Tři největší domácí bankovní domy (ČSOB, ČS a KB) v posledních několika letech po ukončení restrukturalizace generují návratnost kapitálu ve výši, o které si může většina firem v jiných oborech nechat jen zdát.
Zásluhu na tom mají předchozí očistná kůra a také současný rychlý růst hospodářství. Nejsou ale už banky za zenitem?
Vysoká efektivita
Při odpovědi na tuto otázku se nejdříve musíme podívat na současnou strukturu hospodaření bank a také na situaci na bankovním trhu. I když využití bankovních služeb není v Česku zatím ve srovnání se západní Evropou vysoké, tvoří velkou část příjmů (téměř 40 %) velkých bank výnosy z poplatků.
Banky přitom na rozdíl od praxe běžné v západní Evropě a v USA zpoplatňují většinu prováděných operací včetně základních služeb, jako je vedení účtu. Tyto služby jsou u nás zpoplatněny relativně vysoko, naproti tomu některé další služby, jako například poskytování kreditních karet, jsou relativně levné. Na druhou stranu při pohledu na situaci v oblasti úvěrů zjistíme, že jejich podíl na aktivech bank je ve srovnání se zbytkem Evropy skutečně ubohý.
Poměr úvěrů vůči vkladům u našich bank dosahuje úrovně pod 60 %, zatímco v západní Evropě mají banky běžně stejné množství úvěrů jako vkladů a v zámoří banky poskytují i výrazně více úvěrů, než kolik vkladů dostanou. Příjmy z úvěrů jsou pak odpovídajícím způsobem nižší a mají i nižší podíl na celkových bankovních příjmech.
Jedinou oblastí, v níž již hlavní české banky dohnaly a možná i předběhly rozvinuté ekonomiky, je efektivita hospodaření. V ukazatelích, jako jsou počet zaměstnanců nebo poboček na množství zákazníků či poměr nákladů k výnosům, české banky výsledky svých zahraničních majitelů vylepšují. Vysoká provozní efektivita je tak nyní jedním z nejdůležitějších zdrojů zisků bank. Výše popsaná situace je důsledkem vývoje ze začátku desetiletí, kdy v době příchodu zahraničních vlastníků měly domácí banky problém především s velkým objemem nesplácených podnikových úvěrů z devadesátých let, ekonomika stagnovala a celý bankovní sektor byl v krizi.
Velice nízká atraktivita sektoru tehdy umožnila vznik oligopolu tří největších bank, který bez nebezpečí úbytku klientů zvyšoval ceny služeb a nebyl přitom nucen k inovacím produktů a poskytování úvěrů s vyšší mírou rizika. Koncentrace bankovního sektoru je v důsledku tohoto vývoje nyní u nás vysoká a "velká trojka" má téměř 70procentní tržní podíl.
Nyní je ale již ziskovost sektoru na vysoké úrovni, ekonomika výrazně roste a úrokové sazby ČNB jsou blízko historického minima. Tyto příznivé tržní podmínky umožňují růst konkurence.
V dalších letech můžeme očekávat také výrazné zostření konkurence v souvislosti s akviziční aktivitou. Po fúzi jejich mateřských firem dochází v Česku ke spojení čtvrté největší české banky HVB s Živnobankou, čímž vznikne významný konkurent současným tržním lídrům. Prostřednictvím fúzí pak můžeme reálně očekávat vznik ještě jednoho silného hráče.
To by byl zároveň stav, ke kterému směřuje většina evropských trhů. Pro velkou trojku bude zvýšení počtu reálných konkurentů znamenat jednak mírný pokles tržního podílu, hlavně ale výrazný pokles ziskových marží. Rostoucí konkurence byla již loni důvodem ke stagnaci či poklesu cen bankovních poplatků i k mírnému růstu tržního podílu menších bank.
Zlom za několik let?
Vedle zvyšující se konkurence ale bude český bankovní sektor charakteristický také relativně rychlým růstem. Jak bylo naznačeno dříve, vysoká ziskovost zatím značí spíše nedospělost sektoru, kde několik málo firem dosahuje prémiových cen na relativně nízko penetrovaném trhu. V oblasti využití bankovních služeb má už každý člověk běžný účet, stále ještě asi třetina lidí k němu nemá vůbec žádnou platební kartu, o využití kreditních karet a kontokorentních účtů nebo na druhou stranu investičních služeb ani nemluvě.
Stejně tak v oblasti úvěrů nejdříve státní podpora a následně výrazný pokles úrokových sazeb způsobily v posledních dvou letech výrazný nárůst objemu hypotečních úvěrů. V případě příznivých makroekonomických podmínek ale tento růst může, než se dostaneme na úroveň západní Evropy, trvat několik let. Proces přibližování bankovního sektoru ke stavu v západní Evropě bude samozřejmě i přes marketingové úsilí bank trvat delší dobu, neboť souvisí s jak nutností přeměny zvyklostí spotřebitelů i firem, tak s růstem reálných příjmů.
Vlajkové lodě našeho bankovnictví tak v horizontu příštích dvou let pravděpodobně nečeká žádná výrazná změna. Nástup konkurence bude více než vyvažovat rychlý růst v oblasti retailového bankovnictví.
Podle zkušeností z jiných oborů budou tyto molochy nástup konkurence částečně ignorovat, což jim krátkodobě umožní další růsty zisku. Později ale drastický pokles cen poplatků za běžné služby a pokles tržního podílu povedou i přes pokračující růst sektoru v lepším případě ke stagnaci a v horším i k poklesu jejich zisků.
Největším překvapením by bylo, kdyby si velká trojka zavčas uvědomila hrozící nebezpečí a snížila ceny služeb dříve, než toho využije konkurence.
Autor je senior analytikem společnosti CYRRUS
