Na jaře přehodila rekord kolegyně Lenky Ledvinové, která ji před čtyřmi roky vyřadila z nominace na olympijské hry v Pekingu, a stala se tak novou českou rekordmankou v hodu kladivem. Dnes v Londýně bude od 11. hodin bojovat v kvalifikaci o účast ve finále.
Na základní škole měla dvojku z tělocviku. Vystudovala se mateřinkou a k atletice se dostala náhodou. "Když jsme dělaly na základce gymnastiku, nešlo mi to, byla jsem těžká. Pak jsme ale v devítce zkoušely házet koulí a já, protože jsem velká, jsem samozřejmě hodila ze všech dětí nejdál," popisuje svou cestu ke kladivu Katka Šafránková v rozhovoru pro server IHNED.cz
Jak jste byla spokojená se závody před olympiádou?
Těsně před hrami jsem byla na závodech v Irsku druhá, jen o šest centimetrů. Hodila jsem 68,06. Ale to je letos docela dobrý výkon. Hodila jsem nejvíc v březnu, rekord. Od té doby mi to jde špatně. Asi kvůli psychice, mám to v hlavě.
V čem je problém?
Jak jsem hodila daleko, myslela jsem si, že budu házet pořád daleko. Nešlo to tak dobře, protože na mě zezadu tlačila Tereza Králová, která loni házela o dost méně, a bylo jasné, že já jsem lepší. Ale letos se začala zlepšovat a já jsem se bála, že mě přehodí a přijdu o olympiádu. Házela jsem špatně, protože jsem byla pod tlakem, že musím hodit dál. Čím víc jsem ale chtěla, tím méně mi to šlo.
Špotáková: V Londýně mám pohodu, možná až moc, ale i tak zase zestárnu o pět let - čtěte ZDE
Nejmladší československá olympijská vítězka byla stříbrem zklamaná - čtěte ZDE
Byl ten tlak větší i kvůli tomu, že před čtyřmi roky Vám to nevyšlo?
Ano, v Pekingu jsem byla v nominaci. Celou dobu jsem si ale myslela, že nepojedu, že mě někdo přehodí. A čím více se olympiáda blížila, říkala jsem si, že už to vyjde. Ještě jsem navíc byla na juniorském mistrovství světa, kde jsem získala stříbrnou medaili. Měla jsem to slavit a druhý den mi řekli, že nejedu, že mě Lenka Ledvinová přehodila. Jedenáct dní před uzávěrkou. To mě mrzelo, obrečela jsem to. Letos jsem si říkala, je to tu zase, zase mě přehodí a nikam nepojedu.
Vy jste docela nervák. Potřebujete nervy, abyste hodila daleko?
Ono asi záleží, jak kdy. Když se netrefím prvním hodem, strašně se bojím na ten druhý a možná bych se netrefila ani tím druhým. To se mi stalo jednou na mistrovství světa juniorů, kde jsem málem z kvalifikace nepostoupila, protože jsem zkazila všechny tři hody. Dva z nich skončily v kleci. Ale občas, když vím, že můžu hodit daleko, uklidním se a říkám si, jo hodím daleko. Ale už nehodím, protože jsem až moc klidná.
Asi po padesáti letech jste první sportovkyní na olympijských hrách, která reprezentuje Kolín...
Kolín měl sice hodně odchovanců, kteří se dostali do klubů do Prahy. Až když byli v Praze, tak se dostali na olympiádu. Moc jsem se o to nezajímala, ale pak jsem četla, že je to nějakých 48 let. Říkala jsem si, jak asi skončili, že bych je překonala. Dozvěděla jsem se ale, že všichni měli medaile. Takže mám co dělat.
Podívejte se, co to v Londýně znamená krásně prohrát - čtěte ZDE
Z olympiády zmizelo sedm kamerunských sportovců. Zřejmě chtějí zůstat v Evropě - čtěte ZDE
Proč jste Vy zůstala v Kolíně?
Jsem sice zapsaná ve Vrcholovém středisku v Praze na Ministerstvu vnitra, to je můj zaměstnavatel, protože Sokol Kolín na tom není tak dobře, abych od něj dostávala plat. Ale v tom vrcholovém středisku není žádný trenér na kladivo. Jsem v Kolíně, protože tam mám svého trenéra, Jiřího Tučka.
Jak Vás vůbec objevili pro atletiku? Slyšela jsem, že jste bývala nejhorší v tělocviku.
Nebývala jsem nejhorší. Vždycky jsem byla velká a silná. Ne, že bych byla nemotorná. S paní učitelkou v osmé třídě na základce jsme ale dělaly gymnastiku, věci na kruzích a na hrazdě. V té době jsem to nedokázala. Teď už ano. Nevím, jestli je to tím, že mám sílu, nebo jsem prostě přišla na to, jak se to dělá. Učitelky vždycky vzaly ty holky, hodily je tam, zadek jim tam vytlačily. Mně ale ne, byla jsem těžká. Když mě učitelka tlačila za zadek, bylo to k ničemu, neunesla mě. Tak mi dala z toho cviku třeba čtyřku. To mě tehdy hrozně mrzelo. Já jsem se na tělocviky těšila. Byly holky, které se radši šly vymluvit, že je něco bolí, aby nemusely cvičit. Mě to bavilo. Volejbal, vybíjená, to mi šlo. Říkala jsem si, že budu mít vyznamenání, měla jsem to všechno vypočítané, ale uteklo mi to o jednu dvojku, z tělocviku. Do teď mě to mrzí.
Jak si věříte v Londýně?
Medaile budou hodně vysoko, na ty určitě nemám. S trenérem chceme, abych se dostala do finálové dvanáctky. Myslíme si, že bude potřeba hodit tak 69 až 70 metrů.