Moudré ženy - sibyly - představovaly v antickém světě jakési ženské protějšky starozákonních proroků. Nejslavnější ze sibyl sídlila v Kúmách u Neapole. Nabídla králi Tarquiniovi devět prorockých knih, ale ten se jí vysmál, tak spálila tři knihy a zbytek mu nabídla za dvojnásobnou cenu. Opět odmítl. Tak spálila další tři knihy a cenu opět zdvojnásobila. Přestal se smát a za čtyřnásobek původní sumy koupil poslední tři knihy.
V sibylských knihách i v tak bohatém žánru, jako je apokalyptika, jsou dějiny vnímány jako řetěz věků ukončovaných kosmickou katastrofou. Ve třetí knize tak čteme: Nebeská klenba na božskou zemi seshora se zřítí. Ohnivé potoky potečou stále. Plameny prudkými sežehnou moře a sežehnou zemi. Roztaví nebeskou klenbu a nebude dne ani noci. Nebudou vidět už zářící dráhy nebeských těles... nebude jaro, léto a podzim. Či na jiném místě se objevuje tento silný obraz: Nakonec zvedlo se nebe a setřáslo bojovné hvězdy... s prudkostí zapadly do vod a oceán stal se jim lázní. Celá zem vzplanula od nich a obloha zůstala bez hvězd. Sibylské knihy znají i okamžik konce: Naprosto zřetelně ti povím, jak poznáš znamení konce - až se na hvězdném nebi objeví za noci meče, prach seshora posype se dolů a sluneční svit vytratí se náhle...
Tyto popisy dobře odpovídají sopečným výbuchům, o které ve středozemní oblasti nikdy nebyla nouze. Meče na nočním nebi asi jsou ohnivé dráhy sopečných bomb či meteoritů, takže sibylská proroctví mohou být vzpomínkou na přírodní katastrofu, jež se již stala. Ale jak to, že tyto motivy známe tak důvěrně, jako kdybychom žili za časů krále Tarquinia? Kde jsme je poznali? No jasně, v televizi! Každý čtvrtý či pátý hollywoodský film je přece o nějaké katastrofě - o sopce, která zničí město, nebo alespoň o době ledové. Kdepak, Sibyla nezemřela, jen se přestěhovala z jeskyně v Kúmách do vilky s bazénem na Beverly Hills. Přestala pálit filmové scénáře a žvýkat nezdravé řecké halucinogeny. Tyká si s Tomem Cruisem a má nový chrup. Pochvaluje si, jak je apokalyptický žánr starý skoro tři tisíciletí najednou zase moderní. Na otázky o budoucnosti globální civilizace odpovídá s tajemným úsměvem, že sice žádná z civilizací, které znala, již neexistuje; ale také, že z každé tu něco zůstalo. Občas na večírcích v Pentagonu pronáší podivné výroky, které se pak ocitají v záhadných memorandech o konci světa.
Všechny přírodní katastrofy holocénu měly lokální rozměr - to znamená mohly zničit či rozvrátit území velikosti Francie anebo na dva tři bolestné roky otřást severní polokoulí, ale nikdy neznamenaly úplný konec časů. Jak vypadá analýza klimatických apokalyps pro naše území? Především v celé střední a západní Evropě se mění směry větrů a protože větry nosí vláhu, tak se mění i evropský hydrologický režim. Projevuje se to vysoušením jižní Evropy a zvlhčením severní Evropy. Léta bývají v průměru o něco teplejší a zimy o něco chladnější. Nejhorší vyhlídky z celé Evropy má středomořská oblast, kde se jednak výrazně zvyšuje počet tropických dní, jednak ubývá voda. Území ČR však leží jako ten pověstný most mezi politickými i klimatickými systémy. Chvíli se tu přetahují východní a západní, a jindy severní a jižní vlivy. Nefunguje tady žádný vyhraněný trend a tak houby víme, zda v létě bude sucho nebo povodeň anebo dokonce úplně obyčejný, příjemný rok. Zkušený občan si již koupil holínky, kdyby pršelo, a na zahradě si hloubí studnu, kdyby náhodou pršet přestalo. Rovněž se zvyšuje nebezpečí silných větrů a bouří. Nejspíš se na nás nechystá žádná klimatická apokalypsa, ale jen špatně odhadnutelná a silně rozkolísaná budoucnost. Nic pro sibylu.
To já kdybych byl sibyla, tak bych uměl vykreslit úplně příšernou budoucnost, ve které si zastavíme tu nejúrodnější půdu těmi nejošklivějšími stavbami, porodnost automobilů bude větší než lidí, psi se už nikdy nebudou jmenovat Alík nebo Punťa, ale jen Theo nebo Jakub a nejvíc spokojené budou krávy, protože budou šílené. Jenže jak to znám, tak nás, lidi lačnící po hollywoodských katastrofách, život zase převeze, léto prožijeme hezky a na podzim opět budeme nosit domů košíky plné hub.
