Kam míří agresivní Rusko

V souvislosti s ruskou anexí Krymu a nynějším podobným vývojem na východě Ukrajiny leckdo mluví o tom, že svět směřuje do etapy nové studené války. Pokud tomu tak je, bude asi logické položit si otázku, jak to, co se děje, souvisí s komunismem, s dědictvím komunistické totality, s obdobím komunismu. Odpověď je, že souvisí i nesouvisí. A je třeba si to roztřídit.  

Sovětské Rusko si kladlo ideologický dobyvačný cíl: porážku imperialismu a diktaturu proletariátu na celé zeměkouli, resp. alespoň tam, kde to půjde. Současné Rusko může dnes leckomu na Západě připadat jako „just another“ nacionalfašistická polodiktatura, která je nebezpečná pro své okolí. 

Takových zemí ale na světě bylo a ještě bude! Rusko už není zaslíbená země Antikrista a ateismu, kterou bylo snadné věřícím na Západě a v USA portrétovat jako říši zla. Globální dobyvačná či totalitní ambice nám z toho nevyplývá. 
Rusko již dávno nevyváží komunismus, ale do svého okolí chce exportovat autoritářský nacionalismus a klientelisticko-korupční systém, ve kterém se jeho byznysové a politické elity cítí jako ryby ve vodě.

Západ má vládu práva, Rusko preferuje orientální systém vlivových skupin, korupčních a klientelistických vazeb. Potenciálně nepřizpůsobiví jsou udržováni v permanentní nejistotě hrozbou ztrát vlastnických práv a hrozbou kriminalizace. Čím dále se bude takové prostředí šířit, tím bude Rus spokojenější. 

Maďarsko je bohužel nejlepším příkladem toho, že se to daří. Možná se vyplatí po čase připomenout, že ruština historicky v zásadě nezná nebo nepoužívá výraz vlastnit či mít; věci jsou prostě dneska u těbjá, zítra u meňjá, a naopak. S komunismem to asi vůbec nesouvisí, protože to tak bylo už od nepaměti. 

Další zásadní rozdíl je největší ruskou slabinou a činí Rusko ve vztahu k teritoriální ambici nejzranitelnějším. Rusko je dnes rozmazlená konzumní společnost jako každá jiná, avšak naprostá většina toho, co si Rusové zvykli konzumovat, sami nevyrobí. Rusové už navíc nejsou zavření za železnou oponou, zvykli si cestovat na Západ a částečně tu bydlet a vlastnit majetky. Tento luxus si nebudou chtít nechat vzít. 

Rusko je samozřejmě jaderná velmoc a stalo se jí za komunismu; touhle kartou ale naštěstí zatím nikdo neoperuje. 
S obdobím komunismu, nikoli s komunismem jako takovým, souvisí to, že kam ruský voják v Evropě došel a kde ruský voják padl, tam chce Rusko být zase skoro doma nebo alespoň na trvalém pobytu. Važme si období počátku devadesátých let jako malého historického zázraku, chvilkového otevření dveří, a všimněme si, že Gorbačova teď chtějí v Rusku soudit za to, že nám to tady vyklidil. 

Na období komunismu nepochybně navazuje mašinerie prolhané a jednostranné mediální propagandy, Rusko vlastně nevybudovalo demokratické instituce, ale pouhé jejich fasády a šarády. Nyní se demontují už i ty fasády.  

Co s komunismem souvisí, je perfektně seřízený stroj tajných služeb, profesionální dezinformace, pátých kolon a provokatérů; to přesně skloubeno s diplomacií, která přesně ví, co chce. Můžeme diskutovat o tom, jestli se to Rusové naučili za Stalina nebo vyvinuli nyní nejmodernější metody, ale jde jim to dobře. 

Ovšem to, co přináší zřejmé zisky krátkodobě, Rusy poškodí dlouhodobě. Na lhaní a podvádění – jakkoli profesionálním – nejde dlouhodobě stavět ani vydělávat, tedy bude-li Rusko chtít zůstat součástí globálního ekonomického systému.

Přečteno včera večer na Českém rozhlase Plus.

…

Dnes mne pobavilo, že John McCain nazval Rusko v TV show stanice NBC „benzinovou pumpou, která předstírá, že je stát“. Pak se opravil a řekl, „beru zpět, je to benzinová pumpa ovládaná mafií, která se tváří jako stát".

A o té velké benzinové pumpě (například) a závislosti na ní si dnes budeme povídat v debatě v Knihovně Václava Havla, kam čtenáře srdečně zvu.