reklama

Jak se dařilo plnit hlavní úkoly české zahraniční politiky?

Blog
Čtěte více: zahraniční politika
  • Vloni AMO formulovala deset doporučení pro českou zahraniční politiku na rok 2015.
  • Jak se je dařilo naplňovat? Podle našeho hodnocení jen zpola. Česká zahraniční politika splnila klíčová doporučení v průměru z 50 %. Kde si vedla nejlépe a kde nejhůře?
  • Nové vydání Agendy pro českou zahraniční politiku s podrobnou analýzou výkonu české diplomacie bude představeno 28. dubna.

1. Vláda musí zkoordinovat své postoje v klíčových otázkách zahraniční politiky. Diametrálně odlišná vyjádření ke krizi na Ukrajině, bezpečnostní situaci, lidskoprávní politice či vstupování do eurozóny z ČR dělají nedůvěryhodného a nespolehlivého hráče. Žádoucí je těsnější koordinace zejména v rámci ČSSD. Realisticky však nelze očekávat přílišnou spolupráci od prezidenta a ministra financí. Je proto nutné, aby alespoň ministři za stranu s nejsilnějším vlivem na zahraniční politiku mluvili jedním hlasem. Premiér by měl v klíčových otázkách opustit opatrnické postoje a jasně podpořit svého ministra zahraničí.

Uklidnění v rámci ČSSD přinesl březnový sjezd strany, na kterém byli poraženi odpůrci Zaorálkovy linie zahraniční politiky, především Jaroslav Foldyna a Jeroným Tejc. Příčinou jejich porážky však nebyla vnitrostranická diskuze o zahraniční politice. Spory tak byly spíše „vymlčeny“ než vyřešeny. V otázkách zahraniční, bezpečnostní a evropské politiky se navíc s vystupňováním evropské uprchlické krize etablovali noví silní hráči. Především Milan Chovanec a Andrej Babiš razili bezpečnostní rozměr migrační krize bez ohledu na její sociální aspekty či možné dopady na další zahraničněpolitické priority. Ke konci roku se začal výrazněji k zahraničněpolitickým tématům vyjadřovat i předseda vlády Sobotka. Vláda tak sice dosáhla shody v otázkách východní politiky, avšak pokud jde o uprchlickou krizi, názorová rozpolcenost neumožnila zaujetí jednotného stanoviska.

Splněno na 40 %.

2. Vláda by se měla důrazněji distancovat od prezidentových postojů vůči ukrajinské krizi a Islámskému státu, stejně jako případných dalších přešlapů. Prezident je dnes klíčovým personálním problémem české zahraniční politiky a nelze předpokládat, že jeho excesy, které poškozují ČR, vyřeší pouhé koordinační schůzky. Vláda by proto měla trvale, pozitivně a věcně dávat najevo, že pozice Hradu jsou politickým folklorem, ale nikoliv postojem ČR. Deficit je opět především na straně premiéra. Ministr zahraničí by měl zůstat ve věcné rovině a vyvarovat se emotivních reakcí, jakými bylo třeba tiskové prohlášení po Zemanově projevu na připomínce osvobození Osvětimi.

Kromě ukrajinské krize se prezident v roce 2015 zhostil i tématu imigrace. V tomto ohledu je třeba pochválit premiéra Sobotku za jeho odmítnutí přízemního podněcování k nevraživosti vůči uprchlíkům a ocenění českých dobrovolníků, kteří pomáhali na tzv. balkánské cestě. Své stanovisko předseda vlády vyjádřil i v reakci na cestu Miloše Zemana na oslavy Dne vítězství do Moskvy, kdy připomněl, že návštěva hlavy státu nic nemění na českém postoji k situaci na Ukrajině. Vláda tedy svoji odlišnou pozici vůči prezidentovi otevřeně artikuluje, přitom se však pohybuje ve věcné rovině. Nepříliš šťastně na druhou stranu působí schvalování cesty Miloše Zemana na oslavy konce 2. světové války do Číny či souhlas s podpisem strategického partnerství s Ázerbájdžánem.

Splněno na 70 %.

3. Parlamentní strany by měly investovat do vybudování odborného zázemí v oblastech zahraniční, bezpečnostní a evropské politiky. ČR si v dnešní situaci nemůže dovolit neinformovaná a zmatená vyjádření ke klíčovým tématům. Opoziční strany by se na případný návrat do vlády měly připravit lépe, než tomu bylo např. u sociální demokracie. Všechny politické strany by se pak měly vyhnout instrumentalizaci otázek klíčových zájmů státu v politickém boji.

