V hektické atmosféře vybičované hvězdnými jmény v obou hlavních soutěžních sekcích není čas na promyšlenou reflexi. Přímo na místě tuto disciplínu snad zvládne pár vyvolených... Ale publicistů je tu 4600 a tonoucí se stébla chytá.
Nejčastěji skloňovanou větou mezi novináři ve vzájemných minirozhovorech mezi dvěma projekcemi jsou tak zaklínací formule:
„Není to tak dobré jako...“
„Je to lepší než...“
Nic proti pomocným srovnáním, ale pokud se stanou denním chlebem, tak to křiví úsudek. Novináři se stávají hlavně sportovními komentátory. A filmy se nám scvrkávají do Zlaté knihy rekordů (a porážek).
„David Cronenberg bohužel na letošním šampionátu nezvládl ani na třetí pokus laťku ve výšce Ceny poroty, přestože v předcházejícím klání se předvedl v oslnivé formě a všechny soupeře hned na úvod sezony deklasoval výkonem na úrovni Zlaté palmy...“
Živě z Cannes: Zlatou palmu může vyhrát napůl sociální realismus, napůl Rocky - čtěte ZDE
Živě z Cannes: Ve filmu Ulricha Seidla jezdí bílé ženy za sexem do Afriky - čtěte ZDE
Něco podobného se stalo již s několika letošními filmy z hlavní soutěže. A dělo se to již v předchozích letech a bude se to dít jistě zas. Zcela automaticky si na podobné zúžení filmu coby sportovního výkonu naběhne režisér, který na festival přijíždí po předchozím kritickém úspěchu.
Rekordy a přešlapy
Projděme si pár případů z prvních pěti festivalových dnů.
Začalo to hned ve čtvrtek u Audiardova filmu Rust and Bone. Francouzský režisér zde v roce 2009 všechny omámil svým famózním dramatem Prorok (Velká cena poroty). A přestože je jeho novinka natočena na jiné téma, ve zcela jiných lokacích a v odlišném formálním kódu, byly první reakce zhusta podobné: „No, Prorok to není...“
V pátek se představil Matteo Garrone se snímkem Reality. Italského tvůrce si pamatujeme především díky mrazivé gangsterské fresce Gomorra (opět Velká cena poroty – z Cannes 2008). Garrone má ale na kontě deset filmů a v trochu jiném stylu. Čekala se přesto další Gomorra – jenže gangsteři nikde a místo toho tragikomická karikatura reality show.
Mnoho síly už tak nezbyde na posuzování filmu bez optické „gomorra“ mřížky. Reality nicméně zrazuje samo sebe, když jsme svědky toho, jak film hledá svůj vlastní žánr – a stále si nemůže vybrat. V závěru se navíc rozdávají plytké polopatické emoce.
Srovnávání se nevyhnul ani Ulrich Seidl se svým prvním dílem z trilogie Paradise. Prý to není jako jeho Animal Love (1995)... Jenže co když to jako Animal Love ani být nemá? Co když to vypráví o něčem jiném a nějak jinak?
Sobotní premiéry přivedly na červený koberec zatím největší hype festivalu. Zázračné rumunské dítě, vítěz z Cannes 2007, Cristian Mungiu příjíždí! Zatímco před pěti lety jeho geniální dílo 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny všem vyrazilo dech, nyní se film stává těžkou koulí u nohy. Dostojí novinka Beyond the Hills nastavené laťce? Dokáže Mungiu překonat svůj rekord? Co myslíte?
Předčasně do sprch
A platí to i naopak. Pokud režisér – v očích novinářů – minulým filmem neskočil kvalifikační limit (či přímo nesestoupil do nižší ligy), stačí se jen trochu zasnažit a hned je zpět v základním kádru A týmu.
Thomas Vinterberg se posledními filmy spíše lehce ztrapňoval, než by ukazoval šíři svého talentu. Nedělní podvečer v Cannes už ale patřil jeho snímku The Hunt, který novináři viděli již v sobotu a měli jasno: starý dobrý Vinterberg (z doby „dogmatické“ Rodinné oslavy) se vrátil. Nutno tedy po pravdě přiznat, že v plné zbroji...
John Hillcoat si svou dýchavičnou adaptací tísnivé McCarthyho povídky Cesta (2009) u mě ušil z ostudy kabát. Jeho novinku Lawless beru jako skvělý mainstreamový tah, jak vydělat peníze na poctivě zpracovaném žánru. Přesto má Hillcoat „na krku“ výborné atmosférické drama The Proposition (2005). A hádejte co: „Lawless nedosahuje mystické dimenze svého staršího...“ a dál už to znáte. Aspoň, že to není přešlap.
Sportovní terminologie je (nejen) pro denní referování z festivalů mor. Je to trapná novinářská hantýrka, která si libuje v klišé a už se za to ani nestydí. Nevyhnul jsem se jí v dřívějších článcích pro Hospodářské noviny ani já. Už ji ale používat nebudu.
Jinak půjdu sedět na dvě minuty.
Nebo předčasně do sprch.
Tohle je na červenou.