Maraton nutí člověka být pokorný. Není důležité, kolik jste jich uběhli. Zase je to dřina a nemusí se podařit," tvrdí Jaromír Vicari, který je jedním z českých běžeckých skokanů roku.
Tělem i duší běžec, jenž pracuje jako překladatel z angličtiny, si neumí svůj život bez pohybu představit. "Běhání dá člověku nezávislost. Když můžu běhat, tak si život užívám. A já chci žít dlouho, do sta, do sto dvaceti let," říká s úsměvem.
Věnuje se delším tratím, půlmaratonům, maratonům a ultramaratonům. Zúčastnil se například maratonů v Itálii nebo Německu. Rád by si zkusil i hodně dlouhé závody, třeba ty americké na sto mil. "Samotná běžecká příprava není, myslím, takový problém jako se na to přichystat duševně. Běžet někde sto mil vyžaduje, aby s tím byl člověk vnitřně srovnaný. Skutečně je to štreka."
U nás se mnoho ultramaratonů nepořádá. Jedním z mála je 85 kilometrů dlouhý běh v rámci Silva Nortica v Novohradských horách. Vloni jej nedokončil, a tak si letos v červnu chce napravit reputaci. "Hlavně se ukázat v cíli s úsměvem," dodává.
Přirozený běh
V loňském roce ho zaujal fenomén takzvaného přirozeného běhu. Vyzul klasické běžecké boty a obul ty s tenkou podrážkou. "Vždycky mi na běžeckých botách vadilo, že jsou těžké a tlusté. Prostě dva centimetry něčeho pod nohou. Je to tíha, člověk to vleče a nic necítí. Teď se mi najednou zvětšilo množství vjemů při běhání. Rozeznám různé povrchy. Každý krok je jiný, stabilnější."
Vytáhl i sluchátka z uší a zaposlouchal se do zvuků lesa okolo Jílového u Prahy, kde už několik let žije. Hudbu zapíná zpravidla jen při závodech. Žene ho kupředu a tupí bolest. Začal o běhu více přemýšlet.
"Je rozdíl, když člověk urve každý krok silou, nebo se jen plynule hladce pohybuje dopředu. Důležitá je vysoká frekvence malých krůčků. Našlapovat zlehka a s menší námahou. Nejlepší škola toho, jak běžet správně, je běžet bos," říká však s tím, že on není úplně "hardcore". "Jsou lidé, kteří běhají bosí i závody."
Jaromíru Vicarimu není žádný pohyb cizí. Snad jen v posilovně se cítí nepatřičně. Využívá každou volnou chvíli. Běhá takřka každý den až několik hodin v kuse. Doma má na stropě zavěšené lano a neváhá ani hlavou dolů slézat ze schodů po čtyřech.
"Jakýkoli pohyb je dovednost. Jde mi o to, abych tělo neustále vystavoval novým podnětům a nutil ho se na ně adaptovat. Slézat ze schodů hlavou dolů je složitější. Musíte totiž zkoordinovat ruce a nohy. Nejlepší pomůckou je ale pracovat vstoje. Je to prostě o tom, jestli chceme svoje tělo používat naplno, nebo spoléhat na mechaniku."
Že je pro něho běh synonymem radosti, dobře demonstruje i fakt, že dříve běhal některé závody s kamerou v ruce. Chtěl všechno zachytit a zapamatovat si to. "Kvalita záběrů nebyla taková, aby to ospravedlnilo, že běhám pomalu," vysvětluje se smíchem, proč točit přestal.
Do budoucna by chtěl zaběhnout maraton pod tři hodiny, uspět v Novohradských horách a vyzkoušet i něco nového. "Lákají mě závody, co se běhají v poušti. Ale mám pocit, že tam jsem ještě nedospěl."