David Carr to byl

Když jsem včera pozdě v noci sbíral materiál na svůj pondělní text do rubriky McMedia, věděl jsem dvě věci.
Zaprvé jsem měl už dopředu vymyšlen titulek. Článek o tom, že z americké mediální scény dočasně zmizí dvě výrazné osobnosti – moderátor večerního zpravodajství NBC Brian Williams a John Stewart, moderátor svého pořadu The Daily Show  –, jsem zamýšlel nadepsat: „Dva předčasné nekrology.“ Přišlo mi to vtipné, vzhledem k tomu, že ani jeden z nich neumřel, jen z různých důvodů zmizí z obrazovky.

Druhou jistotou pak ještě včera v noci bylo, že jsem se musel kouknout, co o téhle věci píše David Carr z New York Times. Protože to už tak prostě je, že když chcete najít dobrý, chytrý, poučený a čtivý text o amerických médiích, kouknete se, co píše Carr.

A nespletl jsem se ani včera. V jeho textu, v kterém srovnával životní a profesní dráhy Williamse a Stewarta, jsem našel jedny z nejlepších charakteristik obou zmíněných novinářů, které se v záplavě článků, jež o nich v posledních dnech vyšly, daly najít.

„Přes všechen cynismus, který je jeho přístupu připisován, je Stewart srdcem patriot a idealista. Znovu a znovu, jeho výpady proti politikům a postavám z médií nebyly ani tolik o tom, co jsou zač, ale více o tom, čím mohli být, ale selhali. Stewart měl mimořádný čich na pokrytectví, pro svůj tým našel úžasné autory a jejich i svoji vlastní práci vykonával s krutou milosrdností, a to není žádná maličkost,“ napsal Carr o Stewartovi, který před pár dny oznámil, že po šestnácti letech moderování svého pořadu letos na podzim skončí.

A k Brianu Williamsovi, který byl jedničkou ve svém oboru, ale jehož televize NBC teď nejméně na šest měsíců stáhla z obrazovky, protože si přibásnil své reportérské zážitky z Iráku (tvrdil, že se v roce 2003 při přesunu v helikoptéře ocitl pod přímou palbou, ale ve skutečnosti seděl v jiném stroji), měl pak Carr toto hodnocení: „Patrně mu nestačilo, že byl moderátorem číslo 1 na americkém zpravodajském programu číslo 1. Možná cítil, že je králem jakéhosi entropického království, uvězněn mezi reklamami o cholesterolu a úniky moči. A jak stále maničtější koloběh zpráv vířil okolo jeho večerní relace, bylo asi těžké zbavit se dojmu, že je tak trochu mimo.“

Takže, když jsem toto včera v noci četl, hned jsem věděl, že si do svého textu o Williamsovi a Stewartovi zase jednou Carra „vypůjčím“. Přiznaně, tedy s uvedením zdroje, protože citováním Carra si nikdy ostudu neuděláte. A zároveň jsem si musel přiznat, jako už tolikrát předtím, že nic lepšího a jiného než on bych beztak nevymyslel. Ale na Carra nelze ani žárlit, je sám sobě kategorií a normou.

Tedy byl, jak jsem pochopil dnes ráno, když jsem znovu zapnul počítač. Jeho text, z kterého zde výše cituji, byl nejspíše ten poslední, který napsal. Ve věku osmapadesáti let včera v noci zemřel, přímo v redakci deníku New York Times.

Titulek „Dva předčasné nekrology“ mi už samozřejmě vtipný nepřijde, protože tohle je skutečně předčasná smrt. I když Carr toho měl v životě dost za sebou. Jeho autobiografii „The Night of the Gun“ z roku 2008 jsem nikdy celou nečetl, ale četl jsem dost, abych věděl (nebo aspoň dokázal odhadnout), proč je jeho psání o médiích, o filmech, o politice a o lidech, kteří jej v těchto i jiných oborech zaujali, tak dobré.

Sám Carr totiž nikdy nežil v nějakém „entropickém“ království, uzavřeném vakuovaném systému, kolem kterého by tam venku zuřil život. Měl za sebou alkoholismus, divoká léta a vztahy, kokain, odvykací léčbu, rakovinu… Vlastně tak trochu div, že tohohle chlapíka deník New York Times v roce 2002 přijal do svého ctihodného novinářského sboru.

Ale asi jeho editor už tehdy viděl, co pak v jeho psaní právě i mezi autory New York Times - kde se v posledních letech v rámci svého pravidelného pondělního sloupku The Media Equation nejvíce věnoval americké mediální scéně - vynikalo a co snad trochu ilustrují výše citované výňatky z jeho posledního textu.

Carr měl nejen autorský talent a odbornou erudici, což bychom v Timesech předpokládali, ale měl ještě něco podstatného navíc. Na věci se díval z úhlů, které bavily jeho, ale právě díky jeho osobně silnému poctivému ručení to bylo mimořádně zajímavé i pro jeho publikum.

Sám za sebe o Carrovi už nic dalšího, třeskutě „pronikavého“ napsat nedokážu. A ze všech komentářů, které teď na web New York Times k jeho odchodu píšou jeho kolegové, si vypůjčím ten od Matta Drudge: „David Carr was it.“ David Carr to byl.