Den daňové svobody: a co má být?

Každý rok se počítá takzvaný den daňové svobody - moment, kdy hypotetický jednotlivec přestává pracovat "na stát" a začíná pracovat "na sebe". Je to obvykle vhodná příležitost postěžovat si, jak málo máme svobody a jak skoro polovinu našeho rozhodování za nás provádí stát (Proč nemáme svobodu daní jako Američané?, HN 14. června).
Celé to vyznívá tak, že 158 dní práce ročně mizí v černé díře. Při kvalitě některých státních úřadů to je mnohdy pochopitelný dojem. Nad dnem daňové svobody je však dobré se zamyslet trochu hlouběji.


Půl života neplatím daně

Pracovat téměř polovinu roku na stát se na první pohled oprávněně jeví jako absurdně vysoký podíl. Jenže: od narození zhruba do dvaceti let trávíme ve školách, průměrná doba odchodu do důchodu je 60 let a průměrný věk dožití je v České republice lehce nad 75 lety. Tedy 35 let, téměř polovinu života, nejenže neplatíme skoro žádné daně, ale jsme naopak čistými příjemci peněz od státu.
Protože se tyto peníze musí někde vzít, oněch zbývajících čtyřicet let našeho výdělečného života (mezi dostudováním a důchodem) je zdaněno zhruba 38 % našeho příjmu. Co si za naše daně "kupujeme"? Největší podíl na státních výdajích mají jednoznačně důchody (23 %). Další na řadě je zdravotnictví (15 %), vzdělání (10 %) a infrastruktura (10 %). Žádná jiná položka již tak drahá není.
Například často zmiňovaná státní sociální podpora přijde na 3 % výdajů, podpora v nezaměstnanosti stojí 0,6 % všech výdajů. Proto ta naléhavost při reformě zejména důchodů a zdravotnictví - představují největší výdajové položky.
Na straně příjmů je zajímavé, že pouze 12 % toho, co od nás stát vybere, jsou progresívní daně. Ve zbytku odvodů platí "bohatí" stejné procento jako "chudí".
Nejvíc peněz se vybere na důchodovém a zdravotním pojistném (43 % příjmů státu). Druhá hlavní položka (30 %) jsou nepřímé daně, poslední dobou tak oblíbené mezi politiky i ekonomy: tedy DPH, spotřební daň a clo. Až hluboko pod nimi se nalézají příjmy z daní občanů (12 %) a podniků (11 %).


Američan si nežije lépe

Ve Spojených státech mají den daňové svobody o 23 dnů dříve, to však neznamená, že by na tom lidé zbohatli. Mnoho položek, které si v Evropě platíme skrze daně, si lidé v USA platí sami a přímo. Američan sice přestane pracovat "pro stát" o 23 dnů dříve než Čech, ale i nějakou dobu pak musí pracovat, aby si vydělal na své soukromé zdravotní pojištění. Totéž platí u školství či u důchodů.
Naopak ve Švédsku je den daňové svobody o 50 dní později než u nás, o 73 později než v USA, ale nordické země nebudí dojem, že je vysoké daně dusí. Podnikatele a jedince zřejmě příliš nezajímá samotná výška daní jako spíše to, co si za své daně "kupují". Jistě budou raději podnikat a žít v prostředí, kde je kvalitní trh, šikovná a vzdělaná pracovní síla, nízká byrokratická zátěž, vysoká úroveň bezpečí či nízká korupce, než v zemi, kde jsou sice daně nízké, ale nic z výše zmíněného nefunguje.
Den daňové svobody nám o ekonomickém potenciálu země mnoho neřekne. Prosperita země závisí spíš na kvalitě institucí - na tom, zda se daně použijí efektivně, či se s nimi plýtvá. Jinými slovy, zda jsou daně levné, či drahé.
Autor je hlavním makroekonomickým analytikem ČSOB