní se ocitáme před otázkou palčivější: nebyla evropská myšlenka, ona tolerantní otevřenost, příliš veliké sousto pro Evropany (viz brexit)? A ještě z větší vzdálenosti a ještě aktuálněji dle posledních izolacionistických kroků USA: není svět příliš veliké sousto pro Ameriku? Není svět příliš veliké sousto pro svět? Jako by se svět začal bát světa. Naděje dvou evropských generací, hodnoty tolerance a otevřenosti. Naší vírou bylo, že se svět spolu naučí mluvit, že ti, kdo si kdysi mydlili schody, vyvražďovali se a tupili se, jak mohli, že se naučí spolu obchodovat a respektovat se.