/OD NAŠEHO SPOLUPRACOVNÍKA/
Od Brabcových starších snímků - Král Ubu, Kytice, Krysař - se odlišuje realistickým příběhem, který se neobrací k mýtům. Režisér se tentokrát nepodílel ani na scénáři, který napsala Markéta Zinnerová.
Snímek, jehož základní dějovou osu tvoří (posléze úspěšné) vyšetřování znásilnění a zavraždění mladé medičky Mariky (Barbora Seidlová), vzbudil pozornost i nevoli ještě před dokončením.
Tvůrci se inspirovali skutečným případem, který se v roce 1976 stal na Slovensku a dosud nebyl uzavřen. Obvinění, s kterými z důvodu někdejších procesních pochybení dosud probíhá soud, se cítí filmem poškozeni.
Snímek však rozhodně nelze označit za interpretaci skutečné události. Fiktivní je jak dějištěm, posunutým do současnosti, tak počtem postav. Z původní události zůstal pouze akt znásilnění, vraždy a způsob rozuzlení případu prostřednictvím nesrovnalosti ve výpovědích.
Bolero však nepostrádá ani autenticitu. Nejsilnější stránkou filmu je právě zobrazení "absence svědomí a soucitu s obětí", jak scenáristka vystihuje hlavní motiv filmu.
Snímek osciluje mezi žánry psychologického portrétu a detektivky, aniž by kterýkoli z nich beze zbytku naplnil.
Vyprávění je štěpeno zbytečnými vsuvkami. Postavy, zejména pak otec a syn-vrah Aksmanovi (Jiří Bartoška a David Kraus), přes dobré herecké výkony spíš představují chtěný typus nežli živé osoby.
Tyto nedostatky však vyvažuje Brabcova dynamická kamera, která vytváří velmi živé, místy expresívní obrazy. Bolero rozhodně není špatný film - jen občas kulhá.