Autor je geologem a esejistou
V sibylských knihách i v tak bohatém žánru, jako je apokalyptika, jsou dějiny vnímány jako řetěz věků ukončovaných kosmickou katastrofou. Ve třetí knize tak čteme: Nebeská klenba na božskou zemi seshora se zřítí. Ohnivé potoky potečou stále. Plameny prudkými sežehnou moře a sežehnou zemi. Roztaví nebeskou klenbu a nebude dne ani noci. Nebudou vidět už zářící dráhy nebeských těles... nebude jaro, léto a podzim. Či na jiném místě se objevuje tento silný obraz: Nakonec zvedlo se nebe a setřáslo bojovné hvězdy... s prudkostí zapadly do vod a oceán stal se jim lázní. Celá zem vzplanula od nich a obloha zůstala bez hvězd. Sibylské knihy znají i okamžik konce: Naprosto zřetelně ti povím, jak poznáš znamení konce - až se na hvězdném nebi objeví za noci meče, prach seshora posype se dolů a sluneční svit vytratí se náhle...
Tyto popisy dobře odpovídají sopečným výbuchům, o které ve středozemní oblasti nikdy nebyla nouze. Meče na nočním nebi asi jsou ohnivé dráhy sopečných bomb či meteoritů, takže sibylská proroctví mohou být vzpomínkou na přírodní katastrofu, jež se již stala. Ale jak to, že tyto motivy známe tak důvěrně, jako kdybychom žili za časů krále Tarquinia? Kde jsme je poznali? No jasně, v televizi! Každý čtvrtý či pátý hollywoodský film je přece o nějaké katastrofě - o sopce, která zničí město, nebo alespoň o době ledové. Kdepak, Sibyla nezemřela, jen se přestěhovala z jeskyně v Kúmách do vilky s bazénem na Beverly Hills. Přestala pálit filmové scénáře a žvýkat nezdravé řecké halucinogeny. Tyká si s Tomem Cruisem a má nový chrup. Pochvaluje si, jak je apokalyptický žánr starý skoro tři tisíciletí najednou zase moderní. Na otázky o budoucnosti globální civilizace odpovídá s tajemným úsměvem, že sice žádná z civilizací, které znala, již neexistuje; ale také, že z každé tu něco zůstalo. Občas na večírcích v Pentagonu pronáší podivné výroky, které se pak ocitají v záhadných memorandech o konci světa.
Všechny přírodní katastrofy holocénu měly lokální rozměr - to znamená mohly zničit či rozvrátit území velikosti Francie anebo na dva tři bolestné roky otřást severní polokoulí, ale nikdy neznamenaly úplný konec časů. Jak vypadá analýza klimatických apokalyps pro naše území? Především v celé střední a západní Evropě se mění směry větrů a protože větry nosí vláhu, tak se mění i evropský hydrologický režim. Projevuje se to vysoušením jižní Evropy a zvlhčením severní Evropy. Léta bývají v průměru o něco teplejší a zimy o něco chladnější. Nejhorší vyhlídky z celé Evropy má středomořská oblast, kde se jednak výrazně zvyšuje počet tropických dní, jednak ubývá voda. Území ČR však leží jako ten pověstný most mezi politickými i klimatickými systémy. Chvíli se tu přetahují východní a západní, a jindy severní a jižní vlivy. Nefunguje tady žádný vyhraněný trend a tak houby víme, zda v létě bude sucho nebo povodeň anebo dokonce úplně obyčejný, příjemný rok. Zkušený občan si již koupil holínky, kdyby pršelo, a na zahradě si hloubí studnu, kdyby náhodou pršet přestalo. Rovněž se zvyšuje nebezpečí silných větrů a bouří. Nejspíš se na nás nechystá žádná klimatická apokalypsa, ale jen špatně odhadnutelná a silně rozkolísaná budoucnost. Nic pro sibylu.
To já kdybych byl sibyla, tak bych uměl vykreslit úplně příšernou budoucnost, ve které si zastavíme tu nejúrodnější půdu těmi nejošklivějšími stavbami, porodnost automobilů bude větší než lidí, psi se už nikdy nebudou jmenovat Alík nebo Punťa, ale jen Theo nebo Jakub a nejvíc spokojené budou krávy, protože budou šílené. Jenže jak to znám, tak nás, lidi lačnící po hollywoodských katastrofách, život zase převeze, léto prožijeme hezky a na podzim opět budeme nosit domů košíky plné hub.
Autor je geologem a esejistou
