Není běžné, aby na pozadí románu stál tak rozsáhlý výzkum. To neznamená, že by české literární scéně chyběly knihy, které vycházejí z detailní znalosti určitého tématu. Mezi nejoriginálnější patří například námět českých emigrantů v Brazílii v podání Markéty Pilátové, autorky knihy Žluté oči vedou domů.
Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové se ale řadí do zcela specifické kategorie. Jedenatřicetiletá spisovatelka se námětu své třetí knihy chopila se svědomitostí vlastní etnologickým badatelům. Žítkovské bohyně se v tomto ohledu blíží spíše beletrizované historické próze. Stejně jako její předchozí román Vyhnání Gerty Schnirch, který byl oceněn čtenářskou cenou Magnesia Litera, zaujmou chytlavými tématy a čtivostí.
Magie Bílých Karpat
Předmětem zkoumání jsou tentokrát generace mocných a uznávaných žen žijících v kopcích Bílých Karpat. Na rozdíl od běžně se vyskytujících porodních bab, kořenářek a vesnických felčarek vládnou starodávnými přírodními silami, magickými i jasnozřivými schopnostmi a nevídanými léčivými praktikami. V kraji se jim říká "bohyně" a umění "bohovat" se dědí z matek na dcery už celá staletí. Na konci řetězce stojí hlavní postava, racionální Dora Idesová. "Jeden by řekl, že je poslední žijící bohyní přímé linie. Ale není. V ní, v Doře, totiž nedřímá nic z toho, čím se proslavily ženy jejich rodu..."
Kde je tedy její místo? Přes všechna příkoří, která jí život přichystal, skládá ze vzpomínek a střípků historie obraz vlastního života. Za své poslání si vytyčí najít a zdokumentovat osudy všech žen z rodu a uchovat jejich dědictví. A tak Dora místo hledání léčivých kořenů pátrá po kořenech historických.
Nepohodlné bohyně
V devadesátých letech, kdy příběh začíná, je zaměstnaná jako výzkumná pracovnice v oboru etnologie a o víkendech se stará o mladšího postiženého bratra. V té době zjistí, že jméno tety, její vychovatelky a bohyně Surmeny, je zaznamenáno na zveřejněných seznamech StB.
Nevšední schopnosti žítkovských žen s sebou totiž často nesly tragické osudy. Nebyly stíhány pouze v rámci středověkých čarodějnických procesů. Za války je pronásledovali nacisté, nepohodlné byly později i socialistickému režimu. Přestože jednotlivé procesy od sebe dělila staletí, drastické metody výslechů a trestů se v důsledku nezměnily. StB sice nedrtí palce, neláme vazy, zato její mocenský aparát dokáže člověka zbavit práv, důstojnosti a v očích blízkých i příčetnosti. Dora nevěřícně zjišťuje, jakých zrůdností se byla schopna státní zřízení a organizace, včetně církve, dopustit na tetě Surmeně a jejích rodových předchůdkyních.
Dramatická odhalení se neodehrávají v dynamických hádkách nebo rozeklané krajině, ale v městských archivech - ve sterilním prostředí, kde se na jakýkoliv živý projev reaguje staženým obočím a prstem na ústech. Vzdor nebo reakce jsou ale bezpředmětné. Vše, co se Dora nyní dozvídá, je už dávno rozhodnuto a zpečetěno. Protokoly, lékařské zprávy a všechny dokumenty vycházejí z dobových materiálů. Povolání hlavní postavy navíc Tučkové dovoluje provést čtenáře procesem bádání.
Přílišný akademismus, který by mohl být Žítkovským bohyním vytýkaný, rozhodně není bezúčelný. Naopak: lidské příběhy, zašifrované v neosobních úřednických formulacích, působí o to naléhavěji. Společně s filmově líčenými pasážemi, kterými jsou archiválie prokládány, se román jako celek jeví vyváženě.
Kateřina Tučková
Žítkovské bohyně
Host 2012, 456 stran, 329 korun
Očištěné praktiky
Na konci knihy vstupuje do příběhu sama autorka. Popisuje, jak se od zaprášených archivních listin vydala do kraje, ve kterém se vše odehrávalo, za postavami, které byly dosud jen jmény v subjektu zpráv. Líčí průběh své návštěvy u jedné z vedlejších postav, Alžběty Baglárové. Doposud fiktivní postava se tak stává pamětnicí z masa a kostí a celý příběh najednou nabývá reálných rozměrů.
Zážitek z jinak sugestivního čtení lehce oslabuje jediné. Jazyk i forma listin jsou pečlivě stylizované tak, aby se co nejvěrněji blížily těm autentickým. Navzdory tomu je z úst pamětnic i bohyní jen zřídka slyšet svérázný dialekt, který se objeví pouze při zaříkávání jako forma lidové slovesnosti. Přitom nářečí by osobnostem vitálních a vrásčitých bohyní ve vyšívaných krojích dodalo ten správný říz a celkově prohloubilo mytickou atmosféru.
Knižní prvotinou spisovatelky Kateřiny Tučkové byla novela Montespaniáda (2006). Za svoji druhou knihu, román Vyhnání Gerty Schnirch (2009), vyprávějící poválečný příběh brněnské Němky, byla nominována na Cenu Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého a získala za ni čtenářskou cenu Magnesia Litera. Její třetí knihou, zaměřenou opět na českou historii, je letošní novinka - román Žítkovské bohyně.
Kniha se dotýká množství témat neodlučitelně spojených s "bohováním". Jedním z nich je například síla víry a sugesce, pověr a předurčení. "Lidi už umřeli na mnohem míň než na víru v řeči. Jestliže něčemu věříš, směřuješ k tomu, ať chceš, nebo ne," říká hlavní postavě poslední věhlasná bohyně.
Právě to, že lidské problémy nejsou černobílé a tělesno zákonitě souvisí s duševním zdravím, ukazuje, jak aktuální je odkaz žítkovské minulosti. Proto autorka prostřednictvím Dory Idesové očišťuje pověst starodávných praktik.
Díky průvodnímu výzkumu nedostává čtenář do rukou pouhý román. Kniha zároveň představuje nesporný důkaz existence významného a unikátního pozůstatku prastarého duchovního dědictví Evropy.
S ohledem na ryze českou inspiraci a důsledné zpracování Tučková potvrzuje svůj přínos současné historické próze.