Parlamentní politické strany zvýšily svoji aktivitu v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky. Na sjezdech a kongresech ČSSD, ODS i KDU-ČSL bylo téma zahraniční politiky přítomno ve formě přijatých deklarací či usnesení. TOP 09 se věnovala zahraniční politice ve svém opozičním auditu. Tradičně aktivní byli i komunisté. ANO 2011 sice v souvislosti se svým sjezdem hovořila o výraznější diskuzi nad programovými cíli včetně zahraniční politiky, avšak jediným výsledkem byl výběr Pavla Teličky na stranického mluvčího pro tuto oblast, a vyjadřování k mezinárodnímu dění tak zůstává především doménou jednotlivých osobností, nikoli hnutí jako celku.

V tomto kontextu je škoda, že z koncepce české zahraniční politiky schválené v červenci nakonec vypadl odkaz na každoroční představování zahraničněpolitických priorit ministrem v Poslanecké sněmovně, na něž by navazovala parlamentní diskuze. Plánované vystoupení v zahraničním výboru Sněmovny je v tomto ohledu jen slabou náplastí.

Splněno na 70 %.

4. Vláda by měla pokračovat ve vstřícné evropské politice. Měl by být ratifikován Fiskální pakt a na základě dokončení dopadových studií by mělo být rozhodnuto o vstupu do bankovní unie. Vláda by měla v první polovině roku schválit Koncepci působení ČR v EU a navázat na ni dalšími dílčími dokumenty – koncepcí prosazování Čechů do unijních institucí či koncepcí informování o evropských záležitostech. Pokud je cílem vlády připravit zemi na hladké přijetí eura, je zapotřebí nejen dodržovat přístupová kritéria, ale také působit adekvátně vůči veřejnosti. Proto je nezbytné připravit argumentační strategii a veřejně ji komunikovat prostřednictvím příslušného aparátu Úřadu vlády. Dále je třeba, aby přínosy členství zřetelněji zaznívaly od vládních stran podporujících vstup do eurozóny.

Vláda představila novou Koncepci politiky ČR v EU, která nepřišla s žádnou revolucí ohledně priorit evropské politiky. Hlavní přidaná hodnota dokumentu spočívá v důrazu na včasné vyhledávání priorit, a to již v předlegislativní fázi. Pozitivně lze hodnotit i vypracování dopadové studie coby podkladu pro únorové jednání Vlády ČR o českém zapojení do bankovní unie. Zaznívající argumenty byly převážně odborné a pragmatické a odmítnutí přistoupení bude navíc znovu po roce přezkoumáno. Přijata byla také komunikační strategie o evropských záležitostech, avšak tento krok nedoprovázelo adekvátní navýšení prostředků plynoucích do této oblasti.

Stále nebyla dokončena ratifikace Fiskálního paktu. K podpoře přijetí eura navíc nepřispěla řecká krize. Květnová schůzka ústavních činitelů k otázce zavedení společné měny v ČR hmatatelný výsledek nepřinesla. Případnou dohodu vládních stran zkomplikovali Andrej Babiš návrhem uspořádat o přijetí eura referendum a Miloš Zeman vyslovením naprosto absurdní podmínky, že ČR bude moci do eurozóny vstoupit po vystoupení Řecka.

Splněno na 50 %.

5. ČR by měla spojit připomínku výročí konce druhé světové války také s uctěním obětí poválečného vyhnání Němců. Taková iniciativa by byla adekvátní odpovědí na lidické gesto německého prezidenta Gaucka z roku 2012 a vyslala by žádoucí signál nejen do zahraničí, ale především do české společnosti. Podobou Gauckovy návštěvy by se také tato připomínka mohla inspirovat. Jednalo by se o smířlivé a lidské gesto za účasti obětí a německých či rakouských vládních představitelů. Nabízí se společné uctění památky a projevu lítosti nad některým z největších excesů „divoké“ fáze vyhánění, např. v Ústí nad Labem, v Postoloprtech či v Brně.

Vrcholní představitelé ČR se tématu vyhýbali a k žádné oficiální připomínce srovnatelné s Gauckovým gestem nedošlo. Světlou výjimkou byla mnichovská cesta vicepremiéra Bělobrádka, který jako první český politik navštívil Sudetoněmecký dům a uctil oběti vyhánění u místního památníku. Za pozornost v tomto kontextu stojí Bělobrádkovo vyjádření, že gesto nebylo učiněno jménem vlády, a také opatrnická snaha premiéra Sobotky o „vyvážený“ postoj. Sobotka sice jednou větou vicepremiéra ocenil, ale mnohem více prostoru věnoval tradiční argumentaci, podle níž bylo vyhánění pouhým důsledkem nacistického teroru. Premiér, prezident či ministr zahraničí tedy žádoucí signál do české společnosti nevyslali.

