Jan Neruda o Marii Bittnerové na počátku její herecké dráhy prohlásil: " Je ztepilá, vznosné postavy, krásné tváře, a hlas její zní velmi sympaticky: k tomu je celý zjev pučící, mladistvý."
Nenarodila se do uměleckého prostředí, přesto v něm existovala jistá spojitost s divadlem. Ač Marie, nejmladší z patnácti dětí, přišla na svět až v roce 1854 (přesně 10. února), stále ještě zůstával v paměti rodiny vztah Mariiny tety Eleonory Šomkové, která krátkou část svého osudu spojila s básníkem K. H. Máchou, jenž ochotničil v Tylově divadelní družině. Ostatně Eleonora původně měla v Tylově souboru také své místo.
Ovšem Mariina matka Antonie, se narozdíl od své sestry, vdala za solidního obchodníka Baubína. A tím svým dětem pak mohla zajistit lepší budoucnost. Marie získala díky tomu poměrně slušné vzdělání, a rovněž ji rodiče podporovali v její touze po hereckém povolání. Marie docházela na soukromé hodiny k legendární herečce Otýlii Sklenářové-Malé. Ta jí vštípila základní dovednosti, naučila ji pracovat s hlasem a předala ji všechny své těžce nabyté zkušenosti. A proto se Marie již v pouhých devatenácti letech objevila na prknech Prozatímního divadla a svým nesporným talentem zaujala nejen obecenstvo, ale i kritiku. Všem, kdo ji onoho 27. března 1873 spatřili v roli Mary v aktovce Doktor Robin, pochopili, že se zrodila nová hvězda. Jenomže právě hvězdám její doba příliš nepřála. Herečky si musely ze své gáže kupovat nákladné toalety, v nichž zářily na jevišti a přitom pobíraly menší plat než jejich mužští kolegové.
Za rok po úspěšném debutu Marie vstoupila do manželství se svým kolegou, vynikajícím hercem, Jiřím Bittnerem. O osm let starší Bittner se stal pro Marii výraznou a stabilní oporou, která jí mnohdy pomohla překonávat nesnáze. Intriky, faleš a prospěchářství nenacházíme pouze v době současné, ale i divadlo století devatenáctého se těmito neduhy přímo dusilo. Za Mariinu největší konkurentku považovali divokou a nekonvenční Marii Pospíšilovou, s níž byla velmi často konfrontována. Manžel Jiří se pokaždé neochvějně zastal své manželky, měl rovnou povahu a pevný charakter.
Oba se již v roce 1877 rozhodli opustit české divadlo a odešli posléze do angažmá divadelního souboru vévody Meiningenského. Tam poznali zcela odlišný a novátorský způsob práce. Zatímco česká scéna stále ještě prosazovala představení založená na perfektním výkonu ústředního protagonisty, a ostatní jen paběrkovali, u Meiningenských zapojovali i vedlejší role. Jan Neruda tento styl výsměšně nazval :" Divadlem statistů". Leč tato "německá škola" Marii pomohla herecky dozrát. A když se roku 1881 stěhovala s mužem zpět do Prahy, její cesta vedla už přímo do Národního divadla.
Z něj ale stejně odcházela a vlastně nadvakrát. V roce 1890 zamířila pro neshody v Národním divadle do Městského divadla v Rize, ale záhy se do Národního divadla vrátila. Definitivní odchod nastal v roce 1893 poté, co se kolem ní rozpoutala aféra, která ji obvinila z nevlasteneckého smýšlení. Ostřílená a téměř čtyřicetiletá herečka totiž při jedné zkoušce argumentovala: "Na německém divadle jsem to hrála tak, a jinak to hrát nebudu." Což se ukázalo jako vhodná záminka pro konkurenci, která ji jako první dámu české scény chtěla vystrnadit. Samozřejmě celému skandálu napomohla i odvěká rivalka Marie Pospíšilová. Marie Bittnerová se proto raděj nechala penzionovat a stáhla se do soukromí.
Velmi trpce tyto události snášel milovaný manžel Jiří, jenž chápal, že Marie opouští divadlo předčasně a navíc v podstatě nedobrovolně. Když uvážíme, že Marie vynikala především v klasickém repertoáru, kdy naprosto bravurně ztvárnila mnohé velké Shakespearovské role (Desdemonu v Othellovi, Ofélii v Hamletovi, Julii v Romeovi a Julii aj.) a dokonce se nezalekla ani nastupujícího realismu, utrpělo české divadlo jejím odchodem citelnou ztrátu. Mariina osobitost, půvab, a oduševnělost z ní učinily herečku nezapomenutelnou, a i v současnosti mnohé herečky o ní hovoří s úctou, přestože ji nikdy hrát neviděly a ani vidět nemohly.
Smutek po divadle chtěla Marie zahnat mateřstvím. První děťátko se jí narodilo mrtvé. Po této tragické události se nechala na okamžik zlákat k občasnému účinkování v Národním divadle. Svého snu o dítěti se ale nevzdávala. Druhý porod však nepřežila už ani ona. Zemřela 2. 1. 1898 v pouhých 44 letech.
Zdrcený a osamělý Jiří začal trpět nervovou chorobou, kvůli které načas přestal hrát, ale o to více se věnoval literatuře. Napsal několik knih včetně memoárů. Ale Marii přežil jen o pět let.
Často svým známým opakoval, že s Marií mu odešla veškerá radost ze života. A ti, kdož ho na jeho toulkách potkávali, později vzpomínali, jak jim bylo líto tohoto zlomeného a přesto vnitřně silného muže, jehož si vážili nejen jako vynikajícího herce, ale především jako inteligentního a charakterově pevného člověka. Bez něj by Marie Baubínová nikdy nebyla tou slavnou Marií Bittnerovou, bez něj by jí netleskali diváci v Berlíně, Moskvě, Rize...
