Recenze: David Bowie na novém albu zpívá o poklescích, pádech a hříchu

Vždy bylo skrytým půvabem britského zpěváka Davida Bowieho, že na něj nemá patent žádný vykladač. A nebude mít ani na jeho právě vydanou, pětadvacátou studiovou desku Blackstar.

Když se v pátek ocitla na pultech, se zlou se potázal Bowieho kapelník, jenž titulní skladbu vysvětlil jako píseň o popravách Islámského státu. "Ne, o situaci na Blízkém východě ta skladba není," vzkázal devětašedesátiletý zpěvák a zase se odmlčel, jako to dělá celou poslední dekádu. Bez koncertů, bez rozhovorů. Přeberte si to sami.

A to je přitom úvodní desetiminutová píseň Blackstar, v níž možná pochodují popravčí čety a zřejmě hovoří samozvaní proroci, nejbohatší na obrazy. Během dvaačtyřiceti minut, které album zabírá, Bowie dále zpívá o krvesmilných vraždách, stoupání na nebesa nebo vypráví o prohřešcích umělým nářečím zvaným jazyk Týnů, které pro mladistvé delikventy z románu Mechanický pomeranč kdysi vymyslel spisovatel Anthony Burgess.

"Lukni na tu čínu," neboli pohleď na tu ženu, mohl by luštit posluchač podle českého překladu knihy od Ladislava Šenkyříka. A stejně by se nedostal dál než ke konstatování, že z Bowieho nové nahrávky je nějak cítit vražda. Poklesky, pády a hříchy člověka. Snad nějaké sebezpytování.

Ale od vydání singlu, který album předznamenal, už uplynul měsíc a bowieologové ukončují diskuse se slovy: "Nelze vyloučit, že píseň má několik vypravěčů." Prostě si to přeberte sami.

Poklesky, pády a hříchy Davida Bowieho

Další 3
fotografie

Musí se na to tedy přes muziku, což je v případě Bowieho novinky beztak nejdůležitější. Zpěvák propustil kapelu, s níž před třemi lety natočil comebackovou rockovou nahrávku The Next Day, a na doporučení najal jazzové kvarteto saxofonisty Donnyho McCaslina. Což zní doteď neuvěřitelně pro všechny, kdo pamatují, jak přesně před sedmi roky v Česku takřka neznámý McCaslin koncertoval v Kladenském divadélku.

S párou stoupající od úst a zamlženými brýlemi pak tento newyorský hudebník vzpomínal, že největší "rokenrol" zažil, když jeho učitel na saxofon kdysi odhazoval vajgly do ústí svého nástroje.

Pro tu vzpomínku by mohl mít pochopení i Bowie, jenž v dospívání sám hrál na saxofon a poslouchal jazz. Už na desce Aladdin Sane ze 70. let měl jazzového klavíristu a na nahrávce z 90. let pro změnu jazzového trumpetistu a svého jmenovce Lestera Bowieho, veterána z kruhu divokých avantgardistů Art Ensemble of Chicago, jejichž koncerty − tak jako později Bowieho vystoupení − bývaly tak trochu převlekové divadlo.

Nyní tedy Bowie "uzavřel kruh", když novou desku nahrál s jazzovými muzikanty. Akorát že ti tu rozhodně nehrají jazz. Spíš jsou z něj zvyklí pohybovat se v prostředí, které přeje improvizaci a tvůrčím impulzům. A tak na desce bubeník Mark Guiliana − další častý host pražských jazzklubů − místo tradičního doprovodu hraje skoro hiphopové smyčky nebo jakési něžné techno.

Pianista Jason Lindner do svých devíti zvukově odlišných nástrojů pouští samply smyčců, které právě proto, že je hraje computer, vůbec neznějí jako smyčce. A když to Lindnera omrzí, odbíhá ke klavíru, jenž má na kladívkách umístěné připínáčky, aby to − při každém úderu kladívka do struny − uvnitř maličko "zazvonilo".

Nahrávání skončí a muzikanti jdou domů, ale Bowie přes noc zůstává. Jednotlivé nástroje prohání syntezátorem. Lepí na ně ozvěny, zdvojuje jejich zvuk nebo na počítači vylepšuje vibrato svého barytonového hlasu, aby se přesvědčivěji chvěl.

Z toho všeho nakonec vzniká hutná masa zvuku na albu Blackstar: různě intenzivní a rychlá, místy surově taneční a ke konci popově lehká na poslech, ale stejně nezařaditelná. Prostě se vymyká.

Kdyby měl David Bowie nějaký manifest, dalo by se hovořit o novém "stylu". Ale to je u muže, jehož hudební dráhu charakterizují věčné proměny, nesmyslné. Možná tak nejlepší klíč k desce Blackstar poskytl její producent, Bowieho přítel od konce 60. let Tony Visconti, když pravil, že při nahrávání předchozího alba "jsme usilovali o něco nového, ale pořád nám to znělo staře".

Asi proto se teď Bowie obklopil mladšími jazzmany. Aby nenapodoboval starší hudbu, aby v sobě "zabil" rutinu a posunul se dál. Ať dojde kamkoliv. A jestli je na albu Blackstar něco rockového, pak jeho duch: nasazení, s nímž Bowie zpívá, rebelie, kterou touto nahrávkou provádí, pateticky řečeno, "proti očekáváním a sobě samému".

Vezmi čert, jestli šifry na albu Blackstar nakonec rozluští nějaký bowieolog a všechny utvrdí, že nic nepochopili. Hlavně že je to skvělá, překvapivá muzika. A tu je přece nejlepší poslouchat.