V kontrastu s přešlapováním na vládní úrovni působily kroky některých měst a obcí, které pozitivně spoluutvářely obraz ČR. Brno vyhlásilo Rok smíření k uctění památky všech obětí bezpráví – českých, německých, židovských i romských. V rámci iniciativy byla také městskou radou schválena Deklarace smíření, připomínající poválečné křivdy na brněnských Němcích. Odpovídající připomínky se dočkalo i Ústí nad Labem, kde se pietních akcí zúčastnila místní primátorka.

Splněno na 50 %.

6. České předsednictví Visegrádské skupiny by se mělo zaměřit na posílení vzájemné důvěry jejích členů. Po nepříliš příznivém roce 2014 by měla být pozornost upřena na zkvalitňování vnitrovisegrádských kontaktů – např. prostřednictvím intenzivnější spolupráce parlamentů – a na prohlubování kooperace v tradičních tématech (bezpečnostní politika, východní politika, západní Balkán, energetická a bezpečnostní infrastruktura). Při vytváření nových formátů spolupráce ve střední Evropě by měla ČR prosazovat komplementární, nikoli duplicitní projekty, a snažit se Rakousko raději přiblížit Visegrádské skupině.

Snaha posílit vzájemnou důvěru mezi zeměmi Visegrádské skupiny střízlivým a konkrétně zaměřeným programem předsednictví byla v průběhu českého mandátu přebita ostrým vystupováním V4, především Maďarska a Slovenska, v souvislosti s uprchlickou krizí. Ačkoli se Česká republika snažila do určité míry – zejména prostřednictvím ministra Zaorálka – tlumit vzrůstající napětí mezi západní a středovýchodní Evropou, hlavním výsledkem první poloviny českého předsednictví bylo právě vytvoření negativní image střední Evropy. V tradičních tématech navíc k zásadnějšímu průlomu nedošlo. V oblasti energetické spolupráce vysílala ČR i přes existenci společné visegrádské pozice na úrovni premiérů rozporuplné signály ohledně projektu Nordstream II. Nepodařilo se zajistit operabilitu Visegrádské bojové skupiny EU po konci jejího mandátu v první polovině roku 2016 a rozhodnější iniciativy se neobjevily ani vůči východní Evropě nebo západnímu Balkánu.

V lednu byl zahájen tzv. slavkovský formát spolupráce se Slovenskem a Rakouskem. Na první pohled měl sice ambici zasáhnout i do oblastí tradičních pro V4 (východní politika, západní Balkán, energetika, koordinace před Evropskými radami), avšak prozatím hmatatelné výsledky nepřinesl. Není ani patrné, že by Slovensko, jež koordinační úlohu po Česku přebírá, věnovalo spolupráci náležitou pozornost. Jako přehnaná se vzhledem k mladosti tohoto formátu jeví zmínka o něm v nové koncepci zahraniční politiky, když další podobná fóra (např. Středoevropská iniciativa) zůstala opomenuta.

Splněno na 30 %.

7. ČR by se měla mnohem aktivněji a věrohodněji zapojovat do diplomatických jednání o řešení konfliktu na Ukrajině na úrovni EU a NATO. ČR by se měla jednoznačně vymezit vůči ruské agresivní politice a nezpochybňovat smysl sankcí zavedených EU, ale naopak prosazovat jejich rozšiřování v případě další eskalace konfliktu. Měla by politicky podporovat ukrajinskou vládu a pomoci s nezbytnými socioekonomickými reformami. ČR musí být čitelným partnerem jak pro Ukrajinu, tak i své spojence. V této souvislosti je nezbytné vyrovnávat vyjádření a činy prezidenta Zemana či dalších politiků dostatečně viditelnými akty vlády a ministra zahraničních věcí.

V otázce rusko-ukrajinského konfliktu se vláda v roce 2015 držela společné linie Evropské unie a vzhledem k malým pokrokům podporovala prodloužení sankčního režimu vůči Rusku. Pokračovala také humanitární a transformační podpora Ukrajiny. Obecně byla ale česká politická scéna pasivní, čehož dokladem je i zdlouhavá ratifikace Asociační dohody s Ukrajinou.

Problémem zůstal Miloš Zeman, který se zúčastnil oslav Dne vítězství v Moskvě a po jednáních s Vladimirem Putinem (v Moskvě a v září v Pekingu) se vyslovil pro ukončení sankčního mechanismu. Přestože je Ukrajina prioritní zemí exportní politiky a programu transformační spolupráce, nedošlo ani k tak symbolickému kroku, jakým by byla návštěva ukrajinského premiéra či prezidenta v ČR anebo českého zástupce na Ukrajině.

Splněno na 40 %.

8. ČR by měla přijmout výraznější počet uprchlíků z oblastí zasažených konfliktem v Sýrii a Iráku. Humanitární situace na místě je neudržitelná, české kapacity přitom nejsou ani zdaleka naplněny. Neochota přivítat více uprchlíků je v rozporu s hodnotovým základem české i evropské zahraniční politiky a poškozuje obraz České republiky ve světě. Pokřivené chápání uprchlíků jako bezpečnostní hrozby navíc podporuje zbytečné obavy a předsudky ve společnosti.

