Jiří Leschtina: Dělení federace s Hamletem
Vyhlášení výsledků voleb 6. června 1992 znamenalo pro novináře, referující o dělení Československa, start tříměsíčního turné po státoprávních jednáních mezi HZDS a ODS. Tahle rokovací show, která si svou přitažlivostí nezadala se šňůrami skupiny Rolling Stones, znamenala pro zpravodaje pak už nikdy nevídané žně.
Čeští vyjednávači si totiž uvědomili, že jejich velkou zbraní proti Vladimíru Mečiarovi může být otevřenost vůči veřejnosti. Tak se mohlo stát, že na jednání v Bratislavě mluvčí ODS Jiří Schneider pošeptal minutu po půlnoci Petru Nováčkovi, s nímž jsem tenkrát v barvách MF Dnes všechna setkání Mečiar-Klaus absolvoval: "Začínáme jednat o rozdělení Československa na dva státy."
Miroslav Macek: Jak se poslanci "nepřeprasili"
Tím prvním je fakt, že se předseda ODS Václav Klaus, ač zvolený poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění, záhy rozhodl stát se českým premiérem, a nikoliv premiérem federálním. Tím dal všem, kteří tehdy chtěli vidět a slyšet, zřetelný a zřejmý signál o svých povolebních názorech na pravděpodobnost možného setrvání společného státu. O této jeho funkci s vysokou vypovídací hodnotou se uvnitř Občanské demokratické strany pochopitelně vedla politická debata, ale názory uvnitř vedení i mezi členy byly v této věci natolik shodné, že trvala jen zcela krátce a skončila se zcela jednoznačným výsledkem.
To ovšem vůbec neznamená, že se po volbách vítězný předseda ODS a český premiér Klaus nesnažil učinit pro zachování společného státu vše, co učinit šlo, byť toho bylo pomálu. Můj tehdejší i dnešní dojem jak z předvolebního založení ODS na Slovensku (a tedy snahy posílit zde po volbách vliv federalistů), tak z pozdějších politických jednání se Slováky byl ten, že se Klaus snažil alespoň před historií skutky dokázat, že nehodil flintu společného státu do žita ihned, ale v okamžiku, kdy už nic jiného udělat nešlo. V tomto případě byl poslední kapkou slovenský požadavek konfederace se samostatnými armádami, zahraniční politikou, samostatnými rozpočty, dokonce se dvěma cedulovými bankami, ale jedinou společnou měnou, vyslovený po čase během jednání.
Petr Pithart: A přišel úplně jiný Mečiar
Druhé polistopadové volby vrátily do čela slovenské vlády Vladimíra Mečiara. Byl to ale jiný Mečiar, než jaký byl mým partnerem od prvních voleb v červnu 1990 do jara 1991, kdy ho jeho vlastní strana srazila z premiérské funkce. První Mečiar byl pro společný stát za předpokladu, že jeho základem budou silné republiky. Druhý Mečiar byl posedlý mocí za jakoukoli cenu. I za cenu rozbití Československa.
Před oněmi dvaceti lety propadlo ve volbách Občanské hnutí (Občanské fórum se na jaře 1991 rozdělilo na ODS a OH) Jiřího Dienstbiera, moje strana-nestrana. Nedostalo se přes 5 %. Chyběly nám přesně ty hlasy, které lidé, mobilizující proti hrozbě rozpadu státu, věnovali Demokratům 90 Egona Lánského a Pavla Tigrida. Jejich voliči byli samí našinci - vždyť ani OH si rozdělení státu nepřálo: bylo odhodláno vyzkoušet předtím všechny možnosti. Tihle se ale okázale drželi za srdce.
Ivan Mikloš: Rozvod se povedl, vyhráli oba
Byly to mé první parlamentní volby, ve kterých jsem kandidoval jako aktivní politik, místopředseda Občanské demokratické unie - Veřejnosti proti násilí. Jako ministr privatizace jsem úzce spolupracoval s tehdejším federálním ministrem financí Václavem Klausem a mým českým kolegou Tomášem Ježkem.
Naše strana, nejsilnější vládní strana, se ale po volbách nedostala ani do parlamentu. Stejně dopadla slovenská ODS v koalici s Demokratickou stranou. A protože to byly jediné strany, které důsledně trvaly na pokračování reforem a na zachování Československa, rozdílný volební výsledek v obou částech federace logicky vedl k jejímu rozpadu.
Přestože jsem byl silným zastáncem udržení společného státu, dnes, s odstupem času, si myslím, že rozpad byl nevyhnutelný, Chvalábohu se nakonec podařilo zvládnout jeho důsledky na obou stranách velmi dobře, bez toho, aby to negativně ovlivnilo vztahy mezi našimi zeměmi a národy. Jinými slovy, všechno je, jak má být.
Milan Žitný: Hardcore 1992
Už po rozdělení Československa se jistý kolega ve slabé chvilce, ovlivněné vyšší mírou alkoholu, pochlubil, že se v roce 1992 podílel na výrobě předvolebních televizních spotů jedné nacionálně orientované slovenské politické strany.
Tehdy se to různými rádoby buditelskými politickými subjekty na Slovensku jen hemžilo, tudíž snaha porazit konkurenci na trhu "s právem na sebeurčení" byla u Slováků enormní: jen ten, kdo se dostane do parlamentu, bude nositelem národní myšlenky a spoluautorem redefinice pojmu slovenský národ. A samozřejmě ve jménu ušlechtilých národních idejí bude moci beztrestně rozkrádat zemi. To zejména.