„Bylo to, jako bych měla běžet maraton, ale hned na začátku mi přidali zátěž,“ popsala situaci. Mnozí Albrightové tehdy nevěřili, že o rodinné historii, o které tehdy poprvé napsal Washington Post, ona sama nic nevěděla. Ve své nové knize Pražská zima: Osobní příběh vzpomínání a války, 1937–1948, která ve Spojených státech právě vyšla, se Albrightová k příběhu své rodiny vrací.
HN: Mluvíme spolu v synagoze ve Washingtonu, kde budete mít za chvíli besedu a autogramiádu. Co odpovíte, když se vás někdo zeptá: Proč vám rodiče nic neřekli?
Myslím, že se rozhodli, že s tím, co se stalo, už nemůžou nic dělat. Ale že mohou začít znovu v Americe, vytvořit dobré podmínky a vést dobrý život se svými dětmi. Rozhodli se, že budou žít pro mě a mé dva sourozence. A později, když se nám narodily děti, žili rodiče pro svá vnoučata.
HN: A to jste doma vůbec nemluvili o holocaustu? Z vaší rodiny bylo přece zavražděno pětadvacet lidí.
O holocaustu se u nás mluvilo, otec o tom i přednášel na univerzitě v Denveru a vlastně ještě za války mluvil do BBC. Za čím ovšem rodiče zavřeli dveře, o čem mlčeli? Nikdy nám neřekli, že jejich rodiče, bratři, příbuzní byli toho všeho také součástí. O babičce a dědovi mi jen řekli, že už umřeli.
HN: Vaši rodiče se za války v Londýně, v roce 1941, nechali pokřtít a také vás přihlásili ke katolické církvi. Necítili později vinu?
Moji rodiče pocházeli z židovských rodin, ale víru nikdy nepraktikovali. Když se v roce 1935 brali, do kolonky náboženství napsali "bez vyznání“. A když v roce 1939 odcházeli do Londýna, netušili, co vše jejich příbuzným v Čechách hrozí. Myslím, že jako čestní a morální lidé museli moji rodiče po válce cítit vinu a že sami také hledali odpovědi.
HN: Proč si to myslíte, když před vámi mlčeli?
V jedné z krabic, které mi po rodičích zůstaly, jsem při sběru materiálu pro svoji knihu našla novelu. Napsal ji můj otec. Překvapilo mě to. On, racionální historik, politolog, a novela? Ale snad právě v tom by mohl být ukrytý klíč. Text pojednává o diplomatovi, který se po válce vrací do Československa a zjišťuje, že všichni příbuzní zemřeli. Je zoufalý, snaží se pochopit, co se stalo, ale když konečně potká někoho, kdo by mu to mohl vysvětlit, ukáže se, že ten člověk je hluchoněmý. Podle mě tím chtěl otec říct, že jsou věci, které nelze vyslovit ani pochopit. Ten diplomat v novele se jmenuje Ptáček. A dívčí jméno otcovy matky, která zahynula za holokaustu, bylo Ptáčková.
HN: Zjistila jste ještě něco, co jste zatím netušila?
Měla jsem dvě sestřenice. Starší, jedenáctiletou Dášu, poslali její rodiče v červenci 1939 jedním z vlaků, které organizoval Nicholas Winton, do Londýna. Sedmiletou Milenu do vlaku neposadili, protože, jak jsem si dříve myslela, měla v té době zlomenou ruku. Asi před rokem mi ovšem Dáša řekla, že její sestra byla zdravá, ale rodiče si mysleli, že je na cestu do Londýna ještě moc malá. Později odešli do Terezína a v říjnu 1944, jedním z posledních vypravených vlaků, do Osvětimi.
Celý rozhovor s Madeleine Albrightovou si přečtěte v magazínu Víkend HN, který vychází 4. května.