Byl by z něj zvláštní bůh. Nemluvný samotář se slabostí pro německý romantismus a s výhružným dračím tetováním na paži, nad pianem shrbený, jako když starý muž hledá brýle.
V devadesátých letech po koncertech šňupal bílý "šmak", po léčbě začal psát filozofické eseje a záhy byl pasován na posledního stylotvorného hráče v jazzu. V uplynulé dekádě americký pianista Brad Mehldau předčasně zešedivěl, zvážněl a začal hrát golf.
Ve svém díle ale "udělal hokej" několika nadžánrovými duety a na zčásti symfonické desce Highway Rider naposledy stvořil vypravěčské alter ego poutníka, který po halasovsku hledá, kam se i poslepu vrátit. Po šesti letech "to" Mehldau nalezl a na desce Ode se znovu hlásí ke svému nejsilnějšímu formátu - jazzovému triu.
Pravá ruka ví, co dělá levá
Jedenáct autorských instrumentálek, které pianista věnoval své rodině, svým vzorům i postavě z filmu Easy Rider, nese silné motivy.
Nejprve je Mehldau vyloží, po kusech rozebere, každý barvitě přemíchá v improvizacích (bachovským kontrapunktem, reharmonizací nebo antofonií protihlasů v levačce) a nakonec je v královských postupkách vynáší v mohutně gradujícím celku.
Příslušník takzvané druhé poválečné generace X Mehldau nenavazuje na klasická tria a la Bill Evans, jazzového starosloví užívá méně než klasických postupů, ale přesto nehraje žádnou Ódu na radost. Jeho klavírní písně nevrcholí jednoduchým popěvkem (melodií), nýbrž komplexní souhrou celého tria (motivem).
Pravá ruka nedává smysl bez pulzující levačky, stejně jako si nelze odmyslet raketové bicí spřežení Jeffa Ballarda a těžkou basovou váhu Larryho Grenadiera, patrně nejvyhledávanější jazzové rytmiky současnosti - Mehldau o nich mluví v kategoriích "suchého" a "mokrého" doprovodu.
Brad Mehldau
Ode
2012, Nonesuch/Supraphon
A zafungoval i časový odstup: zatímco proměny svého raného tria Mehldau na konci devadesátých let soustavně mapoval cyklem sedmi desek, od nástupu bubeníka Ballarda v roce 2005 se ve studiu sám s triem ocitl teprve podruhé.
Práce s motivem evokující postupy z klasické hudby představuje i nejvýraznější posun Mehldaua jako skladatele. Muž, který do jazzu jako první zatáhl písničky Nicka Drakea nebo Radiohead (dodnes je po něm hraje každý druhý konzervatorista), nyní směnil jednoduchá témata za vyšší princip.
Vyzařuje z něj aura naléhavosti a do piana buší jako o život, skoro jako by prsty neohmatával klaviaturu, nýbrž samu podstatu věcí.
Hořká klavírní sůl
Nezůstávají po něm popová sladidla, která se po čase ohrají a upadnou do zapomnění, nýbrž hořká klavírní sůl, která v improvizacích dostává živočišnou injekci a v okamžiku zase umírá.
Sóla vystavěná s ojedinělou vypravěčskou logikou a kompoziční fantazií, bořící tradiční úlohu obou rukou v jazzovém klavíru a velkolepými dramaty přesahující veškerý kontext. Málokterý ze současných jazzových pianistů zapřahá v jediném momentu tak neodbytně.
Mehldauovi, který se před lety odmlčel a s veřejností komunikuje jedině slovutnými eseji, hraje do karet i tajuplná aura mlčenlivého, kunderovského typu: Kdysi na papíře rozebíral Hendrixe a Brahmse, v duchu filozofa Husserla zkoumal podstatu německého romantismu a v poslední době je jako očarovaný duchovním podtextem, který v hudbě každý slyší, ale slovy se nedá uchopit.
Připomíná to horké léto roku devadesátého, kdy se pianista na letním univerzitním kempu zavřel v dusné chatce a znovu si v tom parnu obracel desky Johna Coltranea. Z téhle duchovní saxofonové sauny prý Mehldau vyšel jako proměněný muž. Při poslechu alba Ode hrozí něco podobného.