Třináctiletá puberťačka Madison po jednom obzvlášť nezodpovědném experimentování s marihuanou zemře. Dostane se do pekla, snaží se zpytovat svědomí, zalíbit se Satanovi, sbalit svého prvního kluka a s přesvědčivostí úměrnou věku při tom všem trousí husté hlášky o životě.
Že to připomíná nějaký nový román Natálie Kocábové? Skoro ano, protože Natálii Kocábové vyšel téměř na chlup ve stejnou dobu její vlastní román s téměř na chlup stejným tématem nazvaný Jmenuji se Veronika Peková. My se ale budeme věnovat jinému hříšníkovi - Chucku Palahniukovi a jeho románu Prokletí.
Tento kultovní autor má poměrně omezenou škálu témat, a tak i u třinácté knihy, Prokletí, a nejen u ní, sám sobě ukládá nejrůznější omezení a chytáky, aby nepodlehl rutině.
Před tímhle neutečeme
Palahniukův román Snuff se například celý odvíjí prostřednictvím dialogů několika mužů čekajících v jediné místnosti na náruč pornoherečky. Prokletí je podobně klaustrofobní - ocitáme se v uzamčené cele v pekle, v kůži a pocitech tlusté, přechytralé a trochu rozmazlené dívky.
V první chvíli se nám chce utéct. Jenže není kam, a tak dáváme Palahniukovi šanci. A děláme dobře, protože postupně se v dívčině žvatlání začnou objevovat perly hodné autorova jména. A když kniha pokročí ke konci, dojde nám, že tu máme jeden z nejosobnějších a obecně vzato nejlidštějších kousků zdánlivého drsoně, který je ve skutečnosti citlivým moralistou a čím dál lepším humoristou.
Chtě nechtě si Madison zamilujeme a držíme jí palce. Madison samozřejmě do pekla nepatří, ale lebedí si v něm, protože ani Bažina potracených plodů, ani Řeka rozpálených zvratků a další pekelné reálie nemohou být horší než život jedináčka hýčkaného párem nechutně bohatých rodičů, kteří své hipísácké mládí přetavili v permanentní falešnou hru na dobrodince světa.
Jako Brangelina
K dospívající dceři se rodiče chovají jako k osmiletému děcku a v zájmu zvýšení mediální prestiže si v jednom kuse pořizují adoptivní děti z nevyslovitelných koutů světa. Jeden si nemůže nevzpomenout na rozrůstající se rodinku Angeliny Jolie a Brada Pitta.
Chuck Palahniuk
Prokletí
(Přeložil Richard Podaný)
Odeon 2012, 216 stran, 249 korun
Kdo chce vědět, jak podle anarchisty Palahniuka vypadá peklo, musí si představit démony ve špatně vybavených kancelářích, byrokracii a dušičky nucené k práci telefonních operátorů.
Ústředním tématem románu Prokletí je princip naděje. Německý filozof Ernst Bloch vidí v utopickém principu naděje samotnou podstatu lidství. Jenže můžeme mít naději, když nás čeká věčnost uprostřed sirného smradu a kvílejících hříšníků? Zdá se, že ano, jen musíme skutečně klesnout až na dno - a co jiného peklo je? -, zachovat si osobní integritu, nesnažit se zalíbit všem a především odhodit falešné ideály.
Autorovo motto totiž zní: Jediné, kvůli čemu nám země připadá jako peklo, je naše očekávání, že by nám měla připadat jako ráj.