S pokračující technizací společnosti se postupně zapomíná, co to je, či lépe řečeno býval žentour. Jedno či dvě dobytčata v zápřahu, často se zakrytýma očima, chodí stále v kruhu a otáčejí svislý hřídel, který převodem žene čerpadlo, mlátičku či nějaký jiný nekomplikovaný stroj.
Tam, kde se nevyplatil parní stroj, to bývala pomůcka v zásadě nepostradatelná.Většinou je u ní zapotřebí i dozorce s bičem, který umdlévající a nedisciplinovaná hovada občas popožene, ale mnohý kůň či volek se naučil celou proceduru konat prakticky sám a "dobrovolně".
Úděl postindustriální slepice
Mechanismus, do něhož je většina z nás dnes zapřažena, značně nabývá na otáčkách a přes povzbuzování imaginárními bičíky začíná mnohý umdlévat. Celá věc už nemá upocenou podobu rané industrializace či drábů a robot tereziánské éry - jen informačně-organizační společnost, kterou jsme z kabelů a vln dovedně upletli, nám hrozí utáhnout smyčku kolem hrdel.
Abych pokračoval v málo utěšených analogiích s domácím zvířectvem, našimi "menšími bratry" a v mnohém předobrazy - úděl slepice starých časů jistě nebyl nejoptimálnější: pobíhala po blátivém dvorku či po humnech, krmena jen málo a ohrožována tu kunou, tu jestřábem. Na druhé straně žila řadu let a tu tam snesla nějaké vajíčko, v zimě skoro žádná. Teprve potom bylo jejím losem skončit v polévkovém hrnci.
Dnešní postindustriální slepice žije sice beze všeho přímého ohrožení, umělý osvětlovací režim, klimatizace a propracované krmné směsi k tomu však tvoří jakousi sofistikovanou směsici ráje a pekla. Za několik málo měsíců se zcela "vynese" a po prvních náznacích poklesu produkce je odvezena k likvidaci a dalšímu zpracování. Další čekatelky se už ostatně tísní v odchovnách. Hory tržně přitažlivých vajíček se zato kupí v supermarketech sedm dní v týdnu a 365 dní v roce.
Stokrát nic...
Vidíme-li děsivou nadprodukci všech statků, od těch konzumních až po písemnosti, informace a zprávy, ptáme se někdy po smyslu toho všeho. Z roku na rok tlustší noviny už nikdo nepřečte celé, stále stoupající počet knižních titulů většinu lidí míjí - kdy by se jimi ostatně vůbec obírali? Z otevřené mailové schránky se každý den vyřine to, co kdysi jako papírová pošta docházelo ne jednotlivci, ale řekněme Baťovým závodům jako celku.
Stokrát nic, jak známo, umoří i osla, to prozíravější provozovatelé žentourů věděli odnepaměti. Nejde vůbec jen o výkonnost, ta by snad měla ještě cosi rozumného do sebe, ale zejména o novou, elektronickou, kulturu výkaznictví a nezřídka i předstírání, v níž se jednotlivec i korporace snaží zachránit sebe sama ve světě stále hustěji opleteném pavučinou institucí všeho druhu a jejich touhy po kontrole. Je vcelku jedno, zda se ve stoupající rychlosti spirály nadprodukují výkazní tabulky, vědecké články či deodoranty. U těch posledních je to snad ještě nejméně skličující. Právě nadprodukcí a profesionální rutinou se například liší prostituce od lásky a kamenictví od sochařství.
Vymačkání fyzické, nad kterým si u pracujících povzdychávali různí Bezručové a Wolkeři, je nahrazeno vymačkáním duševním. Jsou-li duše cennější těl - a někteří tomu věří - je stav více na pováženou, zejména vezmeme-li do úvahy, že lidé dorůstají pomaleji než citrony.
Stále rychleji dobrovolně obíháme centrální žerď v naději, že nevypadneme z kola a budeme se smět nadále přiživovat u k tomu příslušejícího žlabu. Klapky na očích se hodí dvojnásob - jednak se nám z vířivého pohybu nezatočí hlava, jednak nám zůstane milosrdně skryto, že jsme se točili prakticky na místě.