Česká vláda v červenci rozhodla o dobrovolném přijetí 1500 uprchlíků převážně z Řecka a Itálie v průběhu příštích tří let. Následně bezúspěšně hlasovala proti relokačním kvótám, dle kterých má přijmout 1691 uprchlíků z evropských zemí. Na rozdíl od jiných států však nedeklarovala, že by přijaté rozhodnutí odmítala implementovat. V Česku se také na základě lednového usnesení vlády léčily děti ze Sýrie, které doprovázely jejich rodiny. V prosinci navíc vláda rozhodla o přijetí skupiny iráckých křesťanů. Přesto zůstávají počty akceptovaných uprchlíků ze třetích zemí vzhledem k míře humanitární katastrofy daleko za přijatými závazky, českými možnostmi a humanitárními potřebami.

Premiér Sobotka sice opakovaně varoval před šířením strachu z imigrantů a jeho zneužíváním extremistickými skupinami, chápání uprchlíků především jako bezpečnostní hrozby ale ve vyjádřeních českých politiků dominuje, a to včetně vládních představitelů. České politické elity by měly poskytovat obraz uprchlíků, který poukáže také na humanitární a sociální stránky migrace, a otevřeně informovat o možnostech jejich začleňovaní do české společnosti.

Splněno na 30 %.

9. Česká republika by se měla zasadit o oživení iniciativy Východního partnerství. V roce 2015 proběhne summit Východního partnerství v Rize, který by měl představit obrysy reformy této iniciativy. ČR by měla trvat na oddělení otázky reformy Východního partnerství od ruského angažmá na východní Ukrajině a prosadit nabídku další integrační perspektivy pro země, které podepsaly asociační dohody.

Summit Východního partnerství v Rize nepřinesl žádný průlom. Priority České republiky byly naplněny oddělením tří pokročilejších a tří pomalejších zemí. Výraznější nabídka pro Ukrajinu, Moldavsko a Gruzii, která by šla nad rámec asociačních dohod, ale formulována nebyla. Česko také podpořilo polsko-švédský návrh na prohloubení iniciativy, který byl představen na prosincové Radě pro vnější vztahy.

Splněno na 70 %.

10. ČR by se měla jasně postavit za politiku podpory občanských a politických práv. Odpovědí na kritizované rozpory v dosavadní politice je důslednější obhajoba politických práv dovnitř i navenek. Takový postup navíc ČR nijak neoslabuje, zvlášť pokud se zaměří na zdůrazňování zakotvení univerzality lidských práv v mezinárodních dohodách. Rozšiřování o další dimenze lidských práv, tj. sociální, environmentální či genderové, může být smysluplné, ale jen v případě, že dojde k současnému navýšení lidských i finančních zdrojů a bude odpovídat schopnosti českých neziskových organizací takové projekty implementovat. Jinak bude rozšiřování jen záminkou pro oslabování důrazu na práva občanská a politická.

V nově přijatých koncepčních dokumentech – Koncepci zahraniční politiky a Koncepci podpory lidských práv a transformační spolupráce – k výrazné změně české lidskoprávní politiky nedošlo. Byla zdůrazněna univerzalita lidských práv i jejich promítání do všech dimenzí zahraniční politiky. Přibyla také zmínka o podpoře lidských práv v podmínkách vzájemného dialogu a respektu, avšak s poukazem na to, že na ni nelze rezignovat ani za méně příznivých okolností. Taková formulace ukazuje na postupné vyvažování původního záměru a zůstává nejasná.

Deklarované rozšíření českého zájmu o další dimenze lidských práv (zejména práv II. a III. generace) nebylo doprovázeno navýšením rozpočtových prostředků na tyto oblasti.

Splněno na 50 %.

 

Agenda pro českou zahraniční politiku bude představena 28. dubna v 17:00 v aule Domu nadace ABF, Václavské náměstí 31 v Praze. Následovat bude diskuze s poslanci a senátory o zahraniční politice. Podrobnosti zde. Registrace je možná zde.

 

Tým analytiků a spolupracovníků AMO

Text editoval Vít Dostál, ředitel Výzkumného centra AMO

Vít Dostál, AMO
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Kellner by zbohatl i beze mě, říká bývalý ministr financí Ivan Kočárník

Živě: Francouzi rozhodují o osudu Evropy. Prezidentské volby odstartovaly

Ministerstvo zemědělcům přidalo půl miliardy. Díky tomu na dotace dosáhne i Agrofert

Z českých vězňů je zaměstnaná jen třetina. V Jiřicích pracují jako truhláři i zemědělci

Trumpovi oficiální poradci jsou nervózní, prezident si nechává radit i od Murdocha

reklama