Kávového stolku se dotýká ženská ruka s nalakovanými nehty. Nad ní mezi pugéty květin prokvétají kadeře vlasů. A někde ve vzduchu visí otázka, proč byl Humbert z románu Lolita spisovatele Vladimira Nabokova ničema.

Píše se polovina 90. let a skupina žen, které se v íránském Teheránu sešly debatovat nad literaturou, se za okamžik rozejde. Ženskou ruku, která v islámské republice nesmí být nalakovaná, zakryje rukavice. Vlasy, jež nesmějí být vidět, schová šátek. A z Lolity se zase stane úpadkový imperialistický román, který je v zemi zakázáno prodávat, číst či zmiňovat.

Učitelce ilegálního bytového semináře o literatuře, která se jmenuje Azar Nafisi, zbudou jen ty květiny. Několik let nato však emigruje do Spojených států. Napíše knihu nazvanou Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. A v ní vysvětlí, že pro její část světa Lolita nebyla románem o tom, jak starší muž znásilní malou dívku. "Humbert byl ničema, protože ukradl život cizímu člověku," napíše Nafisi, které coby svobodné Íránce podobně zcizil život teokratický režim.

Dnes je z její knihy bestseller, a tak příští sobotu Azar Nafisi přiletí do Prahy už jako světově proslulá autorka. Pokřtí tu vzducholoď na střeše Centra současného umění DOX, mohutnou uměleckou přístavbu, která má sice tvar zepelínu, ale nikam létat nebude. Přední tuzemská galerie výtvarného umění skrze ni rozšíří svoji působnost na literaturu.

Nafisi se pro tu příležitost hodí. Nejen proto, že od své emigrace do USA roku 1997 píše o právech žen a svobodě slova nebo se hlásí k Václavu Havlovi, což jsou všechno východiska DOX.

Především Nafisi věří na sílu literatury. Ve svých knihách i přednáškách zdůrazňuje, že knihy člověka učí soucítit i kriticky uvažovat. Že překračují hranice států či náboženského smýšlení a spojují všechny, kdo jako ona "s Jeanem Valjeanem putovali zpustlými ulicemi Paříže, oslepli spolu s Esmeraldou a trpěli s Quasimodem". Že knihy mohou poskytnout svobodu i člověku žijícímu v totalitní zemi. Nebo že podněcují představivost a vůli uskutečnit i nepravděpodobné sny.

Témuž věří také zakladatel DOX Leoš Válka, jenž stavbou vzducholodi zhmotnil svůj čtenářský sen o létajících korábech z románů Julese Verna či obrazů Kamila Lhotáka. Na střeše galerie vybudoval prostor pro "čirou imaginaci, nespoutanou mezi nebem a zemí", jak řekl.

Zjednodušeně řečeno chce DOX svým návštěvníkům poskytnout přístřešek pro svobodné myšlení. Azar Nafisi totéž umožnila svým studentkám.

Autorka, která tento čtvrtek oslaví 68. narozeniny, pochází z rodiny privilegované za režimu někdejšího íránského šáha. Její otec se v 60. letech stal nejmladším starostou Teheránu a matka coby jedna z prvních žen zasedla v íránském parlamentu.

Vzducholoď vzlétá

◼ Slavnostní otevření zepelínu na střeše pražského Centra současného umění DOX proběhne příští sobotu za účasti spisovatelky Azar Nafisi a výtvarníka Petra Síse.

◼ Během večera bude odhalena nová tapiserie se Sísovou kresbou, která po úmrtí Václava Havla vznikla pro titulní stranu Hospodářských novin. V březnu 2017 se tapiserie přesune do Štrasburku do nové Havlovy budovy Evropského parlamentu.

◼ Ve věži DOX souběžně začne výstava, která mapuje, jak architekti Martin Rajniš, David Kubík a Leoš Válka vzducholoď navrhli.

◼ Do ní bude veřejnost moci přijít v neděli 11. prosince odpoledne na debatu s Nafisi nebo na autorské čtení spisovatele Patrika Ouředníka.

