[J]sou dvě firmy, A a B, a nikdo neví, která z nich je lepší. Až díky trhu vyhraje třeba ta první. Jenže jak poznáme, že byla opravdu lepší? Protože ji vybral trh. A proč ji vybral trh? Protože byla lepší... A točíme se v kole.
Takto Tomáš Sedláček popisuje teorii tržního přirozeného výběru. Kritizuje ji za to, že je tautologií, tedy argumentací v kruhu, vždy pravdivou a nic neříkající.
Jenže ekonomové neříkají, že dobrá firma je z definice ta, která uspěla na trhu. Dobrá firma je pro ně ta, která vyrábí kvalitnější výrobky za nižší ceny. Teorie tržního výběru (pokud moderní ekonomie takovou teorii zná) potom říká, že na dobře fungujícím trhu uspějí firmy, které zákazníkům nabízí kvalitnější produkty při nižších cenách. To ovšem není tautologie, ale smysluplný, důležitý a užitečný výrok.
Výrok je smysluplný, neboť říká "pokud A tak B", kde "A" a "B" jsou dvě různé věci. Výrok je důležitý, protože nás upozorňuje, že nejlepší firmy vybírá pouze "dobře fungující" trh, tedy takový, kde každý hraje podle pravidel, uklízí po sobě, svobodně se rozhoduje a má dobré informace. Trh, kde o úspěchu rozhodují kontakty, úplatky a umění lhát, není dobře fungující a nemůžeme od něj čekat, že bude vybírat dobré firmy. A výrok je i užitečný, neboť nám říká, že pokud chceme mít na trhu levné a kvalitní výrobky, řešením není zbavit se trhu, ale nastavit podmínky tak, aby fungoval správně.
Tomáš Sedláček dále argumentuje následovně:
Kdyby byl způsob, jak zjistit, která firma je lepší, a teprve pak by se zkoumalo, zda ji trh skutečně vybral, byla by to jiná. ... Jenže on žádný takový způsob neexistuje.
To není pravda. Studií zkoumajících, zda posun směrem k tržním mechanismům vedl ke zvýšené schopnosti domácích firem vyrábět kvalitně a levně, existují stovky. V oblasti výzkumu, kterou se zabývám, mě například napadá studie ukazující, že konkurenční tržní prostředí na Taiwanu vedlo k úbytku firem s nízkou produktivitou. Jiná studie zase ukazuje, přesun tržních podílů od neproduktivních k produktivním výrobcům významně přispěl k růstu produktivity v Chile, poté co se kolem roku 1980 otevřelo mezinárodnímu obchodu. V obou případech přitom produktivita není měřena tautologicky tím, že dané firmy přežily, ale jejich schopností levně a kvalitně vyrábět.
V jiném článku a ve své knize Tomáš Sedláček obvinění z tautologičnosti uplatňuje na jeden ze základních stavebních kamenů ekonomie:
Tak například základní věta ekonomie, věta, ze které se stala víra a na které je až teologicky postavena celá mikroekonomie, je větou velice zvláštní. Věta "jedinec vždy maximalizuje svůj užitek" je tautologií, tedy bezobsažným sdělením. Pokud si užitek nadefinujeme široce, to znamená zahrneme do něj úplně všechno, pak i Hus svým upálením jen maximalizoval svůj (posmrtný) život.
Pokud by hlavním sdělením ekonomie byl výrok, že lidé maximalizují užitek, byla by ekonomie vědou věru nudnou, pravděpodobně bych ji nestudoval a nyní bych nepsal tento článek. Naštěstí to není tvrzení, ale předpoklad, který říká něco ve smyslu "lidé nejsou náhodně či nekonzistentně se chovající blázni, ale naopak mají své cíle a svým jednáním se těchto cílů snaží dosáhnout".
Zalistujme nejnovějším vydáním nejprestižnějšího ekonomického žurnálu American Economic Review. Jeden článek například popisuje, jak by měly firmy motivovat a kontrolovat zaměstnance, pokud chtějí vytvořit produktivní a dobře placená pracovní místa. Druhý článek používá rozdíly v cenách nemovitostí mezi různými oblastmi severního Irska ke studiu dopadu terostických útoků na kvalitu života tamějších obyvatel. Třetí článek ukazuje, že mikroúvěry nepomáhají lidem v chudých zemích pouze získat přístup k půjčkám, ale slouží jim také jako nástroj, kterým sami sebe disciplinují při spoření, aby se jim peníze nerozkutálely mezi rukama v náhodných výdajích.
Všechny zmíněné články pracují s předpokladem, že lidé maximalizují svůj užitek. Zdá se vám, že argumentují kruhem?
Je možné, že kritika Tomáše Sedláčka nemíří na American Economic Review, ale na zvulgarizované zneužití ekonomie některými ideology nebo zájmovými skupinami. Potom by to ale měl jasně říci.
Ekonomii jako vědu lze a je třeba kritizovat na mnoha frontách: za tendenci stavět metodu nad obsah, za kupení článků kolem některých úzkých témat při úplném opomíjení jiných, za přezíravost vůči kvalitativnímu výzkumu, za odpor k netradičním přístupům nebo třeba za nedostatečný důraz na uplatnitelnost výsledků. Taková kritika od ekonomů bohužel málo často zaznívá, přinejmenším směrem k širší veřejnosti.
V době krize, kdy mnoho lidí je připraveno tleskat jakékoli větě s negativním znamínkem před slovem začínajícím na ekon-, pak vzniklou mezeru asi přirozeně zaplňuje kritika, která míří špatným směrem a budí dojem neporozumění obsahu i metodám moderní ekonomie. To ale nestačí.
***
Dobrá zpráva na závěr. Zmíněný článek o mikroúvěrech je zajímavý nejen svým obsahem, ale i tím, že mezi jeho autory jsou Julie Chytilová a Michal Bauer z Karlovy univerzity. Publikace od českých ekonomů v American Economic Review je mimořádným úspěchem!