Nenarodila se do uměleckého prostředí, přesto v něm existovala jistá spojitost s divadlem. Ač Marie, nejmladší z patnácti dětí, přišla na svět až v roce 1854 (přesně 10. února), stále ještě zůstával v paměti rodiny vztah Mariiny tety Eleonory Šomkové, která krátkou část svého osudu spojila s básníkem K. H. Máchou, jenž ochotničil v Tylově divadelní družině. Ostatně Eleonora původně měla v Tylově souboru také své místo.
Ovšem Mariina matka Antonie, se narozdíl od své sestry, vdala za solidního obchodníka Baubína. A tím svým dětem pak mohla zajistit lepší budoucnost. Marie získala díky tomu poměrně slušné vzdělání, a rovněž ji rodiče podporovali v její touze po hereckém povolání. Marie docházela na soukromé hodiny k legendární herečce Otýlii Sklenářové-Malé. Ta jí vštípila základní dovednosti, naučila ji pracovat s hlasem a předala ji všechny své těžce nabyté zkušenosti. A proto se Marie již v pouhých devatenácti letech objevila na prknech Prozatímního divadla a svým nesporným talentem zaujala nejen obecenstvo, ale i kritiku. Všem, kdo ji onoho 27. března 1873 spatřili v roli Mary v aktovce Doktor Robin, pochopili, že se zrodila nová hvězda. Jenomže právě hvězdám její doba příliš nepřála. Herečky si musely ze své gáže kupovat nákladné toalety, v nichž zářily na jevišti a přitom pobíraly menší plat než jejich mužští kolegové.Za rok po úspěšném debutu Marie vstoupila do manželství se svým kolegou, vynikajícím hercem, Jiřím Bittnerem. O osm let starší Bittner se stal pro Marii výraznou a stabilní oporou, která jí mnohdy pomohla překonávat nesnáze. Intriky, faleš a prospěchářství nenacházíme pouze v době současné, ale i divadlo století devatenáctého se těmito neduhy přímo dusilo. Za Mariinu největší konkurentku považovali divokou a nekonvenční Marii Pospíšilovou, s níž byla velmi často konfrontována. Manžel Jiří se pokaždé neochvějně zastal své manželky, měl rovnou povahu a pevný charakter.
Oba se již v roce 1877 rozhodli opustit české divadlo a odešli posléze do angažmá divadelního souboru vévody Meiningenského. Tam poznali zcela odlišný a novátorský způsob práce. Zatímco česká scéna stále ještě prosazovala představení založená na perfektním výkonu ústředního protagonisty, a ostatní jen paběrkovali, u Meiningenských zapojovali i vedlejší role. Jan Neruda tento styl výsměšně nazval :" Divadlem statistů". Leč tato "německá škola" Marii pomohla herecky dozrát. A když se roku 1881 stěhovala s mužem zpět do Prahy, její cesta vedla už přímo do Národního divadla.
Z něj ale stejně odcházela a vlastně nadvakrát. V roce 1890 zamířila pro neshody v Národním divadle do Městského divadla v Rize, ale záhy se do Národního divadla vrátila. Definitivní odchod nastal v roce 1893 poté, co se kolem ní rozpoutala aféra, která ji obvinila z nevlasteneckého smýšlení. Ostřílená a téměř čtyřicetiletá herečka totiž při jedné zkoušce argumentovala: "Na německém divadle jsem to hrála tak, a jinak to hrát nebudu." Což se ukázalo jako vhodná záminka pro konkurenci, která ji jako první dámu české scény chtěla vystrnadit. Samozřejmě celému skandálu napomohla i odvěká rivalka Marie Pospíšilová. Marie Bittnerová se proto raděj nechala penzionovat a stáhla se do soukromí.
Velmi trpce tyto události snášel milovaný manžel Jiří, jenž chápal, že Marie opouští divadlo předčasně a navíc v podstatě nedobrovolně. Když uvážíme, že Marie vynikala především v klasickém repertoáru, kdy naprosto bravurně ztvárnila mnohé velké Shakespearovské role (Desdemonu v Othellovi, Ofélii v Hamletovi, Julii v Romeovi a Julii aj.) a dokonce se nezalekla ani nastupujícího realismu, utrpělo české divadlo jejím odchodem citelnou ztrátu. Mariina osobitost, půvab, a oduševnělost z ní učinily herečku nezapomenutelnou, a i v současnosti mnohé herečky o ní hovoří s úctou, přestože ji nikdy hrát neviděly a ani vidět nemohly.
Smutek po divadle chtěla Marie zahnat mateřstvím. První děťátko se jí narodilo mrtvé. Po této tragické události se nechala na okamžik zlákat k občasnému účinkování v Národním divadle. Svého snu o dítěti se ale nevzdávala. Druhý porod však nepřežila už ani ona. Zemřela 2. 1. 1898 v pouhých 44 letech.
Zdrcený a osamělý Jiří začal trpět nervovou chorobou, kvůli které načas přestal hrát, ale o to více se věnoval literatuře. Napsal několik knih včetně memoárů. Ale Marii přežil jen o pět let.
Často svým známým opakoval, že s Marií mu odešla veškerá radost ze života. A ti, kdož ho na jeho toulkách potkávali, později vzpomínali, jak jim bylo líto tohoto zlomeného a přesto vnitřně silného muže, jehož si vážili nejen jako vynikajícího herce, ale především jako inteligentního a charakterově pevného člověka. Bez něj by Marie Baubínová nikdy nebyla tou slavnou Marií Bittnerovou, bez něj by jí netleskali diváci v Berlíně, Moskvě, Rize...