Nafisi odmalička hovořila také anglicky, studovala v zahraničí. Přestože v mládí snila o tom, jak osvobodí íránský proletariát, a rodinnou vírou v šáha otřáslo, když byl otec na čtyři roky odsouzen v politickém procesu, Nafisi zůstala stoupenkyní šáhových pořádků.

Íránská revoluce ji roku 1979 zastihla jako učitelku literatury už opět v Teheránu. Postupně vnímala, jak Alence v říši divů na knižních ilustracích přibyl šátek na hlavě. Jak cenzoři ze všech knih Ernesta Hemingwaye odstranili zmínky o pití vína. Jak jejím studentkám bylo zakázáno se smát, nosit make-up, mluvit s muži. Tančit, zamilovávat se. Vůbec si myslet cokoliv jiného, než co si myslí ajatolláh Chameneí.

Nafisi dlouho hledala kompromisy. Když v Íránu přednášela o tehdy už zakázaném Flaubertově románu Paní Bovaryová, studentkám ho oxeroxovala a na další hodině jako mimochodem zmínila, že v knize našla explicitní scény a xeroxy bude muset proškrtat. Varování před "zakázaným ovocem" zajistilo, že studenti román během týdne zhltali.

V polovině 90. let však Nafisi na univerzitě skončila a seminář přesunula do ilegality. Několik studentek k ní každý čtvrtek chodilo do bytu, sundávalo šátky a s nimi − přeneseně vzato − také tíhu represivního režimu.

Hovořily o svých životech a hledaly k nim paralelu v zakázané literatuře. Fitzgeraldův román Velký Gatsby, jehož hrdina touží oživit starou lásku, vnímaly jako analogii ke snahám vrátit Írán do předrevolučních časů. Hrdinku novely Henryho Jamese viděly jako ženu, jež vzdoruje společenským nařízením. A Nafisi je v těchto úvahách podporovala, přesvědčená, že svobodné myšlení stimulované literaturou je v represivním režimu důležitější než akademické znalosti.

V popisu toho, jak jsou mrtví klasici západní literatury důležití pro utlačované Íránky, tkví také síla knihy Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. V titulu, jejž v českém překladu Zuzany Mayerové vydalo nakladatelství Paseka, Nafisi vypráví o svém semináři i studentkách. Je to silný záznam toho, jak islámský fundamentalismus potlačuje chuť do života. A jak mu lze vzdorovat literaturou a svobodným uvažováním o ní.

Této prvotiny Azar Nafisi se v USA prodalo nečekaných 1,5 milionu výtisků, k čemuž přispěla dobová situace − teroristické útoky z 11. září, po nichž se Američané začali zajímat o muslimskou kulturu, a invaze spojeneckých vojsk do Iráku, jež roku 2003 propukla krátce po vydání knihy.

Z imigrantky a učitelky literatury Nafisi se stala celebrita a vlivný hlas íránského exilu. Začala chodit do televize, psát do předních deníků, přednášet po celé Americe. Její knižní turné zasponzorovala automobilka Audi, jež souběžně platila koncerty hudebníka Davida Bowieho.

Od té doby Nafisi napsala ještě dvě knihy, znovu osobně laděné a protkané kapitolami ze světové literatury i z íránských dějin. V jedné popisuje osud svých rodičů − matky, která se nenaplněný milostný život pokusila překrýt fabulacemi, a otce, jenž rodinu opustil a lásku našel jinde. V druhé knize nazvané Republic of Imagination k autorské figuře íránské přistěhovalkyně přibyl pohled čerstvé americké občanky, která na příkladech dávných románů Marka Twaina či Sinclaira Lewise popisuje, jak dnešní honba za penězi a kariérou v USA upozaďuje roli literatury a brzdí rozvoj představivosti.

Anglické vydání knihy před dvěma roky doprovodily ilustrace českého výtvarníka žijícího v USA Petra Síse. Také ten příští sobotu přiletí na otevření vzducholodi v DOX. Sís na svých obrazech z posledních let zhmotňuje představy o létání. Nafisi ve svých knihách nechává volně poletovat myšlenky. A DOX rovnou postavil zepelín. Bude to tedy velmi okřídlený večer.