Oštěpařka Bára Špotáková téměř denně s kamarády, přáteli a známými slaví olympijské zlato, ale zároveň už začala s přípravou na závěrečné tři závody Diamantové ligy. Kromě toho je v roli trenérky své maminky, která se od pondělí zúčastní mistrovství Evropy veteránů v hodu oštěpem.
Jaké to je slavit druhou zlatou olympijskou medaili?
Je v tom jkási úleva, uspokojení a pohoda, ale slavím stejně intenzivně jako před čtyřmi lety. Po Pekingu bylo v těchto oslavách víc emocí.
Sezona pro vás ještě neskončila, takže jaký je váš nejbližší program?
Nejprve budu koučovat maminku na mistrovství Evropy veteránů v hodu oštěpem. Po tréninku v Nymburku se zlepšila o tři metry a blíží se ke třicetimetrové hranici, což není špatný výkon. Mě pak čekají ještě tři závody Diamantové ligy v Lausanne, Birminghamu a 7. září v Bruselu finále.
Byla bych moc ráda, kdybych hodila přes 70 metrů, nejraději v posledním závodu v Bruselu. Jsem pořád nabuzená, fyzicky jsem na tom dobře, dostala jsem novou energii a cítím solidní formu. Byla bych proto zklamaná, kdyby se mi aspoň jeden parádní hod nepovedl.
Už jste začala s přípravou?
Zatím bez oštěpu, ale už třikrát jsem byla běhat, hlavně v přírodě, což mně přináší víc, než trénink na stadionu.
Trénujete maminku a neuvažujete, že byste někdy byla profesionální trenérkou?
Asi ne, protože velké trenérovo úsilí často nepřináší očekávané výsledky, což by mně vadilo. Může to být i demotivující, když si atlet trenérovy péče neváží. Méně příkladů je z oboustranné radosti.
Uvidíme vás v oštěpařských soubojích i v příštím roce?
Tuto otázku zatím neřeším, uvidím, jak se mi povede poslední letošní závod. Je toho za mnou už dost a příprava je hodně náročná. Zároveň mi však nechybí motivace v možnosti startovat na olympijských hrách v Riu.
Jaroslav Pešta