Robert Změlík hrál v klukovských letech fotbal a basketbal, ale později se začal věnovat atletice. Mamince zrušil na zahradě záhon brambor, kde si postavil dálkařský sektor, a ve 14 letech skočil do dálky 692 centimetrů.
Atletice propadlý
Brzy se ale v atletickém oddíle Vítkovic zaměřil na víceboj. V roce 1988 na juniorském MS skončil druhý a o dva roky později na ME i na MS čtvrtý. Říkalo se o něm, že 24 hodin denně buď trénuje, nebo o atletice diskutuje.
Olympijský rok 1992 zahájil druhým místem v sedmiboji na halovém ME a na mítinku v Rakousku vytvořil vynikající čs. rekord v desetiboji výkonem 8627 bodů. A pak už se vydal na svoji první olympiádu do Barcelony, na kterou dodnes velice rád vzpomíná.
„Nebyl jsem zdravotně úplně v pořádku. Bolel mě loket a delší dobu trápil kotník," popisuje. Když ale zdolal 206 cm na skoku vysokém, uklidnil se a druhý den pokračoval na vítězné vlně. V tyči zdolal laťku na 510 centimetrech, v oštěpu se přiblížil k šedesáti metrům a před závěrečnou patnáctistovkou měl náskok už kolem dvou set bodů před druhým, španělským závodníkem Antoniem Peňalverem.
"Já jsem měl tu smůlu, že jsem měl tu největší formu ve 23 letech a nemohl jsem na ni navazovat dalšími lety právě kvůli zraněním a ne zrovna ideálnímu směru léčebného procesu," řekl před dvěma lety v rozhlasovém rozhovoru.
Každá disciplína má duši
Změlík vždy vstupoval do závodů s filozofií: „Každá disciplína má duši. Vnímal jsem je různě, asi podle toho, jak mi která sedne. Měl jsem rád stovku, ta závod pěkně rozjede. Ještě víc dálku, protože jsem dokázal skočit i osm metrů," líčí.
"Kouli jsem naopak neuměl. Výška mě dokázala zklamat, i když jsem v ní byl mírně nad průměrem," dodává. A co nemá rád žádný desetibojař? Čtyřstovku. "Ta nás vždycky zakousla, takže do druhého dne jsme se probudili zmlácení," popisuje desetibojař a dodoal: "Ale celé dohromady mě to moc bavilo".
Po řadě zdravotních problémů nechyběl ani na další olympiádě v roce 1996 v Atlantě, kde sice toužil znovu vyhrát, ale nakonec souhrou okolností skončil sedmý. V atletických kruzích se ale o jeho návratu na scénu po sérii vážných zranění mluvilo jako o malém zázraku a triumfu nezměrné vůle.
Rok na to si z halového mistrovství světa v sedmiboji přivezl další zlatou medaili, čímž potvrdil špičkovou výkonnost. V té chvíli už ale začínal podnikat, takže připustil, že si občas připadal jako na dvou židlích a nevěděl, co dál.
Znamením shůry se pro něj stal světový šampionát v Aténách, kdy spadl na překážkách. "A najednou jsem se zvedl, podíval jsem nahoru a říkám: Děkuji, že jsi to rozhodnutí udělal za mě. Protože jsem potřeboval něco, aby mně to dalo tu správnou myšlenku a směr, kde je to moje místo," řekl o tom později.
V současnosti někdejší olympionik podniká v oblasti potravinových doplňků. "Cílevědomost a pracovitost v tom sportu to bylo to stěžejní, co mi pomáhá v tom podnikání," prohlásil před několika lety.