Speciálně upravený tanker, jménem Řeka Ob, schopný uvézt až 150 000 m3 tekutého zemního plynu (LNG) se na cestu připravoval přes rok a většinu trasy byl doprovázen ruským jaderným ledoborcem. Z přístavu Hammerfest v severním Norsku si to namířil přes Barentsovo moře do Japonska, čímž ušetří až 20 dní oproti obvyklé trase. Problém ale je, že pro námořní plavbu v arktických vodách téměř neexistují pravidla.

Chybí průběžné sledování lodí, shoda na plavebních drahách, vybraná území, kterým je třeba se vyhnout, vyjasnění odpovědnosti, lepší havarijní plán a také plán rizik. Za těchto okolností je opravdu jen otázkou času, kdy ve zrádných vodách v tak křehké oblasti nastane havárie. A když k ní dojde, nebude na místě žádná záchranná ani pomocná infrastruktura, která by následky zmírnila. Tanker si společnost Gazprom pronajala od řecké firmy Dynagas. Tony Lauritzen, obchodní ředitel firmy Dynagas, říká, že klíčový faktor při rozhodování, zda použít severní cestu, bylo letošní zářijové minimum arktické ledové pokrývky.

Za dobu, co se množství arktického ledu sleduje, ho bylo letos nejméně a oproti poslední minimální hodnotě z roku 2007 ubyl o celých 18 %. Letošní rok byl v Arktidě rekordní nejen pro led, ale i pro námořní dopravu. Severní námořní cesta zažívá opravdový boom. Zatím co v roce 2010 propluly severní cestou pouze 4 lodě, letos jich bylo 46.

Arktida se doslova mění před očima v důsledku klimatických změn. Napomáhá tomu i to, že několik důsledků oteplování ještě k dalšímu oteplování přispívá, čili dochází k takzvané pozitivní zpětné vazbě. Táním mořského ledu, který z velké části odráží sluneční záření, přibývá tmavé plochy oceánu, jež naopak velkou část záření pohltí, což oteplování Arktidy ještě urychluje. K další významné pozitivní zpětné vazbě dochází kvůli tání permafrostu (trvale zmrzlé půdy), který pokrývá 40 % severní polokoule. V jeho důsledku dochází k uvolňování ohromného množství metanu, který urychluje další oteplování atmosféry. Nová studie Programu OSN na ochranu životního prostředí (UNEP) o permafrostu před jeho masivním táním varuje a upozorňuje, že je třeba se na něj připravit.

Tání ledu ale nepomáhá jen lodní dopravě, umožňuje také jednu paradoxní situaci: ropné společnosti, které profitují z prodeje ropy, jejíž spalování nemalou měrou přispívá k tání, se můžou se svými vrty posouvat stále více na sever, aby vytěžili ještě více ropy, a dokonat tak přeměnu Arktidy ze zamrzlého přírodního království v industriální krajinu. Hlavní příčinou narůstající námořní dopravy v severních vodách je totiž těžba posouvající se stále více na sever.

Dle Geologické služby USA (USGS) se za polárním kruhem nachází asi 90 miliard barelů ropy. Při současné denní světové spotřebě přibližně 90 miliónů barelů denně by tak arktická ropa stačila světu na pouhé tři roky. Stojí nám opravdu za to, kvůli prodloužení naší ropné závislosti o 3 roky, riskovat ropnou havárii v extrémním arktickém počasí, když jí neumíme zabránit ani v mnohem příznivějších podmínkách?

Jedni z největších zájemců o těžbu ropy v Arktidě jsou společnosti Shell a Gazprom. Shell, který ve svém havarijním plánu tvrdí, že v místě vrtu se může nacházet led a zároveň v tom samém plánu říká, že svůj záchranný systém pro případ úniku ropy nebude testovat v ledových podmínkách. Gazprom, který nechává bez povšimnutí, že z jeho pevninských ropných polí vyteče do životního prostředí jen v důsledku netěsnosti potrubí a ledabylosti obsluhy 30 miliónů barelů ročně (přibližně 6x více než uniklo při katastrofě plošiny Deepwater Horizon). Věříme jim, že jsou na těžbu za polárním kruhem připraveni? Chceme v Arktidě oblast určenou pro vědu a výzkum, podobně jako v Antarktidě, nebo ropné plošiny a mezi nimi křižující tankery?

Petr Kucka, Greenpeace