Recenze: Deprijckova kniha o kráse pustých ostrovů si stýská po časech Stevensona

Hemingway nás popsal jako ostrovy uprostřed proudu. Shakespeare tyto lidské ostrovy opěvoval jako místa obklopená spánkem, na nichž spřádají se sny, a jeho současník Donne varoval před tím, že nikdo nesmíme zůstat ostrůvkem sám pro sebe.

Tyto i mnohé další literární narážky na plivanečky souše v nesmírném oceánu zahrnuje prozaické pásmo Luciena Deprijcka Ostrovy, na kterých ztroskotávám.

Německý anglista s vlámským příjmením je v tomto skvostném knižním artefaktu skloubil s pocity světoběžníka v moři davu, kde se navzdory satelitní technice stále tak snadno zabloudí.

Osmnáct ilustrovaných etud na téma osamění tváří v tvář pustému ostrovu si počíná srozumitelně, aniž by autor musel výslovně uvádět, čí model zrovna rozpracovává. A tak se zde výpůjčky z verneovky o dvou letech prázdnin potkávají s nietzscheovským mýtem o věčném návratu a utopie umísťované v renesanci daleko mimo kontinenty tu páruje vylíčení pudů utržených ze řetězu, jaké zobrazila Goldingova ostrovní antiutopie Pán much.