Kdykoliv dnes cestuji po světě, dostávám otázku, jak je možné, že země s tak titěrnou ekonomikou, jako je Řecko, může mít tak obrovský dopad na Evropu jako celek. Problémem je absence veřejné důvěry v evropský projekt jako takový. Občané a trhy náhle zjistili, že Evropa se může pohybovat i směrem vzad, že integrace se může proměnit v dezintegraci a že evropská stavba není tak pevná, jak jsme si mysleli.
Jak se to stalo? Ekonomická a politická integrace v Evropě je založena na křehké rovnováze tří prvků: disciplíny, solidarity a legitimity. Ekonomická integrace předpokládá společnou disciplínu, která bude regulovat ekonomickou činnost a vytvářet důvěru. Protože však integrace zvyšuje konkurenci, vyžaduje také solidaritu. A disciplínu se solidaritou lze společně udržet pouze v prostoru legitimity; tedy v případě, že občané sdílejí pocit sounáležitosti. Politická integrace pak slouží k definování efektivních společných institucí schopných tento pocit navodit.
Tři krize eura
Nehody nebo vůle zúčastněných opakovaně vychylovaly evropskou stavbu během 60 let její existence z rovnováhy a pokaždé pak bylo nutné vytvořit mezi těmito třemi prvky nový rovnovážný stav. Krize eura ukazuje, že evropské instituce politické integrace nekorespondují s ekonomickou integrací, které již bylo dosaženo. Tato nerovnováha není trvale udržitelná a musí vzniknout nové formy disciplíny, solidarity a legitimity.
Krize eura se ve skutečnosti skládá ze tří různých krizí: jedné ekonomické, jedné institucionální a jedné krize legitimity. Ekonomická složka je symptomem - jde o nebezpečnou kombinaci nedostatku konkurenceschopnosti, fiskálních problémů a nestabilních bank. Institucionální složka odráží prvotní hříchy v koncepci měnové unie - nedostatečné pravomoci centrálních orgánů v oblasti dohledu, řešení a sdílení rizik, které nedokázaly vyřešit ani následné ústavní reformy. A za třetí trpí euro také krizí legitimity, v níž je podpora společné měny - a v širším pojetí i celého evropského projektu - na ústupu.
EU dosáhla při řešení krize jistého pokroku. Před několika měsíci se debata bezvýsledně točila kolem otázky: Utahování opasků, nebo růst? Více disciplíny, nebo více solidarity? Ve skutečnosti potřebujeme obojí. Přijetí fiskálního kompaktu zlepšilo disciplínu; růstový kompakt poskytne nové nástroje pro solidaritu. Náprava institucí měnové unie však vyžaduje více: kroky k vytvoření bankovní a fiskální unie. Stabilita v eurozóně volá po různých formách sdílení rizik, jako je společné pojištění vkladů. EU také potřebuje nezávislé zdroje na financování svého růstového plánu - ty může zajistit například společná daň z finančních transakcí, klimatická daň nebo projektové dluhopisy.
Nedávno se v debatě o krizi eura objevil nový úhel pohledu. Jde o politickou unii. Přísnější disciplínu a silnější solidaritu může udržet pohromadě pouze skok kupředu v politické integraci. Jak by taková Evropská politická unie vypadala? Stála by na čtyřech pilířích: komunitní metodě spolupráce, stěžejním postavení Evropské komise, efektivních, ale omezených centrálních pravomocích a demokratické legitimitě. Některé z těchto kroků nevyžadují úpravy stávajících smluv, zatímco jiné ano. Nepodaří-li se nalézt širší shodu, bude muset pokrok pokračovat prostřednictvím různých forem rozšířené spolupráce.
Pokud bylo v Evropě dosaženo pokroku, proč se neobnovila důvěra? Postrádáme společnou interpretaci krize, odpovědí na krizi a způsobů, jimiž budou občané požádáni, aby na její vyřešení přispěli. Evropa potřebuje "kompakt legitimity", jenž by doplňoval fiskální a růstový kompakt.
Otevřená politika
Přežití eura závisí na oživení evropského integračního procesu. EU potřebuje jasné návrhy spojující krátkodobé kroky s dlouhodobými reformami a disciplínu se solidaritou a legitimitou. Potřebuje společný evropský podnik, jenž přinese konkrétní výsledky splňující požadavky a očekávání evropských občanů. Evropa také potřebuje nové motto. Jaké jsou společné přínosy integrace? Udržení míru, model ochrany životního prostředí, větší ekonomický trh, silnější hlas ve světových záležitostech, jedinečný systém sociálních dávek: je to evropská DNA, důvod existence společného evropského domu.
Kdo tento nový výklad pro Evropu vytvoří? Kdo navrhne nový evropský projekt? Jsem přesvědčen, že je to úkol pro společný výkonný orgán EU, Evropskou komisi. Je to její poslání a je to její povinnost. Vlády jednotlivých států nebo různé formy direktoriátů jednoduše postrádají smysl pro společný zájem.
Aby se to podařilo, potřebuje Evropa otevřený politický proces. O skutečném vědomí sounáležitosti nemůže být ani řeči, nenajde-li Evropa způsob, jak vést debatu přesahující hranice národních států, národních témat a národních stran. EU musí být připravena naslouchat svým občanům, regionům a občanským společnostem. Sečteno a podtrženo musí být EU připravena naslouchat evropskému občanovi.
To není doporučení pro vzdálenou budoucnost, nýbrž pro evropské volby v květnu 2014. Začněme už dnes realizací návrhu, který před více než deseti lety vznesl Jacques Delors: navázat volbu předsedy komise na výsledky evropských voleb, přičemž každé politické uskupení by během předvolební kampaně navrhlo svého kandidáta a každý kandidát by navrhl program, nějaký celoevropský projekt.
Má-li se evropský projekt dále rozvíjet, musí se evropská scéna prosvětlit. Jak říkával Abraham Lincoln: "S veřejným zájmem nemůže nic ztroskotat; bez něj nemůže nic uspět."
Copyright: International Herald Tribune